A zase na misi!

51 874 | Barbora Postránecká | 15. 4. 2019 | Hrdinka dne

Před osmi lety odjela Lucie Brázdová na svou první misi s humanitární organizací Lékaři bez hranic. Od té doby není úplně snadné ji v Česku zastihnout. Život na misi se pro ni stal prací na plný úvazek. Než zamířila v únoru do Indonésie, stihly jsme se potkat.

Když jsem se s porodní asistentkou Lucií Brázdovou setkala před třemi lety poprvé, zrovna se chystala na svou v pořadí pátou misi. Tehdy ještě nevěděla, kam přesně pojede, protože vybírat si u Lékařů bez hranic destinaci svého dočasného pracovního působiště nemůžete. Až po našem rozhovoru jsem se dozvěděla, že odjela na loď Bourbon Argos do Středozemního moře – pomáhat uprchlíkům mířícím k břehům Evropy.

Trochu jsem zalitovala, že jsme tehdy naše setkání neodložily až na dobu po jejím příjezdu. Přece jen byla tehdy uprchlická krize téma číslo jedna a rozhovoru by to dodalo aktuálnosti. I tak jsem si ale plánovala, že se s ní ještě někdy potkám. Když jsem se pak v kanceláři Lékařů bez hranic čas od času ptala, jestli by se s ní bylo možné opět vidět, vždycky jsem se dozvěděla, že je momentálně v práci, rozuměj na misi. A tím bylo nakonec i dané téma našeho druhého rozhovoru.

Lucie Brázdová

*1981. Vystudovala Vyšší zdravotní školu v Praze, obor diplomovaná porodní asistentka. Dálkově vystudovala Zdravotně sociální fakultu Jihočeské univerzity. Čtyři roky pracovala jako porodní asistentka v Česku, pak odjela na rok a půl do Saúdské Arábie, kde se této profesi také věnovala.
Následně absolvovala měsíc jako dobrovolník humanitární organizace Adra v porodnici v Keni.
V roce 2012 si splnila sen a přihlásila se k humanitární organizaci Lékaři bez hranic, s níž už devětkrát vyjela na misi, mimo jiné do Jižního Súdánu, Afghánistánu, Sierra Leone, Libabonu a naposledy Indonésie.
V mezičase tráví čas v Česku a žije z platu, který dostala během mise. Lucie je svobodná, bezdětná.

Kde se v Lucii vzala touha stále opouštět Čechy a své blízké a trávit čas často v nehostinných a těžkých podmínkách uprchlických táborů, v nemocničních stanech v rozvojových zemích nebo v nemocnicích postavených sice z cihel, ale v zemích sužovaných konflikty?

Když jsme se před čtyřmi lety viděly poprvé, to bylo v roce 2016, říkala jste mi, že jste víc dětí odrodila v cizině než v Česku. Platí to pořád?

Platí, ale poslední tři roky působím i jinde, než jen na porodním sále. Když jsem u Lékařů bez hranic začínala, jezdila jsem na mise, kde jsem pracovala jako porodní asistentka. Postupem času, jak se sbíraly zkušenosti, jsem dostávala nabídky i na jiné pracovní pozice. Teď mívám na misích na starosti například management tamního zdravotnického zařízení, řídím celý program, který se zaměřuje na sexuální a reprodukční zdraví, hledám nové zaměstnance z řad místních obyvatel, pořádám školení, na základě dat a statistik analyzuji, jaké aktivity jsou v daném místě potřeba. Na loňské misi v uprchlickém táboře Moria na řeckém ostrově Lesbos jsem se na vlastní žádost vrátila ke klinické praxi.

Místo si tedy vybírat nemůžete. Náplň práce ano?

De facto ano, protože už mám hodně zkušeností. Rodila jsem děti, měla na starosti školení, vedla jsem porodnici. Pracovní pozici si vybrat můžu.

Prý se také snažíte, abyste pokaždé s Lékaři bez hranic vyjela někam, kde jste ještě nebyla. Vyhovuje vám být pokaždé jinde, v jiném kulturním kontextu, v zemi, která řeší jiné problémy?

Právě ty odlišnosti mě baví nejvíc, naplňuje mě to a učím se tím na maximum. Chvíli jsem dělala porodní asistentku v Česku, bavilo mě to, ale vždycky jsem měla pocit, že to není kompletní. Zkušenosti z českých porodních sálů byly hodnotné, ale zároveň hodně limitované. Zajímavé je i to, jak se vám zkušenosti z různých zemí propojují.

Jak to myslíte?

