Církev mi zakazovala projevit sexualitu, proto jsem jí nezdravě propadl. U synů chci tabu narušit

Pustit si něžnou pornografii alespoň na chvíli, jako náhradu za reálnou intimitu. Pornografie jako únik, rituál i závislost. Pětatřicetiletý Václav mi vyprávěl příběh, jak skrze vizuální porno a masturbaci postupně a tajně objevoval svou sexualitu. Vše vznikalo v kontextu konzervativní evangelické církve a v rodinném zázemí s pěstounskou maminkou, která si nevěděla rady s dospívajícím dítětem. Tehdy jeho sexualitu, kterou přirozeně jako teenager zvědavě mapoval, potírala strašením peklem a bitím. Lehké porno pro něj znamenalo alespoň na krátký čas prožít svět něhy, intimity a hlubší sexuality, protože neměl šanci se s ní beztrestně setkat v realitě. Až tomu propadl na několik let úplně.

„Potřebuju udělat svůj vnitřní minicoming out,“ začíná Václav své vyprávění. „Pocházím z religiózního prostředí, kde je téma pornografie tabu, přitom je součástí lidského života a myslím, že umíme vyselektovat zdravou sexualitu. Já jsem daleko od toho, abych řekl, že užívání pornografie jako takové je obecně destruktivní. Názorově se považuji za liberála. Jsem vystudovaný sociální patolog, takže vidím určité hranice a chápu, že jsou roviny a fáze závislosti. Církev má ale bohužel tendence říct: ‚Hele, ty jsi konzumoval porno, jsi na šikmé ploše.‘ Posouvá hranici tam, kde bychom dneska nestanovili rizikovost, ale bavili bychom se o tom jako o zdravé náhradě sexuality. Tabuizování zacykluje člověka do sebeobviňování. To se přesně stalo mně a vedlo to k rizikovějšímu chování,“ vzpomíná.

Václava vychovala spolu s dalšími devíti sourozenci pěstounská maminka v katolické víře. Dnes je mu pětatřicet let, déle než čtrnáct let je ženatý a spolu se ženou mají dva kluky. Dvacet let byla pro Václava sexualita tabu. Vypořádával se s poruchou kompulzivního sexuálního chování, unikal do pornosvěta, potýkal se s nedostatečnou manželskou intimitou a teprve nedávno o tom začal mluvit a postupně to zpracovávat. Prvním člověkem, kterému se se vším před dvěma lety svěřil, byla jeho žena. Před pár měsíci o své závislosti na pornu veřejně promluvil v podcastu Nepornu. Svůj příběh otevřeně vypráví i mně.

„Byl jsem heterosexuální kluk, co hledal vztahy a zjišťoval, o čem ta sexualita je, ale nenacházel jsem to. Ve striktně religiózním prostředí jsem neměl prostředky, jak se dozvědět o vývojových hormonálních změnách. Až později mi první tištěné časopisy a porno formovaly zkreslený obraz sexuality. Na střední škole jsem při prvních setkáních s holkami zjistil, že na rande nenastane scéna jako z porna, a uvědomil jsem si, že pornografie je karikatura. Jenže porno mě provázelo dál – fungovalo jako únik, rituál, když jsem zrovna neměl sexuální vztah.

Ve chvíli, kdy jsem si potřeboval vydefinovat svoji sexualitu, hledal identitu, narazil jsem na bariéry v podobě striktní víry, ve které jsem vyrůstal, a konzervativní výchovy maminky pěstounky, která si nevěděla rady s dospívajícím dítětem a řešila to strašením peklem, bitím a potíráním sexuality.

Porno odráželo moji přirozenou touhou, reakci na lidskou potřebu dotyku, romantiky, něhy, které se mi nedostávalo v rodině a následně ani ve vztazích. Hledal jsem to gros, ten ideální vztah, zážitek a tu jemnou nerizikovou formu porna jsem chtěl s někým realizovat. Ale když jsem to téma chtěl otevřít, posunout hranice v intimní rovině, narazil jsem vždycky na bariéru toho, že je to hřích.

Docházelo to až do hraničních situací, kdy jsme se v církevním kruhu ‚vykazovali‘. To znamená, že jsem přišel do církevního společenství mládeže a veřejně musel přiznat, že jsem s nějakou holkou ujel. Popsat, co se přesně stalo a že z toho činím pokání. Bizarní. Dělo se to i v neděli při bohoslužbě, kde se dává prostor takzvaným pozitivním svědectvím, co člověk zažil s Bohem, ale pak byl tenhle prostor i pro sebemrskačství, třeba ‚Selhal jsem a chtěl bych to tady vyznat, protože jsem četl verš v Bibli, který mě k tomu ponouká‘. V té době jsem to jako hloupý teenager dělal. Bylo to pro mě vyjádření víry v momentu, kdy jsem si utvářel křesťanskou identitu, ale pojilo se to se stigmatem, kvůli tomu jsem se pak nemohl zapojovat do užších aktivit církve.

