„Šli jsme pěšky tři dny.“ Reportáž z hranice válečné zóny

Čtyři rodiny ráno. Minus šest stupňů. Zima zalézá za nehty. Kouří se od úst. Čtyřiadvacetiletá Karina Krenta, na hlavě kulich, na zádech batoh, stojí na hraničním přechodu Medyka. Tu a tam se od něj trousí černé siluety.

Karina přijela z Prahy. Ví, že tu na polsko-ukrajinské hranici ještě nějaký čas bude mrznout. Její rodina je prý dvacet kilometrů od hranic, stále na Ukrajině. To při současné situaci může znamenat den i dva. Tah na Polsko svítí jako červený had, auta se sotva sunou. Dochází benzín i voda. Každý se snaží opustit zemi, která se ocitla ve válce. „Možná to bude trvat ještě déle. Jeden člen naší rodiny se ztratil po cestě,“ říká perfektní češtinou mladá žena. Až se shledají, chce vzít svou mámu a své příbuzné s sebou do Prahy, na Žižkov, kde žije.

Bez mužů, bez rodičů

O kus dál muži nakládají malou dodávku. Chystá se vyjet v protisměru exodu, zpět na Ukrajinu. Osazenstvo: několik mužů a jedna žena. „Musíme to udělat pro svou zemi,“ říkají zasmušile. Moc toho nenamluví. Chystají se do boje. Ostatně přes přechod se dostávají jen ženy, cizinci a děti. Ukrajinští chlapci jen do šestnácti let. Těm starším hrozí, že budou muset bránit zemi – ať chtějí, či ne.

„Šli jsme na hranici pěšky tři dny, občas nás někdo popovezl,“ říká Oxana, kterou doprovází její třináctiletý syn Maxim. I ona mluví česky. Kdysi prý žila v Brně. Teď se ale chystá za známými v Polsku. Přijela de facto jen s malou kabelkou, nic jiného si s sebou nebrala. Nebyl čas. „Jen jsme za sebou zavřeli dveře.“ Se dvěma dalšími ženami musely dovézt do bezpečí čtyři děti, nejmladšímu bylo šest. Jak dlouho se v Polsku zdrží, zatím nedokáže odhadnout. „Už na nás čekají, tak ahoj!“ Rozloučí se spěšně. 

Tou dobou na ukrajinskou hranici míří i český podnikatel Karel Herzig. O pár hodin později už čeká u perónu stanice Přemyšl hlavní nádraží se svou cedulí vyrobenou z krabice, na které se píše, že poskytne zdarma odvoz do Prahy pro sedm lidí a zajistí jim i ubytování. „Nejel jsem pro nikoho konkrétního, ale už mám prvního pasažéra,“ říká.

Plyšák pro děti, polévka pro všechny

Polské dobrovolnice rozdávají dětem plyšové medvědy. Horký žurek nebo zelňačku. Jiné zas do mikrofonu vyvolávají: „Tři lidi do Krakova. Gdaňsk! Jede někdo do Gdaňsku? Čenstochová!“ Občas se zvedne ruka a tu pak následuje skupinka utečenců. Posledním vlakem ze Lvova přijelo na 1600 lidí. Někteří ve vlaku, který se na hodiny zastavil v polích, neměli ani místo k sezení. Celou cestu stáli. V nervózní atmosféře probíhajícího konfliktu. O nedostatku jídla a pití nemluvě.

Nestěžují si, jsou v bezpečí. Ne jako mnozí jiní, kteří se dosud tísní v krytech hlavního města Kyjeva.

Zatímco se vagon po vagonu spořádaně vyloďuje na nástupiště a mizí v registračním centru, na druhé koleji řetěz rukou nakládá spěšně potraviny a vodu na cestu zpět. Směr Kyjev.

Historická budova nádraží v jindy poklidné Přemyšli se stala noclehárnou, výdejnou proviantu, základnou hasičů a dobrovolníků i tiskovým centrem, z něhož vysílají štáby do celého světa.

Dva muži z Konga, kteří přijeli z Kyjeva, kde byli za prací, se u obsluhy nádražní restaurace snaží objednat čerstvě vymačkaný džus. „Tady nejsme v Intercontinentalu, pánové, tady jsme na frontě,“ směje se servírka.

Poláci pomáhají efektivně, neúnavně a s úsměvem. Jsou si moc dobře vědomi, že Ukrajinci teď bojují i za ně.