V řeckém uprchlickém táboře byla naprostá většina žen z Afghánistánu, Sýrie, Iráku a z afrických zemí. Když se s nimi bavíte o plánovaném rodičovství, vidíte různé trendy z jednotlivých zemí. Ženy z Afghánistánu se například někdy vyptávaly na zavedení nitroděložní tělíska a mně bylo jasné proč. Vím to od doby, kdy jsem byla v Afghánistánu.

Sexuálně motivované násilí je vážný problém a děje se všude. Zvýšený počet je v zemích, kde je nějaký konflikt, protože sexuální násilí je často zbraní.

Setkala jsem se tam se ženami, které byly pod tlakem, aby měly co nejvíc dětí, zejména chlapců. Rodily kolikrát jedno dítě za druhým a byly kvůli tomu velmi vyčerpané. Stávalo se občas proto, že když žena přišla na kontrolu do nemocnice po šestinedělí, ptala se na zavedení nitroděložního tělíska. Naopak některé ženy z Afriky o nitroděložním tělísku nechtěly ani slyšet, protože u nich kolovala pověra, že když zvednou těžký předmět, vypadne.

Lze říct, že si u Lékařů bez hranic vlastně budujete kariéru? Od porodní asistentky jste se dostala až k řízení porodnice, což jste mimo jiné dělala právě v Afghánistánu. 

Člověk si ve svojí profesi rozšíří obzory. Poslední rok a půl se nově soustředím i na projekty, které se zabývají problematikou sexuálního násilí. K takovému tématu bych se v Česku nejspíš nedostala. Sexuálně motivované násilí je vážný problém a děje se všude. Zvýšený počet je v zemích, kde je nějaký konflikt, protože sexuální násilí je často zbraní.

Nesetkala jste se s oběťmi sexuálního násilí ve větší míře na záchranné lodi Lékařů bez hranic Bourbon Argos?

Ano, tam bylo takových případů hodně. S lidmi, které jsme nabrali z člunů, jsme ale strávili jen jeden den.

Médecins sans frontières

Lékaři bez hranic / Médecins Sans Frontières

Lékaři bez hranic jsou původně francouzskou, nyní mezinárodní organizací, která poskytuje odbornou pomoc v místech válečných konfliktů, přírodních katastrof a jinde, kde jsou lidé ohroženi akutním nedostatkem lékařské péče. 

Mezi třemi tisíci pěti sty jejich zaměstanci jsou potřeba jak lékaři a odborníci, tak i psychologové, administrátoři, architekti, logistici a jiný nezdravotnický personál. 

Péče o ně byla zaměřena na první psychologickou pomoc, a pokud se stal incident před méně než třemi dny, podali jsme preventivní léky proti HIV a do pěti dnů poskytli nouzovou antikoncepci. Následovalo očkování proti žloutence typu B a antibiotika k prevenci dalších sexuálně přenosných infekcí.

Setkala jsem se s tím také loni v uprchlickém táboře v Řecku. Lékaři tam mají dva projekty. Zdravotní kliniku v uprchlickém táboře Moria – tam jsem poskytovala zdravotní péči a první psychologickou pomoc obětem sexuálního násilí. Druhá klinika ve městě se specializuje pouze na psychologickou podporu. Lidé, kteří tuto kliniku ve městě navštěvovali, byli oběti sexuálního násilí a mučení. Většina z nich byli muži.

Frustrace přijde vždycky

Jak se lidé na takovém místě, jakým je uprchlický tábor, stavějí k tomu, když jim říkáte, že mají řešit své psychické problémy. Jak je přesvědčujete, aby se věnovali své duši?

V Řecku chodili naši pracovníci po uprchlickém táboře s megafonem a tímto způsobem poskytovali klíčové informace o nabízené pomoci. První krok je, že děláte osvětu a vysvětlujete lidem, že když se jim něco takového stane, je důležité vyhledat lékařskou pomoc. A že péče bude maximálně diskrétní. Druhým krokem je nabídka psychologické pomoci.

V Sierře Leone, kde jsem program pro oběti sexuálního násilí rozjížděla, chodili lidé prvně na policii a k nám se dostali třeba až po čtyřech dnech, což je mnohdy pozdě. Školila jsem místní personál, pracovala s místní komunitou, vysvětlovala, proč je důležité jít co nejdříve do nemocnice.

Jak těžké je se na misích vypořádat s faktem, že musíte často řešit i věci, které nespadají do vašich kompetencí? 

To, co dělám na misích, se samozřejmě liší od toho, co bych mohla dělat tady. Třeba porod koncem pánevním, tedy když jde dítě ven zadečkem napřed, bych v české nemocnici nikdy nedělala, v Jižním Súdánu ano. Největší školou pro mě byla moje první mise právě tam. V přeplněném uprchlickém táboře, kde se šířilo hodně infekčních chorob a mateřská úmrtnost byla opravdu vysoká, jsme neměli operační sál a v týmu byl sice lékař, nikoli ale specializovaný na gynekologii a porodnictví.

