Tálibán po Afghánistánu vodí influencerky, říká novinářka Fatima Rahimi. Tamní ženy přitom nesmějí ani k lékaři
Nemohou se vzdělávat ani mluvit na veřejnosti. Mezinárodní organizace označují Afghánistán za nejhorší zemi na planetě, kde být ženou. Z útržkovitých zpráv o tamním genderovém apartheidu, které v euroamerickém prostoru máme a sdílíme, se ale podle novinářky afghánského původu Fatimy Rahimi leckdy vytrácí vůle Afghánek proti represivnímu talibánskému režimu bojovat. „Některé Afghánky si zakládají YouTube kanály, kde například ukazují místní restaurace a dělají tam s lidmi rozhovory. Hodně žen například pod burkou zpívá písničky nebo čte nahlas knihy, přestože ženský hlas je na veřejnosti zakázán,“ říká v rozhovoru o životě afghánských žen pro web Heroine.cz.
Jaká nejvýznamnější změna se v životech afghánských žen udála během posledních pěti let, kdy je v zemi u moci Tálibán?
Nejvýznamnější změnou je samotný návrat Tálibánu k moci. Během debat se Spojenými státy v létě 2021 Tálibán mluvil o tom, že jeho vláda nebude stejná, jako byla v 90. letech, kdy v zemi vládnul poprvé. Vypadalo to, že vnitřní rozhovory povedou k tomu, že by reformovanější část Tálibánu mohla mít hlavní slovo, což se ale nestalo. Pokud budu konkrétní, došlo ke zrušení Odboru pro rovnost mužů a žen, který v Afghánistánu fungoval během tzv. „demokratické“ éry, a k obnovení Ministerstva pro šíření ctnosti a předcházení neřesti.
Zásadní je také zrušení škol. Zezačátku dělal Tálibán se školní docházkou nejrůznější manévry: ve třídách například musely být závěsy, aby dívky a chlapci neseděli v jednom prostoru. Už tehdy bylo evidentní, že to celé neskončí dobře. Dopadlo to tak, že zavřeli univerzity pro ženy a mužům, kteří studují, změnili osnovy. Následovala jedna represivní norma za druhou.
Foto: ČTK / AP / Vahid Salemi
Jak si mám představit reformní křídlo Tálibánu? Tálibán jako celek je extrémním hnutím, které na Západě, zdá se mi, máme ale tendenci vnímat jako názorově dost homogenní.
Uvnitř Tálibánu jsou někteří vysoce postavení lidé, kterým nevyhovuje například úplný zákaz vzdělávání žen, protože si uvědomují, že ženy tvoří polovinu obyvatelstva země a potřebují mít přístup ke zdravotní péči. Nejsou tak striktní ani ohledně pohybu žen na veřejnosti (ženy se v Afghánistánu nesmějí pohybovat mimo domov bez mužského doprovodu, mají zákaz mluvení na veřejnosti a nemají přístup na rekreační místa, jako jsou parky, pozn. red.). Tato část Tálibánu, která je zejména v Kábulu, ale reálně nemá žádnou moc – tu drží vůdce Tálibánu Hajbatulláh Achúndzáda, který sídlí v Kandaháru na jihu země.
Na konci srpna obletělo sociální sítě video natočené reportéry britské zpravodajské stanice BBC. Mladá, osmnáctiletá a zcela zahalená žena se v něm snaží přesvědčit místního tálibánského předáka, aby jí povolil rozvod s jejím manželem, který ji bije a týrá. „Jsem připravena být popravena, ale ne žít s takovým člověkem,“ říká. Dotyčný muž později k pobavení dalších úředníků poznamená, že ženy jsou „mdlého rozumu a nedostatečného intelektu“. Říkají nám záběry něco o žité realitě Afghánek?
To video působí trochu zvláštně, jeho jazyk je hodně strojený. Možná to je tím, že jsou v místnosti kamery. Jinak se ale vůbec nedivím, že se něco takového děje. Žádat o rozvod, to chce velkou odvahu: myslím, že hodně žen si ho jako možnost ani nepřipouští. Pro ženy v Afghánistánu bylo do nějaké míry vždy těžké z nefunkčního manželství odejít. Rozvod komplikovaly nejen společenské normy, ale také chybějící sociální podpora a zázemí, bez něhož mohla žena po rozchodu snadno přijít o ekonomickou jistotu. V 80. letech se sice díky změnám zákonů, které prosazovala vláda podporovaná Sovětským svazem, jejich postavení částečně zlepšilo, ani tehdy ale rozvod nebyl samozřejmostí a jednoduchou možností.
Váš muž je někdo, kdo vás drží naživu, protože přináší příjem. Vrátit se zpátky k rodině je veliká ostuda, což ostatně video potvrzuje – Talibánec se v něm ženy ptá, co bude dělat jako rozvedená, když „ji nikdo nebude chtít“. Zní to hrozně, ale v takovou chvíli je žena velkou přítěží pro své příbuzné, hlavně pro otce, který se o ni musí starat. Nejde jen o specifikum Afghánistánu, podobně to funguje ve všech tradičních společnostech.
Myslím, že odvaha, kterou jsem zmiňovala, je důsledkem toho, že alespoň některé afghánské ženy měly před rokem 2021 dvacet let možnost žít jinak. Před americkou intervencí, v 90. letech a dříve, totiž byla tamní společnost také velmi konzervativní.
Hrozí ženám kromě velkého ponížení, kterého se pochopitelně obávají, v případě rozvodu či snahy o něj nějaké nebezpečí?
