Konec hygge, začíná éra hygieny. Posedl mě dezinfekční ďábel

Každý má nějakou tu obsesi. Jsou to ty maličkosti, které bývají roztomilé třeba na začátku vztahu. Jé, on si skládá trička podle materiálu. Jé, on jí zeleninu podle barev. Jé, ona musí mít dokonale vyčištěnou kuchyňskou linku, než jde spát. Pohled na věčně uklízejícího rodiče ve mně už v dětství probudil divné návyky, za které by se nemusela stydět ani Monika z Přátel. Nikdy jsem nemohla jít spát, dokud jsem neseřadila panenky podle klíče, který jsem znala jen já. Podobně to mám dneska s kuchyňskou linkou a mytím nádobí. A několik týdnů v karanténě na tom rozhodně zapracovalo.

Při první procházce po začátku karantény jsem potkala známého. Než jsme probrali osobní zážitky spojené s pandemií, stihl mezi řečí zmínit zdánlivě nedůležitou věc, která ve mně od té doby zasekla drápek. Jar prý dokáže odbourat strukturu viru, prostě ho rozloží. Oba jsme podobní virologové jako Tomáš Sedláček, jenže ověřujte si fakta, když tak rádi myjete nádobí a na všechny, kdo nepoužívají Jar, se díváte jako kolonizátoři na původní obyvatele Amazonie. Myšlenka, že by se koronavirus měl z logiky téhle informace léčit pitím Jaru, mě od té chvíle provází pokaždé, když vezmu do ruky houbičku. V té bývá mimochodem víc bakterií než na záchodě a měla by se měnit každý týden. I v tom jsem teď olympionička.

Sanytol se stal mým nejlepším kámošem. Každou sklenici a hrnec myju, někdy i přemývám, rovnám lahvičky na lince, linku čistím a dezinfikuju, omakem kontroluju povrchy pánví, to všechno i několikrát denně. Fleky od kafe, kari, rajčat a řepy jsou moje noční můry srovnatelné s nákazou. Umyté hrnce vytírám a skládám do skříňky. Každý typ nádoby má svoje místo, a když tam není, neusnu. Spát samozřejmě jdu, až když vím, že je linka je čistá a připravená na další ráno v karanténě. Haló, terapie? Měním se ve svou matku, co na to zabírá? Doufám, že Sanytol nebo kapsle do myčky.

Dezinfekce je nové náboženství

Jsem drogistický hoarder a na jeden zátah jsem schopná odnést si z drogérie cokoli, co mně zrovna zaujme. Beru jakoukoli kosmetickou novinku, cokoli s aktivním uhlím nebo kyselinou hyaluronovou, nebo naopak retro mazání od Alpy. Není divu, že v mojí bedně pokladů z drogérie ležela malá příruční dezinfekce. Jako by to bylo včera, co je německé řetězce začaly prodávat jako must-have do kabelky pro všechny moderní městské ženy šmatlající dokonalými manikúrami na mastné tyče tramvají. Když jsem vedle ní našla i ústenky, které jsem si přivezla z výletu do Tokia, měla jsem pocit nezměrného bohatství.

Držet lahvičku alkoholu s glycerinem a peroxidem vyvolává pocit, že přežiju apokalypsu a pustím se do znovuosidlování Země. Možná, že bych mohla vymyslet i nějaké nové náboženství. Mám i spoustu Sava a můžu tak dál vesele dezinfikovat. Třeba všechny potravinové obaly, než je dám do ledničky. Ano, i na to došlo. Začalo mne bavit sledovat, v jakých večerkách v okolí se dezinfekce dají sehnat, porovnávala jsem ceny. Dezinfekce na mne začaly skákat ze sponzorovaných reklam, nabízel mi je Wish i čeští výrobci. Objevit lékárnu s vlastní dezinfekcí za míň než stovku bylo jako dotáhnout to v AZ kvízu až k bankomatu. Předevčírem jsem objevila malé dezinfekce pro děti v naší Žabce a jednu jsem si hned koupila do sbírky.

Znovuobjevila jsem i kouzlo Alpy. Zamilovala jsem se do vůně alkoholu, která mě i přes roušku pohladí a štípne až v dutinách pokaždé, když si dezinfikuju ruce. Někdy po dvou týdnech mi začaly ruce šupinatět a navíc přišel další problém. Vždycky, když přijdu domů, musím vydezinfikovat sebe a předměty, na které jsem venku sahala (ano, jsem ten typ, co po návratu z večerky dezinfikuje klíče, brýle, mobil a sluchátka). Musím tedy dezinfikovat i dezinfekci. Bláznivý? Určitě, ale dělám to od té doby pořád.

Minulý týden jsme si domů koupily ruční parní čistič. Přesvědčila mě slevová akce a taky příslib „dezinfikování povrchů“ bez dezinfekce – století páry se vrátilo! Nadšení z přístroje, za který by se nemusel stydět ani Horst Fuchs, nám sice vydrželo jen jeden den, ale víc než pára mě hřeje pocit, že tuhle věc mám a můžu ji kdykoli použít. Pravděpodobně zase za rok, až si k výročí pandemie budu mýt okna.

