Užít si sama sebe. Proč se téměř nebavíme o ženské masturbaci?

Masturbace u mnoha žen spadá do oblasti nejtajnější intimity, o kterou se s nikým nedělí, a proto se o ní ani příliš nebaví. Nesdílí postřehy, většinou tuto oblast nemají tendenci nijak rozvíjet, přemýšlet o ní, ani si k ní budovat specifický vztah. Stydí se, a to často i samy před sebou. Stud je výraznou emocí, která toto téma doprovází. Stydíme se, když o tom mluvíme, stydíme se, když o tom mluví někdo jiný, stydíme se, když máme přiznat, že si to děláme.

Ponořila jsem se do tohoto tématu, protože mě dlouhodobě překvapovalo, jak je masturbace stále pro hodně žen neprobádanou oblastí zahalenou studem. Promluvila jsem si o přístupu k vlastnímu tělu a intimitě s osmi ženami ve věku kolem 30 let. Některé sdílely své zkušenosti a postřehy rády, některé se styděly. Některé si to dělají a mluví o tom, jiné si to dělají a nemluví o tom, a některé masturbaci vůbec nevnímají jako běžnou součást života. 

„Je v pořádku o tom mluvit i nemluvit, dělat i nedělat. Dokud si tohle neuvědomíme všichni, tak budou pořád kolovat stereotypy, že kluci jsou pořád nadržený a my holky jim pomáháme nést to jejich břímě. Holky si to nedělají, holky mají jednoho kluka od patnácti a pak už nic,” popisuje šestadvacetiletá arts managerka Ema, která žije v otevřeném vztahu. Podle ní je legitimní, že se o masturbaci někdo nechce bavit, ale neměli bychom obecně sexualitu nebo intimitu vyřazovat z toho, čím jsme, co utváří naši osobnost. Má dojem, že někdy dochází v této oblasti k určitému mytizování, které na obou stranách vyvolává elitářství.

„Ty o tom mluvíš až moc, ty málo.“ Výchozím bodem, na který Ema upozorňuje, je podle ní uvědomění, že je vše relativní, nic není apriori správně nebo špatně. Každý se musíme řídit intuicí a hledat správné nastavení u sebe. Jedna vedle druhé jsme odlišné osobnosti, s jinými touhami a odlišnou potřebou o takových věcech mluvit nebo si je naopak nechat jen pro sebe. „Společnost v tobě vytváří pocit, že buď to děláš málo, nebo to děláš moc, děláš to špatně. Je třeba, aby se tohle ve společnosti změnilo.“

I přirozené věci potřebují doučování

Často kolem sebe slyším, že masturbace je přirozená věc, kterou se nemusíme učit. Každý přece automaticky ví, jak na to, a proto se o tom nemusíme ani bavit. Už ve školce to většina z nás dělala. Ale s kolika z nás si o tom někdo v dětství promluvil a dal nám informace a prostor o tom více přemýšlet?

Většině z nás to tehdy pravděpodobně rodiče nebo jiní dospělí zatrhli, aniž by nám vysvětlili, že masturbace je přirozená věc a součást života. Něco, o čem se můžeme bavit, a můžeme být ohledně toho zvídaví. Něco, skrze co můžeme poznávat své tělo a budovat si vztah k sobě samým. V pořadu Šeptem na radiu Wave zmiňuje respondentka Míša, že její vzpomínky na masturbaci sahají až do školkového období k poobědovému spánku. Nad její postýlkou se sklání jedna z „tet“ a výstražně na ní gestikuluje, aby přestala dělat to, co právě dělá. Všechny děti musely ve školce poctivě ležet v postýlce viditelně s rukama na peřince. Podobnou reakci a absenci vysvětlení či komunikace takové situace dostala Míša i od svých rodičů. 

„Kdo nic neví, nic nemiluje. Kdo nic neumí, nic nechápe, je bezcenný. Ale ten, kdo chápe, ten i miluje, všímá si, vidí… Čím hlubší poznání, tím větší láska… Kdokoli si představuje, že všechny plody dozrávají současně s jahodami, neví nic o hroznech.“ Německý psychoanalytik Erich Fromm takto uvedl svoji knihu „Umění milovat“, kde si pokládá otázku, zda je láska umění nebo příjemný pocit, ke kterému se člověk dostává náhodně a propadne mu až po uši, pokud má štěstí. Svou další argumentaci zakládá na prvním předpokladu, i když bezpochyby většina z nás dnes věří v možnost druhou. Pokud budeme souhlasit s Frommem a tvrzením, že je láska umění, tak pak takové umění vyžaduje znalost a úsilí. Jako když se chceme vzdělat v kterémkoli oboru, třeba v hudbě, malířství či medicíně. Můžeme si v téhle oblasti rozšiřovat teoretické znalosti a posouvat ono umění dál. Teoretickou část můžeme naplnit zvídavostí, promýšlením, zkoumáním, nebo právě otevřenou debatou.