Pamatuji si, jak oblíbené byly také online softwary, člověk si je nainstaluje do svého počítače, aby někomu dalšímu posílal přesnou historii navštívených rizikových stránek. Dodnes je to populární v americké evangelikální subkultuře. Sebemrskačství a kontrola jsou tam strašný fetiš. Také jsem na to naběhl, ale brzy jsem přišel na cestu, jak to obcházet. Chtěl jsem naplnit potřebu církve, být její součástí a toto bylo viditelné vyjádření. Říkáte tím ‚tohle je můj problém a já na něm pracuju‘. Ale uvnitř jsem věděl, že posílat někomu reporty není cesta, jak řešit sexualitu, a vnitřně jsem hledal dál řešení, se kterým bych byl spokojený.

Ženil jsem se hodně mladý, ve dvaadvaceti letech a z hodně nezdravých pohnutek. Motivace byla naplnit fyziologické já, abych se mohl realizovat víc duchovně. Před svatbou jsem žil dvěma extrémy: buď jsem se naprosto konzervativně vyhýbal ženskému pohlaví – dokonce jsme dělali s kluky challenge, že se na ulici ani nepodíváme na holku. A na druhou stranu jsme extrémně konzumovali porno.

Moje žena byla také z charismatického prostředí a první náraz s realitou byl, když zjistila, že jsem žil sexuálně už před svatbou. Pro ni to byla neskutečná tragédie. Snažil jsem se s ní hledat společnou cestu, ale naráželi jsme na komunikační bariéru. Zjistil jsem, že svou potřebu v aktuálním manželství nenajdu. Reakcí tedy byla zvýšená konzumace porna a nevěra. Byla to rychlá dopaminová odměna. Dvakrát kliknout na počítači než mít se ženou hodinový rozhovor a dohadovat se. Když jsme měli styk, většinou byl bez jakékoliv romantiky a to přestalo oba rychle bavit. Mě to utvrdilo ve stereotypu, že ženu téma sexuality nezajímá, a začal jsem jí to i vsugerovávat. Představu ideálního zdravého sexu jsem viděl v pornu a v reálném vztahu se to omezilo na něco opravdu osekaného.

Začal jsem studovat teologii a tam jsem zažil, jak se tomu říká v církevních kruzích, dekonstrukci. Dekonstruoval jsem narativy, které mi byly léta vtloukané do hlavy, setkal jsem se s kritickým myšlením a vědou. Najednou jsem se na teologické fakultě střetl s informacemi, které jsem v charismatické církvi nikdy ani neslyšel. Například že části Bible se nevykládají doslovně, ale podle nějakých pravidel. Všechno se mi najednou zhroutilo a rozhodl jsem se, že v tomhle světě být nechci. Uvědomil jsem si, že mi víra dává nějaký smysl i po logické rovině, ale zároveň nemůžu popírat, co se děje ve mně. Je v pořádku prožívat sexualitu, je v pořádku kontextualizovat víru v jednadvacátém století.

Už před rokem přišel náš tehdy desetiletý syn s tím, co to je porno a kdy může mít svůj první sex. Sedli jsme si s ním a začali se bavit o částech lidského těla bez infantilních názvů nebo o sexu a intimitě. Sice pak jdeme po ulici a ti naši synové se pošťuchují, když jeden zařve na celou ulici ‚nekopej mě do penisu‘. Je to komické, ale věřím, že mluvit o těchto věcech už v jejich věku je důležité. Já jsem do svých patnácti let, kdy jsem měl první sexuální zkušenost, například věřil, že přítelkyně otěhotní z líbání.

Se synem jsem probíral i porno, sám za sebe jsem mu řekl, se jedná o nereálné zobrazení sexu, že ve skutečnosti takový doopravdy není. Že většina volně dostupné produkce odráží heteronormativitu, paternalismus, je zaměřená jen na chlapy a jejich potřebu. Už děti by měly vědět, že sexualita má strašně moc barev a porno to neumí uchopit. Ale že existuje i pornografie, která je etická a na základě konsentu. Zdůraznil jsem, že mu sex moc přeju, ale že až ho zažije, sám pochopí, že vypadá úplně jinak.

Také jsem přiznal, že realita je taková, že i v církvi spolu lidé souloží před svatbou, ale jen to popírají. Přitom Bůh s tím v Bibli počítal, proto již staří Izraelci měli nařízení, že když žena otěhotní, musí si ji někdo vzít, protože by jinak otce dítěte ukamenovali a žena by čelila vyloučení.

Lidi byli vždycky lidi.

Chceme přetrhnout koloběh a začít u téhle generace znova.