„Nic hrozného se nedělo, jen už to nefungovalo.“ Příběhy tří žen, které se rozvedly a podle okolí tím zbytečně rozbily rodinu
Často slýcháme o rozpadech manželství, za kterými stála nevěra, násilí nebo třeba alkohol. Zjevný, nerozporovatelný důvod. Jenže někdy je důvodem méně křiklavé, ale ohromně dusivé dlouhé prázdno. Tři ženy, které nakonec sebraly odvahu z takových manželství odejít, popisují pro Heroine.cz, co jim dalo sílu vztah opustit a čelit výčitkám dětí či odsudkům okolí.
Měly pocit, že je partner neslyší, nevidí, případně je vnímá jen jako matky dětí. Chyběla jim blízkost, pochopení, napojení. A neviděly u svého partnera žádnou snahu věci měnit, až nakonec často samy rezignovaly. Ženy, které se rozhodly rozvést, aniž by se doma „dělo něco hrozného“, sdílejí se čtenářkami Heroine.cz, jaké to bylo, co je k jejich rozhodnutí vedlo a jak jejich život vypadal poté.
Foto: Shutterstock
Jenže jedna věc je přemýšlet nad odchodem a druhá skutečně odejít. To totiž není vůbec jednoduché. Ženy, se kterými redaktorka Heroine Michaela Endrštová hovořila, se bály, že tím ublíží dětem, že to samy finančně neutáhnou nebo měly obavy, jak to vezme jejich protějšek.
Jak v článku vysvětluje Michala Rosinová, psychoterapeutka ve výcviku a lektorka, která spolupracuje s Institutem Moderní láska, čím déle někoho známe, tím samozřejmější nám připadá, že víme, jaký je. Už nejsme zvědaví, přestaneme se ho ptát a místo toho si odpovědi domýšlíme. Myslíme si, že víme, co řekne nebo co si myslí.
Jak ale Rosinová upozorňuje, člověk, se kterým žijeme dlouhé roky, je jiný než ten, do kterého jsme se zamilovali. A změnili jsme se i my. Naše představy a předpoklady nám proto mohou bránit vidět našeho partnera takového, jaký je dnes, vidět vztah jako takový i jeho proměny a měnící se potřeby.
Kateřina je jednou z žen, které Heroine.cz svěřily se svým příběhem. Její manželství trvalo dvacet let, z toho patnáct let pokládá za šťastné. Bezkonfliktní manželé tehdy působili jako ideální rodina. Proto když se před rokem rozvedli, okolí to šokovalo. Kdy to tedy mezi nimi přestalo fungovat? Podle Kateřiny se to dělo postupně. Když byly děti větší a Kateřina se vrátila do práce a ke svým koníčkům, nesl její manžel špatně, že chce trávit čas i jinak než s rodinou, že už není jen mámou a manželkou. Nepodporoval ji v tom, jaká je, co ji baví nebo že potřebuje čas na sebe. Urážel se a žárlil.
Kateřina se proto začala uzavírat, žila v neustálém napětí a předstírala, že je vše v pořádku. Pasivní a pohodlný manžel už ji ale nezajímal jako muž. Kateřina ve vztahu zůstávala kvůli dětem, nechtěla jim rozbít pocit šťastného a bezpečného domova. Obávala se i reakce manžela a také o finance. Uvažovala, zda má vůbec právo rozbít rodinu, když se vlastně neděje nic tak hrozného. Přemýšlela, jestli není normální, že po tolika letech manželství sestává spíš ze spolubydlení, závazků a péče o děti.
Nakonec jí pomohla terapie srovnat si věci v hlavě a uvědomit si, že takto dál žít nechce. Nechtěla v takovém vztahu být další desítky let. Navíc děti už vyrostly a věděla, že se o ně manžel případně postará i sám. A tak jednoho dne, když se jí muž zeptal, co se to s jejich manželstvím stalo, na něj vše vychrlila. Konečně se o tom začali bavit. Pak už šlo vše velmi rychle a během tří měsíců se rozešli.
Kateřina je dnes šťastná, že tehdy dokázala najít odvahu manželovi vše říct. Těžký byl podle ní hlavně ten první rok, ale přesvědčila bývalého muže, aby vše řešili na mediaci. Rozvod tak proběhl bez soudu, dohodou. Bývalý manžel byl sice ze začátku hodně naštvaný, ale postupem času se uklidnil. Jestli se v tom náročném období dokázali na něčem shodnout, tak na tom, že nechtěli, aby rozvodem utrpěly děti. Svůj vztah s bývalým manželem dnes Kateřina popisuje jako korektní a doufá, že jednou bude i přátelský.
V článku na Heroine.cz si můžete přečíst další příběhy žen, které našly odvahu a požádaly o rozvod, dozvědět se, jak jejich život vypadá dnes, co nečekaného jim rozvod přinesl nebo kdy má smysl to zkoušet spravit a jak poznat, že už to smysl nemá.
