Přes cool lidi jsme odborníci, říká spoluzakladatelka alternativní modelingové agentury Monina Nevrlá

1 519 | Jana Krivenkaja | 20. 8. 2020 | 3 komentáře | Modeling a stereotypy

Moninu Nevrlou bychom mohli zařadit do více škatulek. Tanci se věnuje odmalička, modelingu a natáčení přes dekádu, a do toho v roce 2017 spolu s Jakubem Ra a Petrem Susanem Šagátem založila modelingovou agenturu se zaměřením na diverzitu New Aliens Agency. Škatulkování ale moc nevyhledává.

Monina Nevrlá. Foto: Aneta Benediktová

„Lidi hodně škatulkují mě i New Aliens, přičemž zakládají na velmi povrchních předpokladech,“ přiznává s rozhořčením. Když hovoří o modelech z agentury, rozzáří se jí oči, mluví o nich jako o „našich děckách” a je na první pohled poznat, že do New Aliens dává celé srdce. Jinak to totiž ani neumí. Nic nedělá napůl a a nebojí se jít proti proudu.

S tělem pracujete jako tanečnice, ale zároveň musíte tělo hodně řešit i z pohledu zakladatelky modelingové agentury. Co je pro vás tělo, potažmo krásné tělo?

Vlastní tělo vnímám jako část své osobnosti. Musím s ním být naprosto spokojena – tělem dávám ven expresivitu, gestikulaci. Když fotíme projekty, je hned vidět, když má člověk zdravé sebevědomí a přijetí vlastního těla, vyzařuje totiž krásnou energii. Čím víc jsme spokojeni se svým tělem, tím víc přijímáme sami sebe jako osobnost a tím snáz ji dokážeme vyjádřit.

Už ale cítím transformaci, která přichází s novou generací: děti začínají učit své rodiče a otevírají jim mysl.

Samozřejmě, že ne vždycky jsem byla se svým tělem spokojená. Jak jsem hodně hubená, tak mi bylo odmalička vštěpováno, že musím jíst víc, že jsem moc vyzáblá. Když jsem tancovala v taneční škole v Prostějově, odkud pocházím, přezdívalo se mi „kostra”. Ačkoliv jsem se to snažila moc neprožívat, podvědomí mi to samozřejmě schovalo do nějakého šuplíku, odkud se to vynoří v okamžik největší zranitelnosti. V pubertě mě dlouho kluci nevnímali jako ženu. Díky tancování jsem tu ženskost v sobě dokázala vytvořit, chybějící tvary jsem se naučila vynahradit pohybem. Potom jsem se odstěhovala do Prahy, kde se mi hodně změnil okruh lidí. Nějaké blbé poznámky na svoje tělo jsem pak už slyšela spíše výjimečně, což se mi v Prostějově dělo téměř dennodenně.

Myslíte, že je dnešní Praha již zcela inkluzivní a otevřená?

Rozdíl mezi Prahou a zbytkem Česka je stále dost citelný. Často se informace - a to i s ohledem na velmi zkreslený obrázek, který vytváří média - nedostanou z Prahy ven, nemáme totiž stejné zdroje. Jako by se média bála ukázat lidem něco šokujícího, nabídnout alternativní pohled. Už ale cítím transformaci, která přichází s novou generací: děti začínají učit své rodiče a otevírají jim mysl. To, že nějaká větší otevřenost není vidět u starší generace, je v pořádku – vyrůstali přece v jiném prostředí a byl jim vštěpován odlišný pohled na věci. Transformaci vnímám: je sice pomalejší, je to ale furt lepší, než kdyby se nic nedělo. Není mým cílem změnit vnímání lidí, chci je inspirovat a pomaličku jim otevírat mysl.

Vaše modelingová agentura New Aliens Agency vznikla před třemi roky, vnímáte nějaký celospolečenský posun směrem k inkluzivitě a diverzitě i za takto krátkou dobu?

Zrovna nedávno se nám třeba stalo, že na natáčení videoklipu chtěli nějaké cool lidi. Přes cool lidi jsme samozřejmě odborníci. Poslala jsem nějakou nabídku, a zpětná vazba byla, že by chtěli ty lidi přece jen obyčejnější. Naši lidi, kterých je teď zhruba čtyřicet, jsou hodně specifičtí, to ano. Ale dokážou vypadat v rámci možností i normálně, obyčejně - když je vidím na výsledných fotkách, tak jsem kolikrát i překvapena, jak moc se dokážou přizpůsobit danému požadavku. Dostanou se do pozice, kde vypadají přirozeně, nikoli prvoplánově undergroundově.

