O pražském osmiletém gymnáziu Přírodní škola někdo napsal, že je to vlastně maskovaný skautský oddíl. Zřejmě proto, že formování charakteru a práce pro druhé je takříkajíc přímo vytesaná do základů školy. „Když myslíme na druhé, je nám líp,” říká zakladatel a ředitel František Tichý a noří se do dalších a dalších projektů pomoci, k čemuž přizývá i žáky své školy.
„Do dětského domova v Pyšelích jezdíme jednou za měsíc, vždycky v pátek po škole,” říká septimánka gymnázia Přírodní škola Mariana. „Hrajeme si tam s dětmi, jsme s nimi hodně venku… Většinou se vracíme večer, někdy se tam ale i přespává.” Mariana mluví v přítomném čase, ale jedná se o vzpomínku na dobu před covidem. Pak byla dva roky vynucená pauza a až nedávno přišla z dětského domova zpráva, že gymnazisté se tam opět mohou vypravit. „Určitě pojedu, i když jinak doháním školní resty a připravuji se na maturitu,“ říká Max, který je o ročník výš.
Dětský domov v Pyšelích blízko Benešova navštěvují i jejich spolužáci Kryštof, Amálka a Jirka. Dobrovolnických aktivit, které svým žákům gymnázium nabízí, se drží už roky, prakticky od začátku studia. „Jsme takové tvrdé jádro,“ směje se Max. „Ale jiní spolužáci se také zapojují, někdo méně, někdo víc. Vzdělávací systém naší školy je netradiční a do každého předmětu musíme udělat i něco nad rámec svých povinností. V základech společenské výchovy se počítá i to, když jezdíme právě do Pyšel,“ říká Max.
Za sociální aktivity žáci dostávají zápočty a podmínky, což jsou formáty hodnocení, které škola používá místo známek. „Kromě toho za ně udělujeme i kredity. To jsou takové žolíky, kterými si každý může vylepšit celkový prospěch,“ vysvětluje ředitel školy František Tichý.
Nejdřív společně
Do dobrovolných činností se podle jeho odhadu zapojuje asi třetina žáků. Škola gymnazisty k dobrovolnictví cíleně probouzí. „U mladších žáků je vhodné začít nějakým projektem, kdy jdeme do akce společně. Některé to pak chytne,“ říká ředitel Tichý.
Nedávno například během projektového dne žáci školy společně vymýšleli kulturní program na jarní prázdniny pro ukrajinské děti. To bylo součástí výuky, stejně jako část realizace, ale další aktivity pak s ukrajinskými dětmi absolvovali už jen ti, kdo chtěli. „Byli jsme na Petříně a na Hradě, ve Stromovce… Hrály se hry, lezlo se po stromech, menší děti krmily kachny…“ vypočítává František Tichý. Přírodní škola ve spolupráci se salesiánským centrem také pomáhala v Liblicích u Českého Brodu, kde je ubytováno několik ukrajinských rodin. „Poslední víkend v březnu jsme strávili s nimi, naše děti s ukrajinskými a místními hráli fotbal a další hry,“ říká ředitel.
Na konci každého školního roku – i když i s tímhle covid trochu zahýbal – pořádá Přírodní škola dvoutýdenní výjezd, kterému říká expedice. Ten může být zaměřený přírodovědně, ale také na sociální práci. Například v roce 2018 jeli žáci na expedici do Ploužnice. Na zdejším sídlišti, které je označované jako vyloučená lokalita, žije asi 800 lidí; vedle Mongolů, volyňských Čechů, Kazachů i Ukrajinci a Romové. „Pro místní děti jsme dělali celý den program, hráli s nimi fotbal, nacvičovali divadlo, kreslili. Kluci taky s místními udělali parkurové hřiště z pneumatik,“ vzpomíná Mariana. Obdobnou akci spoluorganizovala škola loni o prázdninách v Teplé u Mariánských Lázní. „Byl to takový příměstský tábor pro romské děti,“ říká Amálka. „Seznámila nás s nimi nezisková organizace Český západ, se kterou spolupracujeme.“
Během covidu Přírodní škola nabídla svou pomoc třeba i seniorům ve své čtvrti. Žáci jim chodili nakupovat nebo dělat společnost. „Kdo chtěl, nahlásil své telefonní číslo, na které mohli zavolat, když něco potřebovali,“ říká Kryštof. Kromě toho se žáci pustili i do doučování dětí blízké základní školy, kde je hodně Romů a cizinců. Max s Jirkou a za pomoci Františka Tichého zase pro další děti uspořádali online přírodovědný kroužek.