Bezpečné prostředí ke sdílení

Abychom se ale mohli v této oblasti rozvíjet a téma otevírat, potřebujeme se cítit bezpečně, mít svobodu vyslovit slovo „masturbace“. Celá oblast sexuality je ale velmi intimní téma, které si držíme blízko u sebe. Pocit bezpečí, který je k otevřenému přemýšlení o masturbaci nutný, je z velké části závislý na nastavení společnosti, ve které žijeme, a osobnímu postoji lidí, kteří se kolem nás pohybují. Pokud je postoj okolí hodnotící, nebudeme chtít téma masturbace s ostatními otevírat a tím pádem se v něm ani rozvíjet.

Znovu se zde musíme vrátit k dětství a rodině, která sehrává významnou roli. Už od dětství bychom měli cítit otevřený a pozitivní přístup k tématu sexuality. Měli bychom mít možnost získávat informace a pak s nimi naložit, jak je nám vlastní a přirozené. Ponechat si to jen pro sebe, nebo s někým sdílet, ale hlavně se cítit komfortně. Zdá se to nicméně jako začarovaný kruh. Jak se o tom bavit s našimi dětmi, když o tom vlastně mluvit nechceme, neumíme a ani naši rodiče to s námi neprobírali?

„Dává smysl bavit se o masturbaci. Já tyto věci málokdy sama vytahuju v konverzaci, ale mám kámošky, které s tím nemají problém, a když to nadhodí, tak nemám problém se k tomu vyjádřit a zapojit se do konverzace. Nechci se mi o těch věcech bavit s lidmi, který tě hned začnou odsuzovat, cítíš tam trapné ticho a podobně. Potřebuju pro takový hovor opravdu cítit bezpečí,” říká devětadvacetiletá Tara a dodává, že se strašně ráda a naprosto bez problému baví o sexu, ale spíš z filozofického nebo sociologického hlediska. Pokud však debata zajde hlouběji do jejího osobního prostoru, nechce tyto informace sdílet s lidmi, kteří jí nejsou tak blízcí a není si jista, zda jim může důvěřovat.

Nikdy to neřekly nahlas

Několik žen mi během rozhovorů řeklo, že se o masturbaci baví a nahlas formulují myšlenky prakticky poprvé. Možná to někoho z vás udiví, protože se pohybujete v prostředí, kde je tohle téma samozřejmostí, ale moje potřeba o něm psát vychází z dlouhodobějšího sledování přístupu k takové debatě napříč mými sociálními okruhy. Osm žen, se kterými jsem se o tom bavila podrobněji, je z různorodých, na sobě nezávislých okruhů. Nejspíš tedy není výjimka, že je masturbace věc, která zůstává utajovaná pod peřinou a hodně holek to slovo nahlas prakticky nikdy neřeklo. Může pro ně být zvláštní pocit verbalizovat představy, myšlenky, názory spojené s masturbací. Často se během rozhovoru se mnou zamýšlely, co si vlastně o masturbaci myslí, jak to vlastně cítí, jaký k ní mají samy o sobě vztah, jak to mají vlastně rády.

„Teď se tady bavím o masturbaci asi poprvé… Teď tu s tebou jsem a zajímá mě, co z toho vzejde, zajímá mě, když mi říkáš o zkušenostech jiných lidí, ale nemyslím, že mě to zajímá tak, abych já třeba vylepšovala svojí vlastní masturbaci. Ale zajímá mě, jak to mají ostatní. Jestli jsou věci, které se mně hlavou vůbec nehoní. Chci se o tom bavit, protože mi to dělá dobře, dává mi to sebejistotu. Ale nemyslím si, že se o tom bavím za účelem získat nějaké tipy. Nicméně tuhle sféru bude třeba do budoucna otevírat. Nikdy jsme to netematizovala, nepřemýšlela jsem o tom. Ne že bych se za ní (vagínu) styděla, ale nemám k ní vztah. Proto mě zajímá, že můžeš objevovat nový sféry, že si něco uvědomíš a v tobě se něco zlepší,“ říká Dita, dvaatřicetiletá učitelka anglického jazyka.

A k tomu naopak doplňuje pětadvacetiletá Zoe: „Žiju asi deset let u tety, která je v tomhle ohledu velmi otevřená, stejně jako moje sestra. Přijde mi to tedy asi normální, protože jsme tyhle témata sdílely od mých patnácti let. Dáváme si tipy na různé hračky. Občas o tom začnu bezprostředně mluvit a některé lidi to až překvapí.“ Její komentář jen potvrzuje, že naše otevřenost k těmto tématům se formuje od malička.

