Diskuze k článku:

Vztek matek. Proč se neovládáme a pak se za to nenávidíme

Váš komentář:

* Povinné položky
Redakce si vyhrazuje právo mazat příspěvky, které podle jejího názoru závažně porušují obecná pravidla slušného chování, jsou vulgární nebo útočí neférově na další diskutující. A samozřejmě mažeme spam.

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Barbora | 10. 7. 2020 | 09:13

Zprvu jsem se zaradovala, když jsem si přečetla titulek - hurá, někdo píše o tom, co trápí i mně! Oh wait...bohužel článek nahlíží na vztek velmi jednostranně, dokonce místy sklouzává k tomu, že si za vše mohou matky samy, protože si to všechno představovaly moc růžově a nenaplnění jejich představy je frustruje, což vede ke vzteku. A co když ne? Co když viděly zblízka výchovu jiného dítětě včetně všech strastí? Co když je ani nenapadlo představovat si, jak budou ideální matky? Vztek nemusí mít tak komplikovanou příčinu, jako je nenaplnění očekávání. Může být mnohem animálnější, může to být jen okamžité vytrysknutí emoce, která reaguje na chování dítěte, se kterým zkrátka nejde v tu chvíli nic udělat. Bojkot kojení, noční pláč, řvoucí dítě visící za sukni u přípravy oběda...v těch úplně nejnižších sférách jsme stále trochu zvířata, mateřství tomu může dát průchod samo o sobě, není třeba k tomu mít frustraci z nenaplnění dokonalého snu o rodičovství.

+10
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Všechny 3 komentáře v diskuzi

Lenka V. | 10. 7. 2020 | 15:48

Pak je ale také potřeba se ke vzteku v klidu vrátit nejenom se svým dítětem, ale především bez něj, sama se sebou. Porozumět bez odsuzování sebe sama, co se to se mnou v takových situacích děje, jaký je vlastní vnitřní zdroj tohoto vzteku. Obvykle s naším dítětem souvisí jen velmi málo. Dítě nám spíš pomáhá zahlédnout naše staré frustrace a obtíže.

+1
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Barbora | 10. 7. 2020 | 09:13

Zprvu jsem se zaradovala, když jsem si přečetla titulek - hurá, někdo píše o tom, co trápí i mně! Oh wait...bohužel článek nahlíží na vztek velmi jednostranně, dokonce místy sklouzává k tomu, že si za vše mohou matky samy, protože si to všechno představovaly moc růžově a nenaplnění jejich představy je frustruje, což vede ke vzteku. A co když ne? Co když viděly zblízka výchovu jiného dítětě včetně všech strastí? Co když je ani nenapadlo představovat si, jak budou ideální matky? Vztek nemusí mít tak komplikovanou příčinu, jako je nenaplnění očekávání. Může být mnohem animálnější, může to být jen okamžité vytrysknutí emoce, která reaguje na chování dítěte, se kterým zkrátka nejde v tu chvíli nic udělat. Bojkot kojení, noční pláč, řvoucí dítě visící za sukni u přípravy oběda...v těch úplně nejnižších sférách jsme stále trochu zvířata, mateřství tomu může dát průchod samo o sobě, není třeba k tomu mít frustraci z nenaplnění dokonalého snu o rodičovství.

+10
Reagovat | Citovat | Nahlásit

Kateřina | 10. 7. 2020 | 10:57 | reakce na Barbora - 10. 7. 2020 09:13

Stalo se mi oboje, jak to, že jsem vylítla na dítě a bohužel neskončilo jen u křiku, tak to, že byly situace, které jsem vnímala jako ohrožení - ale nepřiměřeně.
Z toho prvního jsem se složila a celý den probrečela. Dítěti jsem to pak vysvětlila, omluvila se. Po několika letech řešila pocit nedostatku lásky a já to znovu nadnesla, že se to stalo, že jsem naprosto selhala a znovu jsem se omluvila. Zajímalo ji to, ale nakonec jsme našly jinou situaci, u které řekla "aha" a ve které jsem nebyla takhle moc vlastní vinou. A pomohlo jí to. Takže i moje zkušenost dokládá, co je napsané v článku.
U toho iracionálního strachu mi pomohla regrese. Zjistila jsem, že reaguji na situaci, která se netýká mého současného života (chápu, že tenhle koncept nemusí být pro každého). Nicméně když jsem si to prožila a následně uvědomila, dokázala jsem přestat reagovat s tou panickou hrůzou a vztekem.

+2
Reagovat | Citovat | Nahlásit
Zobrazit komentovanou zprávu