Vogue: Tanec utlačované subkultury proniká do mainstreamu

Vogue je styl tance, který vzniknul v afroamerických newyorských klubech v osmdesátých letech. Jméno si půjčil od známého módního magazínu, protože se inspiroval pózami, které v něm předváděly supermodelky. Tohle specifické rytmické pózování přežilo dodnes, a stejně tak přežívá, roste a dýchá subkultura, ve které se zrodilo – ballroom.

Přečtěte si reportáž ze světa taneční subkultury

Poptávka v Česku je, za což jsem ráda, ale v tuzemsku v módním průmyslu nejsou takové finance jako v zahraničí, čímž jsou diktovány i konzervativnější požadavky.

Větší část vašich modelů a modelek nehledě na rasové, věkové a genderové odlišnosti zapadá do konceptu typického modelingového těla. Říkáte, že chcete bourat stereotypy, ale co se představ o postavě týče, zůstáváte takřka konzervativní…

Je pravda, že spousta modelů z NAA je hubená, na webu ale máme i plus size modelky. I přesto, že hledáme diverzitu, pořád nesmíme zapomínat, že jsme v módním byznyse. Víme, jak ten trh funguje a jaká je od klientů poptávka. To jsme ale také nezjistili hned. Dnes již nemáme sto lidí jako na začátku - tehdy jsme měli obrovskou rozmanitost a škálu různých ras, výšek, vah a proporcí.

Jsme ale stále modelingová agentura. Sice máme nějaké hodnoty, přes které nejede vlak, ale zároveň potřebujeme být v byznyse chytří. Nemůžeme nabubřele očekávat, že za tři roky změníme modelingový svět, vytrvale však usilujeme o bourání tohoto stereotypního formátu. Jde to, ale pomalu. Od založení agentury v roce 2017 stále zakládáme na tom, že neovlivňujeme naše lidi, co můžou a nemůžou dělat, což je v normální modelingové agentuře úplně běžné. U nás mají lidi velkou svobodu.

Před pár lety jste říkala, že agenturu řídíte spíš srdcem než jako manažer. Platí to i po třech letech?

S Jakubem jsme ani jeden nevystudovali Arts Management nebo jiný relevantní obor. Začali jsme být manažeři stovky lidí doslova ze dne na den, takže jsme se učili od začátku a učíme se stále. Nikdo z našich děcek nemá modeling jako hlavní práci, každý z nich má jiné světy, ve kterých žijí. Chtějí ale být v té komunitě, kterou tady budujeme.

I proto se snažíme o vytvoření přátelské, téměř rodinné atmosféry, ze které budou mít hlavně radost, ale samozřejmě sem tam i nějaký job. Snažíme se naše děcka podporovat i v jejich aktivitách mimo agenturu – většina z nich jsou studenti umění, performeři, a tak jim často pomáháme s jejich osobními projekty. A to nejen my tři zakladatelé, ale i sami modelové navzájem.

Na ruku nám ale hraje i to, že jsme s Jakubem hodně jiní. Já jsem spíš ta přísná máma, která dohlíží, aby vše dobře fungovalo, kdežto Jakub je skvělý hlavně přes kreativní motivaci. V tomhle rozdělení nám to skvěle klape, dobře se jako manažeři s Jakubem doplňujeme, každý agentuře přinášíme něco jiného. Zároveň jsme nejlepší kamarádi, známe se ještě z Prostějova – neumím si představit, že bych měla lepšího parťáka.

Již druhou sezonu připravujete choreografii v Prague Burlesque, zároveň tam tančíte jako doprovodná tanečnice. Vnímáte stereotypy i v tomto světě? O burlesce jich koluje ještě víc než o modelingu, ani nemluvě o tom, že spousta lidí ji neumí přesně zařadit.

Pořád je to pro mě nové téma, teď teprve začnu svoji třetí sezonu. Navíc je potřeba se hned ohradit, že já osobně nechoreografuju burlesku, tu si tanečnice chystají samy. Vedu hlavně tým doprovodných tanečnic a choreografuju jazzovější věci. I jako nováček ale umím posoudit, že spousta lidí skutečně neví, co je burleska. Někdo ji vnímá jako striptýz, jiní jsou naopak šokováni, že tam je nějaký element svlékání. Vlastně ani mnozí moji taneční kolegové neví, co je burleska – přemýšlí nad tím jako nad tanečním stylem. Může za to zčásti slavný film Burlesque (v českém překladu Varieté – pozn. red.) s Christinou Aguilerou, ve kterém zase není žádná skutečná burleska, protože burleska není jen o tanci.