Pod rouškou je tma

Poprvé jsem šla na nákup s rouškou ještě pár dní před vyhlášením nouzového stavu. Vybavuju si zdvižená obočí kolemjdoucích a hlavně scénu jak z blbé české komedie, kdy se o mně přes kasu bavily dvě pokladní pěkně tak, abych to slyšela. Nepřipadala jsem si ani trochu jako hrdina nebo lepší člověk. Proměnila jsem se v ponížený uzlíček nejistot a další nákupy už řešila pro sichr online. Zuřivě jsem klikala na dovážkové služby a nechala si dovézt zásobu špaget na měsíc dopředu, abych věděla, že zbytečně nemusím ven.

První procházku jsem odkládala snad pět dní po zavedení karantény, ale místo toho si přečetla snad všechno o tom, jak používat nejrůznější typy roušek a jak je následně dezinfikovat nebo správně vyhodit. Projela jsem články a studie, které potvrzovaly a zas vyvracely jejich funkčnost. V jedné z nich byla ilustrační grafika běžce bez roušky s naznačenou strukturou kolem se šířících kapének. Od té chvíle si venku pokaždé představuju okolo kolemjdoucích barevné infografiky malých kapének. Někdo vidí auru, já si za měsíc vypěstovala schopnost vidět kapénkovou infekci.

Každopádně jsem se do roušek zamilovala. Vytvořily mi iracionální pocit bezpečí a navíc mi zakrývají pupínky. Do roušky si vkládám kapesník s tea tree olejem, takže se mi nenavaluje, když sbírám psí lejna. Je to taky báječná prevence jarních alergií. Být víc japonští, mohli jsme tuhle parádu nosit už dávno. V roušce si konečně připadám méně jako pračlověk a víc jako civilizovaná žena budoucnosti. Doma jsem všechny poučila, že se na roušku nesahá, sundává se za tkaničky a ani po vyvaření by se neměla osahávat. Do běžné dezinfekční rutiny se přidalo praní. Začala jsem si prát oblečení včetně tenisek a batohu po každé procházce. Jednou za pár dní přihazuju do pračky vyvoněné dezinfekcí taky roušky. Vyvinula jsem metodiku věšení za provázky na kličku od kuchyňské skříňky nad dřezem, aby dobře odkapaly.

Přistihla jsem se, jak přemýšlím nad tím, jestli si spolubydlící po příchodu domů vyzuly boty hned na rohožce a šly si mýt ruce. Jestli mi nesáhly na pověšenou roušku. A jestli náhodou nesáhly na vypínač dlaní, ale loktem. Jestli loktem otevřely kohoutek. Jestli použily mýdlo. A potají jsem se pustila do dezinfikování klik, zámků a vypínačů. Patrně neumřu na koronavirus, ale je možné, že mě ve spánku někdo z mých blízkých udusí polštářem. Posedl mě dezinfekční ďábel.

Očista bytu je očista těla

Miluju vanu. Před karanténou jsem si ji dopřávala tak jednou týdně, ale teď jsem schopná proležet v ní hodinu každý druhý den. Je to můj útěk z reality do dokonale čistého světa vonícího eukalyptovou pěnou. Kdybych byla ezo, tak to svedu na to, že jsem štír. Ale zas tak ezo nejsem, takže se opět vracím do dětství v malém panelákovém bytě se sprchovým koutem v bytovém jádru.

Vana ve vinohradském podnájmu jsou moje antické termální lázně. Dává mi pocit, že jsem to někam dotáhla. Vyvolává ve mně radost ze správné tělesné i duševní hygieny. A o hygienu tu jde především. V návaznosti na dezinfikování, praní a mytí nádobí je fyzická čistota další podstatný bod mé karanténní posedlosti. A jak už to s těmihle roztomilými návyky bývá, nejsou ani racionální, ani logicky strukturované. Koupel prostě probíhá kdykoli během dne a není navázaná na nic jiného, kromě následného mazání krémem, masek na ruce a nohy, a na dokonalé metody čištění pleti ve více krocích.

Aplikuju oleje, krémy a esence. Stříkám se květinovými vodami. A kdykoli ležím místo oběda ve vaně, přemýšlím, že tohle mi bude po návratu do kanceláře a běžné rutiny vážně chybět. Těžko říct, které z mých obsesí mi s pomalu se uvolňujícím zvláštním režimem zůstanou. Pravděpodobně ty, do kterých jsem měla solidně nakročeno už dřív. Budu mýt nádobí podle pečlivě naučené metody a utěrku skládat na madlo trouby tak, aby uschnula. Asi se stanu sběratelkou dezinfekcí a jednou za čas proženu bytem Sanytol, covid necovid. Budu nejspíš často nosit roušku. Vanu si místo oběda v kanceláři asi nedám, ale budu si to rozhodně představovat. A taky se teď pro jistotu objednám na terapii.