Nejbližší nemocnice byla vzdálená dvě hodiny po hodně špatné cestě. V noci jsme navíc nemohli pacienty převážet, abychom neohrozili jejich i naši bezpečnost. A tak se někdy stávalo, že nešlo nic dělat, jen se dívat na to, jak před vámi žena umírá. Chvíli mi trvalo, než jsem si připustila, že nemůžeme pomoct úplně každému. Na jednu zkušenost vzpomínám nejčastěji.

Na jakou?

Jednou v noci k nám převezli ženu, bylo kolem třetí ráno. Byla v bezvědomí po domácím porodu. Hodně krvácela a potřebovala okamžitě převézt do nemocnice. Nemohla jsem nic dělat, protože byla ještě tma. Zbývalo dělat všechno proto, abych ji udržela naživu do svítání. Ráno jsem dostala povolení vyjet, naložila jsem ji, ona ale asi deset kilometrů od naší nemocnice zemřela. Cítíte neuvěřitelný vztek. Kladete si otázky, zda nešlo něco udělat lépe.

Lucie Brázdová (vpravo) s kolegyní na palubě lodi Bourbon Agos

Lucie Brázdová (vpravo) s kolegyní na palubě lodi Bourbon Agos.

Pak si ale vzpomínám na další moment, který následoval. Ta zemřelá žena předtím nikdy nenavštívila naši kliniku, nechodila na preventivní prohlídky. Když jsem se vrátila zpátky na kliniku, tak před stanem, kde jsme provozovali prenatální poradnu, čekala asi stovka žen. V tu chvíli jsem si uvědomila, že těchto sto žen má šanci, že se jim nestane to, co té zemřelé. Každou misi si tuto zkušenost připomínám, protože frustrace přijde vždycky, já si ale představím ten zástup lidí, kterým pomůžeme.

Máte někdy strach?

Jsou momenty, kdy si uvědomíte, že jste v místě, které opravdu není bezpečné. Bojím se jedovatých hadů, což bylo hrozné v Indii a v Sieře Leone. V domě, kde jsme bydleli v Sieře Leone, jsme několikrát našli dvoumetrové hady, mamby zelené, velice jedovaté. A byť máte k dispozici protijed, stejně máte strach. Na mise ale neodjíždím se strachem. To možná jen prvně, tehdy jsem asi týden nespala, jak jsem byla ze všeho vystrašená. Teď už ale ne, před každým odjezdem se snažím myslet pozitivně a říkám si, že ve světě není nic, co by mě mělo až tak vyděsit a odradit.

Jak dlouho myslíte, že budete takhle ještě jezdit?

Když jsem začínala s Lékaři bez hranic, plánovala jsem si, že to bude práce, které se chci několik let věnovat naplno, že chci jezdit od jedné mise k druhé. Jednou se chci vrátit do Česka, ale není jednoduché vzdát se něčeho, co vás baví, i když je to náročné. Nedávno jsem si uvědomila, že je pro mě náročné i to neustálé loučení.

Loučení tady, nebo tam?

Tady ne. (směje se) Když jste na delších misích, žijete život nejen pracovně, ale i společensky. Vytvoříte si tam zázemí, potkáváte místní i zahraniční kolegy, a pak odjedete a víte, že už je nikdy neuvidíte. To mě vyčerpává. Mým životem prošlo neskutečné množství skvělých lidí. Navíc se oddaluju od života tady. 

Jak vlastně trávíte volný čas na misích?

Jste ve společnosti kolegů, s nimiž žijete na jednom místě. Záleží i na tom, v jaké zemi jste. V Afghánistánu jsme nemohli chodit mimo dům, koukali jsme tedy společně na filmy, společně vařili.

Nevadí mi, že jsem single. Důležité je, abych byla šťastná a spokojená sama se sebou.

V Sieře Leone byla jedna kolegyně velká sportovkyně a stále vymýšlela nějaké pohybové aktivity. V Libanonu jsem pracovala v nemocnici v uprchlickém táboře Šatíla v Bejrútu a tam jsme si v pátek chodívali zatancovat do klubu.

V Sieře Leone jste prý dodržovala africké pátky, kdy se místní ženy převlékají do pestrobarevných šatů. 

To je věc, která mě opravdu baví – móda spojená s kulturou dané země. V Indii jsem měla asi čtyři sárí. V Afghánistánu bylo striktně dané, co na sobě můžeme mít oblečené, nemohli jsme chodit nakupovat. Co jsme ale mohli, bylo pozvat si domů někoho, kdo šil na míru. V Sieře Leone jsou zase velmi populární hodně barevné látky, jimž se říká lapa. Z nich dokážouušít, na co si vzpomenete! Třeba nádherné šaty. V tom jsem se vyžívala. Musela jsem si pak koupit ještě jeden kufr, když jsem letěla domů. 

