Být premiérkou? „Trochu za trest,“ říká Němcová. Kvůli výhrůžkám by dnes do politiky nešla
„Nechci, aby to vypadalo, že mladé ženy odrazuju od vstupu do politiky,“ zdůrazňuje senátorka Miroslava Němcová (ODS). „Apeluju ale, aby si rozmyslely, co v které životní etapě mohou stihnout.“ Jedna z nejvýraznějších českých političek dobře ví, že úspěch v politice k ženám nepřichází zadarmo. V rozhovoru pro web Heroine.cz mluví o tom, jak se pro ženy sněmovna změnila od devadesátých let po dnešek, jak se vypořádává s přemírou útoků a jestli ji nemrzí, že se nakonec nestala ani první českou premiérkou, ani první prezidentkou.
V srpnu 2023 jste v rozhovoru s Jiřím Kubíkem pro Seznam Zprávy řekla, že cítíte, že se blíží váš odchod z politiky. Mluvila jste o možném odchodu na podzim 2026, to už je za rok. Nerozmyslela jste si to?
Svůj odchod jsem oznámila hodně dopředu. V roce 2026 mi končí šestiletý senátorský mandát, takže bližší termín ani nebyl možný. Jsem přesvědčená, že to je správné rozhodnutí. Uvědomuju si, že věk je faktor, který negativně ovlivňuje moji schopnost dělat tu práci naplno tak, jak si představuju, že by měla vypadat. Musím brát v potaz také zdravotní stránku. Příští podzim tedy zakončím celou svoji politickou kariéru, to platí.
Svět podle Heroine
Časopis Heroine slaví šest let. A je načase si připomenout, že slovo feminismus už nemusí znamenat těžkou debatu a vážné výrazy.
Letos se chceme smát, sdílet i pochybovat – protože i to je součástí cesty k rovnosti. Přijďte na pátý ročník ocenění Moje Heroine, debaty napříč generacemi a 5 lekcí feminismu, které společnost pořád potřebuje.
Těšíte se? Nebo cítíte spíše obavy?
Mám rozporuplné pocity. Když v nějakém oboru strávíte tolik let – v mém případě to bude osmadvacet let – neloučíte se snadno. Všechna témata, s nimiž se v práci setkáváte, se vám tak zadřou pod kůži, že s nimi budete žít už napořád. Jiná věc je, že teprve teď získám v životě čas, kdy skutečně budu moct dělat jen to, co budu sama chtít. Nebudu mít žádné povinnosti, na to se těším. Nemám zatím plán toho, co chci podniknout, ale volného času chci maximálně využít pro to, abych mohla dělat ty věci, které mám ráda.
Připomeňme si dobu, kdy jste poprvé kandidovala do Poslanecké sněmovny. Měla jste z kampaně a možného mandátu, který pro vás znamenal vstup do vysoké politiky, nějaké obavy? Jak se na ně díváte nyní, po desítkách let poslanecké práce a pěti letech té senátorské?
Tehdy se psal rok 1998. Pro kontext je dobré připomenout, že to bylo devět let po Sametové revoluci a stále jsme se nacházeli v určitém transformačním období, během něhož se komunistický systém překlápěl na demokratický. Já chtěla toho času maximálně využít: v soukromém životě jsem to udělala skrze podnikání, založila jsem si knihkupectví a postavila se na vlastní nohy. Veřejný život mě od začátku lákal neméně, ať už skrze komunální politiku nebo mandát v Poslanecké sněmovně.
Samozřejmě jsem měla o tom, jak to bude fungovat, naivní představu, protože dlouhodobou zkušenost s fungováním demokratického parlamentu tady neměl nikdo. Když jsme vyrůstali, všichni jsme sledovali bizarní komunistickou hru na to, že zde rozhoduje někdo jiný než Ústřední výbor Komunistické strany Československa. Zkušenosti, které by mi pomohly si v hlavě všechno srovnat a říct si, jaké budou moje priority, jsem tedy nabýt nemohla. Byl to skok do ledové vody, kdy doufáte, že pod hladinou nebudou žádné divoké proudy, které vás semelou.
Moje idea byla taková, že legislativní práce podpoří rychlý přerod společnosti, která se záhy stane zdravou, dynamickou, moderní a sebevědomou – tak, jako jsme to viděli u demokratických států, které komunismem neprošly, jako je třeba Rakousko nebo Francie. Tuhle představu jsem v začátcích nutně musela korigovat. Musím ale říct, že mě práce přes všechny komplikace ohromně bavila. Fascinovalo mě, že u toho procesu můžu být. Přicházelo pochopitelně i zklamání, ať už po politických prohrách, kdy jsme například neuspěli ve volbách, nebo když na ODS vrhaly špatné světlo různé skandály. Samozřejmě jsem to prožívala, ale vždycky jsem našla sílu se znovu vzchopit a pokračovat dál.
V rozhovoru se senátorkou Miroslavou Němcovou se dále dočtete:
- jak časté útoky ovlivňují její vztah k politické práci
- proč je politika tak velkou zátěží pro partnerské vztahy
- o jakou životní roli kvůli politice přišla
- co zazlívá mužským poslancům v souvislosti s napadáním bývalé šéfky sněmovny Markéty Pekarové Adamové (TOP 09)
- jak s odstupem hodnotí dobu, kdy se bývala mohla stát premiérkou či prezidentkou
Zkušenosti dalších poslankyň, s nimiž jsem mluvila, potvrzují, že zatímco muži kandidaturu častěji přijímají téměř bez váhání, ženy mají tendenci se déle rozmýšlet...
A že bylo, co si rozmýšlet. Knihkupectví jsem vedla čtyři roky. V podnikání tehdy ještě panovaly nejasné podmínky. Dnes už je systém přehlednější: kdo se rozhodne v nějaké oblasti podnikat, má koho se vyptat, má čas vypozorovat, jak to v oboru funguje. Může se vzdělávat, což tehdy bylo komplikované. Totéž platí o politice. Neměla jsem čas nejprve studovat politologii a až pak se věnovat tématům, která bych s takovým vzděláním ve sněmovně lépe zvládala. Řekla bych, že dnes už si všichni mohou srovnat v hlavě, jaké nároky na ně funkce bude klást, ať už jde o poslance či poslankyně. Tady žádný hendikep pro ženy nevidím.
Je ale k úvaze, jestli jsou ochotny přistoupit na všechno, co za funkci budou muset dát. Mezi komunální či krajskou a vrcholnou politikou je opravdu velký rozdíl. Jako starostka obce nebo středního města můžete každý večer přijít domů, vidět rodinu. Ráno se společně nasnídáte. Ve vrcholné politice bydlíte přes týden v Praze a rodinu máte víkendovou, pokud jste z jiného regionu. Jak si za takových podmínek zorganizovat soukromý život? To je obrovská otázka, kterou podle mého musí ženy zvažovat více než muži.