Respekt k hranicím druhých

Stále musíme respektovat hranice druhých lidí, protože ne každý je s tímto tématem komfortní, a to je zcela legitimní. Cítíme věci různě na základně odlišných osobnostních rysů a zkušeností. Nechat si tohle téma a oblast nedotčenou jinými je jedna z cest. Jak říká Ema, musíme se řídit intuicí a hledat správné nastavení nám na míru, protože všechno je relativní.

„Já osobně to mám tak, že tohle nechci s nikým sdílet, je to moje, tím pádem to nechci ani řešit s nikým jiným. Jsou to intimní citlivé věci, o kterých nemluvím s lidmi na potkání. Jsou součástí mého vnitřního soukromí, protože jde o moje tělo a to je velmi soukromá věc. Máš vztah sama k sobě se svým tělem a nechceš to ukazovat všem,“ říká třiatřicetiletá single manažerka Zora, se kterou jsem si o tom povídala po cestě autem na festival.

Zajímavou rovinu otevřela Lajla, se kterou jsem se o tom bavila průběžně několik týdnů. V jedné z našich debat zmínila jakýsi strach z „odkouzlení“. Podle ní může odkrývání podrobností o masturbaci nebo komunikace toho tématu s kamarádkami celý akt zcivilnět. „Bála jsem se, že pojmenovávání tomu může vzít to kouzlo. Tu atmosféru kolem toho tvoří fakt, že je to jako zakázané ovoce, něco tajného, o čem se nemluví.“ Ale vlastně se to nestalo, jak pak dodala. Kouzlo nezmizelo a náš rozhovor na tom nic nezměnil.

Jak si povídat mezi přáteli a v rodině

V jednomu z dílů zmiňovaného pořadu Šeptem zmiňuje respondentka Kristýna, že se jako dospělá snaží téma masturbace otevírat mezigeneračně se svou matkou, a dokonce i prababičkou. I já jsem měla jeden čas podobné tendence, ale nebyla jsem si jistá, zda je správná cesta prohlubovat náš vztah v této oblasti. Když pak moje respondentka Dita v jednom z rozhovorů zmínila, že tohle téma podle ní nemusí být mezigenerační záležitostí, ulevilo se mi, že to cítím podobně.

„Zajímalo by mě, jestli moje babička se o tom někdy s někým bavila, nebo masturbovala… Bylo by super, kdyby naše mamky vzaly tohle téma mezi svoje kamarádky. Nemusíte to řešit mezigeneračně. Ony si to můžou řešit mezi svými kamarádkami,“ říká Dita. Možná nám tedy komunikačními partnery v této oblasti měli být rodiče v dětství a pubertě, ale v dospělosti už není nutné překračovat generační hranice.

Nicméně to nic nemění na věci, že obecně je v naší společnosti ženská masturbace a orgasmus jakousi šedou zónou, zatímco mužské sebeuspokojování se veřejně prezentuje jako něco přirozeného. Společnost nám odmalička utváří v hlavě představu, že ženy jsou tu hlavně proto, aby uspokojily své muže. Ženské potěšení není tak významné téma a nejsme zvyklí to příliš verbalizovat. Ale jak říká Zoe, „je stejně důležitý, ať se udělá kluk nebo holka.“ A platí to i pro masturbaci a pocit svobody to téma sdílet.

Nejen zábava, ale i naplnění fyzické potřeby

Zkusím trochu rozseknout tenhle začarovaný kruh. Ať se o tom bavíme nebo nebavíme, tak se všichni shodneme, že to alespoň někdy děláme, protože je to přirozená lidská potřeba. „Mým hlavním motivem je uspokojení a uvolnění, nedělám to jen pro zábavu,“ říká Karin. Je to něco, co naše tělo vyžaduje. „Naposledy jsem vyloženě pocítila ten fyzický tlak v těle a tu potřebu asi po deseti dnech, co jsem nebyla s klukem. Když bych teď šla domů a rozhodla se, že to budu dělat, tak mi to přijde trošku sprostý, sama před sebou se stydím, ale když cítím, že mám v sobě tu energii, tak všechno jde plynule. Hlavně vím, že mi to pomůže,“ popisuje Dita.

Intuitivní zvídavost přichází už v útlém dětství a kontakt s naším tělem se později většinou stává součástí života. Pokud je tedy masturbace přirozená věc, tak bychom jí měli věnovat pozornost. Proč by zrovna tahle oblast měla být nepromyšlená a odstrčena na okraj našich potřeb? Náš postoj k sexualitě a masturbaci může odrážet náš vztah k sobě samým. Jak řekla Ema, je to součást naší osobnosti. A určitě pomůže, když zkusíme vnímat masturbaci a sexualitu jako umění, které lze rozvíjet, zdokonalovat se v něm a užívat si ho bez studu. „Čím více je v určité věci poznání, o to větší je láska,“ psal kdysi Erich Fromm.

(pozn. red.: jména a osobní údaje byly kvůli soukromí respondentek pozměněny)

Další díl seriálu: Sex pro jednoho