Raději netříštit síly
„Dětem jako učitelé jdeme příkladem, ale pak už to necháváme na nich, musí to vyjít z jejich vnitřního chtění,“ vysvětluje František Tichý. „Učitel, kterého to samotného zajímá, děti pro dobrou věc většinou strhne, tedy velkou část z nich. Potřebuje ale podporu vedení a také společenskou podporu. Společnost musí dávat signály, že si takových aktivit cení.“
František Tichý vede své žáky k tomu, aby si pro svou pomoc vykolíkovali spíš menší pole. „Pomáhat jedné rodině kontinuálně a víc do hloubky je pro ně lepší, než kdyby těkali od jedné akce ke druhé. Když u věcí vytrvají a dají tomu čas, prožijí příběh, naváží vztahy. To je na tom to cenné,“ říká.
Mariana chodí každý pátek odpoledne doučovat děti v syrské rodině, kterou si škola „adoptovala“ během uprchlické krize před sedmi lety. Amálka loni doučovala online žáky osmé třídy, připravovala je na přijímací zkoušky. „Teď jsou to deváťáci,“ říká.
Vzor Rychlých šípů
Riziko výběrových škol, jako jsou osmiletá gymnázia, je, že děti izolují v bezpečné komfortní zóně jejich světa. „Snižuje se porozumění mezi různými společenskými vrstvami, ale podle mě to jednoznačně škodí i těm privilegovaným dětem. Jsou pak sebestředné a nespokojené se svým životem,“ říká ředitel František Tichý. „Naše děcka, která se během covidu hodně zapojila do pomoci druhým, si často takto vyřešila i svůj problém, svůj pocit izolace, splíny, pomohlo jim to. Myslet na druhé nám dělá dobře,“ dodává.
„V západních zemích je dost elitních škol, které cíleně své žáky míchají s těmi méně privilegovanými, a to třeba tak, že organizují společné programy nebo školy zvou děti z chudých rodin na obědy,“ vysvětluje ředitel gymnázia. „Rozšířené to je i v Indii, tam je velkou inspirací Cyril Mooney, řádová sestra původem z Irska, která byla ředitelkou církevní dívčí školy v Kalkatě, a zavedla tam hodnotové vzdělávání známé teď po celém světě.“
Největší zájem o dobrovolnické aktivity jeví podle něj žáci druhého stupně, třinácti až patnáctiletí. „Ideál Foglarových Rychlých šípů, kteří pomáhali stařenkám s nákupem, v nás pořád někde dříme a hodně oslovuje právě děti této věkové skupiny. Ne všem to pak vydrží, ale otisk to v nich zanechá vždy,“ říká František Tichý. Různé pomáhající organizace mají ale podle jeho zkušeností strach nezletilým dětem svěřit nějaký úkol, i když by ho zvládly. „To jsme třeba teď zažili, když jsme pomáhali uprchlíkům na pražském hlavním nádraží. Musel jsem tam vždy být taky, pro klid koordinátorů. Ale jako parta jsme fungovali skvěle a efektivně, navíc tam byl obrovský výchovný rozměr. Děti ta několikadenní zkušenost nesmírně posunula a motivovala k další pomoci. Pokud ale zájem a chuť dětí pomáhat nepodchytíme včas, později už může být pozdě,“ upozorňuje ředitel Tichý.
Díky tomu víc vím
Na otázku, co jim dobrovolná sociální práce dlouhodobě dává a jestli má i nějaké stinné stránky, má každý z pěti oslovených studentů Přírodní školy svou odpověď. „Do Pyšel jezdím moc ráda, mám tam ty svoje děti, i jsme si za covidu volali. Užiju si to tam, vracím se sice vyčerpaná, ale vždy proměněná k lepšímu. Možná to zní kýčovitě, ale mně to otevřelo srdce,“ říká Mariana. Minulý rok v rámci ročníkové práce dělala rozhovory s dětmi z dětských domovů a její zážitky v dětském domově ji nasměrovaly ke studiu speciální pedagogiky. „Uvažuji o práci vychovatelky.“
Amálku naplňuje, že se někam a k někomu vrací, že jde o dlouhodobější vztahy. „Díky návštěvám v Pyšelích si dokážu lépe představit, s čím se potýkají lidi, kteří vyrostli v dětském domově,“ říká její spolužák Max. „Nedá se říct, že bychom pro ně mohli něco zásadního udělat, ale vidím, že když za nimi jezdíme často, jsou pak na tom líp. A mně to rozšířilo poznání toho, jak se v Česku žije lidem, kteří neměli takové štěstí jako já.“
„Jakýkoli kontakt je dobrý, i když to má své hranice,“ domnívá se Kryštof. „Snažím se o to, aby ode mě děti nečekaly víc, než jim mohu nabídnout. Každopádně to, že pan ředitel vede školu tímhle směrem, mi přijde skvělý. Pozměnilo mi to vnímání světa.” A Jirka uzavírá debatu slovy: „Mám dobrý pocit, že dělám něco, co dává smysl. I když to není nic extra.“
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.