Po koncertě jsem měla 50 změškaných hovorů, dcera byla na pohotovosti. Umělce nejde spoutat, říká zakladatelka Noci zpěvaček
V dětství ji rodiče brali večer do Malostranské besedy, podobně to se svými dětmi dělala i ona, a tak s ní někdy byly na vystoupeních. „Syn i dcera jsou dnes už dospělí a podporují mě, chodí na moje koncerty. I s odstupem času vidím, že to zkrátka bylo v pořádku,“ říká dnes Petra Ernyei, stálice české jazzové scény. Svůj hlas dlouho hledala, původně totiž byla zvyklá imitovat jazzové zpěvačky z dvacátých a třicátých let, jak to po ní žádali v orchestru. Nyní zní tak, jak si sama přeje, a stejnou šanci dává prostřednictvím Noci zpěvaček i svým dalším jazzovým kolegyním.
„Dřív jsem se nikdy nezabývala tím, jak interpretovat písničku po svém, prostě jsem to dělala jako ty zpěvačky přede mnou. Zlom přišel, když jsem začala vnímat text tak, že ho můžu přeříkat svými slovy a svou vlastní emocí. Byla to pro mě úplně nová, až šokující zkušenost,“ říká jazzová zpěvačka Petra Ernyei.
Na výrazné zpěvačky společnost však není vždy připravená, ta česká je podle ní stále velmi konzervativní a hodnotící. A tak si ona i její kolegyně někdy připadají až moc. Moc hlučné, moc divoké. „Nedávno jsem v Jazz Docku viděla britskou zpěvačku Emmu Smith. Měla úzké červené šaty, hluboký dekolt, obrovské šperky, výraznou červenou rtěnku. Když přišla, lidé tleskali jen velmi vlažně. Byli zaskočení. Jako by si říkali, jestli to náhodou není už trochu moc. Až na konci koncertu se dočkala bouřlivých ovací,“ vysvětluje.
Ona sama by si při tom přála být ještě odvážnější, divokost prý miluje. Na její koncerty dnes chodí i její už dospělé děti. Její kariéra je ovlivňovala od dětství, někdy s ní chodily na koncerty, jindy zůstavaly doma. „Pro muže muzikanty je koncert často formou úniku. Odejdou na chvíli od malých dětí doma, jdou si zahrát a užívají si to. Já jsem to měla jinak. Když jsem odcházela na hraní, v hlavě mi běželo, jestli jsou děti dobře zaopatřené. Mají mléko? Rozmrazí se jim to? Nebo jsem řešila, jestli si vzít dítě s sebou do šátku. Často jsem odjížděla ve stresu, rozčílená, a přitom jsem měla na pódiu zpívat písničky o lásce. Ten rozpor byl obrovský a často mi z toho bylo ouvej,“ vypráví.
Někdy měla výčitky. Jednou se jí stalo, že měla po koncertu padesát zmeškaných hovorů, perotože se její jedenáctiletá dcera zranila a musela na pohovost. „Zákon schválnosti funguje neomylně, ale člověk se s tím musí vyrovnat. Nesoudit se,“ dodává.
Proč se rozhodla vrátit zpět do školy? Co si slibuje od festivalu Noc zpěvaček? A dokáže se opravdu každý naučit zpívat? Více v rozhovoru na webu Heroine.cz.