Na začátku rozhovoru jste zmínila, že v dospívání jste měla problémy s vnímáním vlastní ženskosti. V burlesce ale jde především o ženskost, často až stereotypní feminitu. Změnila Prague Burlesque vaše vnímání vlastního ženství, posunula ho jinam?

Já ale osobně nejsem burleska, proto se na tuto problematiku dívám s odstupem diváka. Vnímám, že i v burlesce je již snaha to stereotypické až archetypální vnímání ženy rozbít. Třeba na Prague Burlesque Festivalu máme vystoupení drag queens, transgender, gay man tanečníků. Už to nemusí být žena s krásnými křivkami.

My, tanečníci, jsme rádi dramatičtí, rádi gestikulujeme, rádi se lidí dotýkáme, mluvíme s nimi.

Co se týče mého vnímání vlastního ženství, samozřejmě i na jiných zakázkách se snažím být víc expresivní v pohybu, sexualitě, vyzařovat ženskou energii. Furt si jenom pohrávám s otázkou, kde je ta hranice, pokud tam nějaká vůbec je.

Jak se na vás teď dívám, tak musím uznat, že vám ta ženská energie a expresivita zcela jistě nechybí...

My, tanečníci, jsme rádi dramatičtí, rádi gestikulujeme, rádi se lidí dotýkáme, mluvíme s nimi. Jsme rádi středobodem pozornosti, rádi se ukazujeme. To se pak prolíná i do normálního života. Často od okolí, obzvlášť od mužů slýchávám, že jsem „too much”. Dřív jsem to hodně řešila, teď už to začínám přetvářet do toho, že když to volně přeložím to češtiny, tak to znamená, že jsem „moc”. A to je přece skvělé! Mám moc energie, moc emocí, moc slov, moc všeho - a pokud to dotyčný neumí zvládnout, to je už jeho věc. Vždycky velmi povrchně odsoudíme lidi, aniž bychom s nimi promluvili, něco o nich zjistili. Hodnotíme podle sociálních sítí nebo nějakého veřejného projevu. Hodnotíme lidi rychle, posuzujeme je na první pohled a hned odhazujeme, když se nám nezdají.

Také na instagramu dostávám hodně sexistických komentářů. Přijde mi, že vůbec empaticky nepřemýšlíme, co toho druhého může urazit, a tak jen vrháme komentáře, aniž bychom se zamysleli.

Říkáte, že komentáře o tom, že jste „too much“, slýcháte a dostáváte hlavně ze strany mužů. Tanec veřejnost vnímá jako genderově velmi vyvážený umělecký obor, pociťujete i tam jistou nerovnováhu?

Velmi často tu nevyváženost rolí zažívám u jednorázových projektů – natáčení, focení. Přímo cítím z některých režisérů, jak nechtějí dát ženě prostor. Přitom se tím sami okrádají o kreativní příspěvek. Nezřídka se až zpětně dozvídám, že si dotyčný ani neuvědomoval, že svým chováním ženu ponížil, sundal.

Nechci se o tom bavit z pozice nějaké agresivní feministky, ale pohovořit si jako dva rozumní lidé. Spousta žen s tím nechce vyjít ven, protože se bojí o vlastní pozici. A tak to v sobě utlačují, čímž zároveň potlačují svoji motivaci, inspiraci. Potom jsou nevyrovnané, nejsou tak výkonné, mají krizi vyhoření.

Heroine má newsletter!

Shutterstock

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

Když vycítím už na začátku, že by mohl být problém, tak dávám najevo, že dotyčnému v žádném případě nechci sebrat prostor nebo pošlapat kobereček. Ten muž mi ale také musí trochu věřit a chápat, že ho nepotřebuji nějak utlačit nebo dokázat, že jsem lepší, chci prostě odvést stoprocentní práci na projektu, na kterém mi záleží. Pokud se ale rozhodne jít proti mně, tak se s tím už nic nedá dělat. Bylo by dobré, kdyby chlapi pochopili, že my ženy nejsme od toho, abychom jim braly jejich pozice. Jde nám jen o to, být slyšet a vidět, protože taky dokážeme dělat věci dobře.

Souhlasím, že některým konfliktům bychom mohli předejít, kdybychom bývali dokázali o svých názorech a potřebách promluvit. Bavíte se ale vždycky o věcech takhle otevřeně, a to i s pracovními kontakty, se kterými se potkáte na jednorázovém projektu?