Nutkání odjet

Jaké jsou vaše návraty domů?

Vždycky se těším, ale občas to není jednoduché. Třeba když jsem přijela z mise na lodi, byla jsem plná zážitků a emocí, ale těžko se mi o tom mluvilo. Máte pocit, že tomu druzí nemůžou porozumět, potřebujete to nejdříve sama zpracovat. Blízcí přátelé a rodina už mě znají a nevyptávají se hned.

Otázky musíte zodpovídat také po návratu z mise v kanceláři Lékařů bez hranic. Když se vás loni po misi v Řecku ptali, jestli chcete zase někam odjet, zvažovala jste, že odpovíte ne?

Když jsem přijela loni na podzim z Řecka, poprvé jsem si říkala, že už bych tu mohla zůstat delší dobu. Jenže pak jsem dostala nabídku odjet do Indonésie na projekt zaměřený na zdraví dospívajících – měla jsem jet jako školitel sexuální výchovy místních zdravotníků. Ta práce mě tak nadchnula, že jsem nedokázala odmítnout.

Nebojíte se, že čím víc zkušeností budete mít, tím spíš vám od Lékařů bez hranic budou chodit takhle lákavé nabídky?

Mise v Řecku trvala tři měsíce a teď do Indonésie jedu jen na dva měsíce. To je možná můj způsob, jak to utlumit. Mám v plánu se od toho odpoutat.  

Dokážete si představit, co byste dělala tady?

Na porodním sále už pravděpodobně nebudu, ale ráda bych své zkušenosti uplatnila v sociální oblasti, ve vzdělávání porodních asistentek nebo práci týkající se managementu. Úplně přesný plán ale nemám.

Naposledy jste mi vyprávěla, jak vašim indickým kolegům z mise přišlo divné, že jste sama. Psali vám pak e-maily, v nichž se ptali, jestli už jste se vdala. Píšou stále?

Už tolik nepíšou. Tlak od okolí pociťuju teď mnohem míň dřív. Což mě samotnou překvapuje. Navíc když jsem v Česku, tak mám okolo sebe lidi, kteří jsou mnohdy podobně staří a také žijí single.

Nechybí vám partnerský život?

Nechybí. A navíc, co mi dává jistotu, že když se sem vrátím, že ho budu mít? Neberu to jako samozřejmost. Důležité je, abych byla šťastná a spokojená sama se sebou, což jsem. 

Myslíte, že jste na životě na misích závislá?

Závislostí bych to nenazvala. Je to spíš nutkání dělat tu práci. Není to pocit, že musím jet na misi kvůli adrenalinu, kvůli dobrodružství, to jsem pociťovala možná poprvé. Teď už to souvisí s prací samotnou. Vidím výzvy, které mě čekají.

Byla jste vždycky duší dobrodruh?

Asi ano, člověk na to musí mít náturu. Mám dvě sestry a ty nedokážou pochopit, že pořád někam odjíždím. Ony nevystrčí paty z Čech, pokud nutně nemusí, a jsou šťastné. Do téhle práce jsem šla trochu po hlavě. Moc jsem neřešila, jak to ovlivní můj život, jak moc je to nebezpečné. Prostě jsem jen toužila být v místě, kde se nedostává lékařské pomoci. Stejné je to asi i s tím koncem. Zas až tak moc nepřemýšlím o tom, kdy přesně přestanu na mise jezdit. Jednou určitě ano.

Barbora Postránecká

Barbora Postránecká

Narodila se v roce 1983, první noviny založila v páté třídě na základní škole. Později vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy a během deseti... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

První opravdu neomezená data. T-Mobile mění tarify, výhody už dá i bez závazku

T-Mobile přichází s výrazným zlevněním. Změna tarifů od září nebude jenom kosmetická. Díky tomu musí reagovat i konkurenti.

Peníze

Pojištění bez kliček

Ačkoliv má životní pojištění vnést klientům do života jistotu, často není jasné, co všechno kryje.

Finmag

Co nechceme slyšet: Samota zabíjí

Vzali jsme za vědecky ověřené, že ve zdraví nás k vysokému věku může dovést pět (ne)činností: nekouřit, zdravě jíst, hýbat se, pít nejvýš...

Finmag

A nikdo vám nepomůže. Funguje efekt přihlížejícího?

Lidé se často domnívají, že když se dostanete do průšvihu, pomoci kolemjdoucích nebo přihlížejících se spíš nedočkáte, než dočkáte. Psychologové...