Co brání ženám v řízení? Špatné zážitky a stud

Takových vyplašených žen viděla už stovky. Iva Rážová provozuje svoji autoškolu pět let. Pojmenovala ji ale s mírnou obměnou jako Škola řízení, protože to je to, čemu se věnuje především. Kromě klasických kurzistů, kteří si s čerstvou plnoletostí jdou dělat řidičské oprávnění, si k ní našly cestu hlavně ženy, které se chtějí takzvaně rozjezdit nebo až ve vyšším věku usoudily, že se bez řidičáku přece jen neobejdou. „Nikdy jsem to takhle neměla v plánu, chtěla jsem mít autoškolu pro všechny. Kamarád mi ale od začátku říkal, že to přesně takhle dopadne,“ vzpomíná na svoje začátky.

Vlastní autoškolu založila po rozchodu s bývalým partnerem, kterému tehdy pomáhala v té jeho. A prošla si klasickým čekáním na klienty. Uděláte web, facebookový profil, nakoupíte reklamu, ale lidi nechodí. Až po týdnech a postupně. „Když u mě nějaká žena skončila, přišla brzy nějaká její kamarádka se slovy, že o mně slyšela, že jsem na lidi hodná.

Pak ale dojde na to, že jejich potíže jsou úplně stejné. Málokdy se lidská kreativita projevuje tolik, jako když je potřeba vyhnout se podélnému parkování. „Mám vždycky radost, když přijedu na červenou na semaforu jako druhý, protože je vysoká pravděpodobnost, že ty přednosti vyřeší někdo přede mnou a já už se jenom vezu za ním,“ přiznal se mi při rozebírání zážitků z autoškoly kamarád.

Kdo se přihlásí na kondiční jízdy nebo obecně do autoškoly až v hluboké dospělosti, musí se srovnat s paradoxní situací: Máte už sice věk i životní zkušenosti, jen tuhle jednu dovednost neovládáte, a tak se vracíte časem a stává se z vás školáček, co dělá jednu chybu za druhou. Pro ego je to pořádný zápřah. „Lidé mají pocit, že když přijdou na kondiční jízdy, mají už přece něco umět, když mají řidičák. Chovají se jako ti, co si objednají úklid bytu, ale předtím si raději uklidí sami, aby si neudělali ostudu. Já jim pak vysvětluju, že nemusí umět vůbec nic a není to ostuda. Od toho jdou přece za mnou,“ povídá s úsměvem majitelka autoškoly, která při komunikaci nezapře každodenní kontakt s lidmi.

Právě přemrštěná náročnost na sebe sama je to, s čím se setkává nejčastěji. „Stačí, když vidím ten sveřepý výraz a poznám, jak na sebe ten člověk za volantem uvnitř svojí hlavy křičí,“ usmívá se Rážová. Sama nekřičí nikdy. K ničemu by to nebylo. Ve chvíli, kdy by zvýšila hlas, se nervózní žák vystresuje ještě víc a přestane vnímat, co po něm na silnici chce.

Recept? Drobné pokroky

Na otázku, proč je právě řízení tak stresující a strach z něj pro některé téměř nepřekonatelný, má majitelka autoškoly jednoduchou odpověď. Jen v málokteré lidské činnosti se vám stane, že můžete velmi snadno a rychle někoho zabít. To si lépe uvědomují spíš starší kurzisti na kondičních jízdách než ti, kteří si jdou pro řidičák v osmnácti. Aby člověka tenhle strach neodsoudil k doživotnímu místu spolujezdce, existuje prostá rada: Dělejte drobné kroky. Nejdřív se stačí projet kolem domu nebo po známých uličkách v okolí, pak jet na krátký výlet za město. Ke známým trasám přidávat ty méně známé. S každým drobným úspěchem poroste vaše sebejistota i klid.

Když si s Ivou o autoškole pro ženy povídáme, ani jednou překvapivě nezazní žádný komentář ve smyslu „muži dělají tohle a ženy zase něco jiného“. Ačkoliv se Rážová pohybuje v dominantně mužském světě, mezi učiteli autoškol, jejich majiteli i zkušebními komisaři, z jejích slov je znát, že to pro ni není téma. Sama má řidičské oprávnění takřka na cokoliv, co smí na silnici – včetně kamionu nebo autobusu.

Přiznává ale, že její současný životní styl, kdy začíná s prvním žákem v autě v 7.30 a končí po osmé večer, nejde udržet dlouho. Časem by ráda zaměstnala dalšího lektora, který by se na učení řízení díval stejně. I když mužské a ženské světy neřeší, sama už svoje limity poznala. Když se jí pokazí auto, ví o něm sice tolik, že by ho opravit možná zvládla, ale přesně tohle jsou momenty, kdy si i ona stoupne ke krajnici a zavolá kamarádovi automechanikovi, ať proboha přijede.