Mrzí mě, že každý hrajeme nějaké svoje role a pereme se o pozice - vůbec spolu nedokážeme vycházet jako lidi. Nechci prožít svůj život tak, že se nebudu otevřeně bavit a ptát se na věci, které mě zajímají. A to se týká jak profesního, tak i osobního života. Poznávání jeden druhého není přece jen o tom, jakou máš rád barvu a co děláš za práci. Jsou o hodně podstatnější věci, ale o těch se bojíme bavit. Protože se přes ně prohlubuje znalost toho člověka, jeho pravá identita, a tím se stává zranitelnější. Otevírá to bolavá místa, do kterých by ten druhý mohl píchnout. Bez toho ale není důvěra. A bez důvěry není vyrovnaný vztah.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • K ČEMU JE FEMINISMUS V ROCE 2020 Feministky nejsou neukojené sufražetky ani hrozba pro tradiční rodinu. Jsou to ženy jako my... Jako vy. Pátráme po kořenech českého feminismu a předkládáme desatero skutečných problémů, kterým ženy dnes dennodenně čelí.
  • SVOBODNÁ KAMILA ZLATUŠKOVÁ Nejlíp ze všeho ji vystihuje věta: „Žádní pi*usové mi nebudou bránit žít život tak, jak já chci.” Ředitelka festivalu Serial Killer, pedagožka, dramaturgyně, producentka, feministka, aktivistka, manželka, matka dvou synů. Právě zakládá soukromou vysokou školu televizní školu, dokončuje knihu o Čestmíru Kopeckém a připravuje seriál o skladatelce Vítězslavě Kaprálové.
  • LÁSKA NA PRVNÍ SWIPE Michelle Losekoot pro Heroine popisuje, jak se díky Tinderu můžeme seznámit snadno a rychle. Mezi ,hot or not’ se rozhodujeme ve zlomku vteřiny, nepřipravuje nás ale tahle rychlost nakonec o čas?
  • PŘÍLOHA SUSTAINABLE Příloha Sustainable je vytištěná ekologickou barvou, použitou v Česku vůbec poprvé. Představujeme značky, které si udržitelnost kladou za jeden ze svých hlavních cílů. Vysvětlujeme, v čem spočívá tzv. greenwashing. Sledujeme stoupající zájem o secondhandy. A především se zajímáme o to, jak žít a podle čeho se rozhodovat, když chceme planetě pomoct i my.
  • DOKUD NÁS SMRT NEROZDĚLÍ Slibujeme si lásku a podporu v dobrém i zlém. Když ale na společné soužití dopadne stín nemoci, začíná zápas nejen o přežití, ale i o to, zda svůj slib dokážeme dodržet. Život s nemocí je jedno velké tabu, o kterém se málokdy veřejně mluví. Výjimkou byla Bára Rektorová a její partner Vilém Rubeš, kteří o rakovině mozku komunikovali na sociálních sítích. Vilém Rubeš pro Heroine napsal vzpomínku.

...a mnohem víc. Předplaťte si Heroine ještě dnes!

Jana Krivenkaja

Novinářka na volné noze s vášní pro storytelling. Příběhy prožívá a pak je sepisuje, anebo klidně i obráceně. Nejvíce tíhne k tématům lifestylu, kultury, gastronomie,... Další články.

Celkem 3 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Milan Klvač | 17. 9. 2020 | 17:27

Lidé kteří tomu nerozumí, mohou jít někam.
Je prostě svá.
A je DOST DOBRÁ.

+1
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

Volných míst je pořád dost. Koho teď firmy nejvíc hledají

Ekonomika rostla, nezaměstnanost klesala. Nejsou lidi, hlásily v uplynulých letech firmy, marně se snažící obsadit volná místa. Jak zamíchal...

Peníze

Řekni, proč ty kraje jsou

Pokud nejste z Prahy, máte po čtyřech letech zase příležitost jít ke krajským volbám. Dejme si tedy za pět minut dvanáct krátké opáčko,...

Finmag

Ekonomiku, nebo životy! I v době covidu můžeme chtít obojí

Často se říká, že v reakci na covid je potřeba najít rovnováhu mezi ochranou zdraví lidí a ochranou hospodářství. Předpokládá se automaticky,...

Finmag

Boj o Nejvyšší soud a potratové volby

Donald Trump chce na poslední chvíli před volbami obsadit náhle uvolněné místo v Nejvyšším soudu. Ten je hlavním vykladačem ústavy, rozhoduje,...