Občas propadám skepsi, říká lidovecká poslankyně. Beze změny podle ní ženy v politice nevydrží

V loňské anketě pro web Refresher jste řekla, že se jednoznačně považujete za feministku. „Jinak bych nemohla být v parlamentu, mít pasivní i aktivní volební právo, vlastnit bankovní účet a rozhodovat o svém majetku (…) Pokud bychom se tvářily, že se nás to netýká a feministky nejsme, pak je to čisté pokrytectví.“ Kdy jste si uvědomila, že je vám feminismus blízký?

O kořenech a důvodech toho, proč jsem feministka, často přemýšlím. Vždycky mi vadila nespravedlnost, nerovnost. Každá žena zažívá situace, kdy se přistupuje jinak k dívkám a jinak k chlapcům. Mě to provázelo a rozčilovalo celý život a možná to začalo v katolické církvi, kde jsem vyrůstala, byla formovaná a kde hlavní aktivní roli hrají muži. Mám tendenci usilovat o spravedlnost. U žen a mužů je to zřejmé – ženy jsou limitované fyzickými možnostmi, ale ne mentálními. Proto odmítám dělat rozdíly mezi „ženskými“ a „mužskými“ profesemi – s výjimkou těch, kde je podstatná fyzická síla, samozřejmě. Na vysoké škole jsem studovala politologii a sociální politiku. Tam se mi tenhle názor tříbil. Studium mě utvrzovalo v tom, že boj s nespravedlností je moje silné vnitřní nastavení, umocněné feminismem. Feminismus je pro mě snaha o vydobytí stejných podmínek pro ženy a muže. V řadě případů už se to povedlo, ale v řadě ne. Feministky už ale udělaly obrovský kus práce, což jsem v anketě pojmenovala.

Mezi oslovenými straníky jste byla jediná, kdo se ke slovu feminismus otevřeně přihlásil. Pavel Bělobrádek například odpověděl, že „pro ženy má slabost“, poslankyně Nina Nováková zase řekla: „Neuznávám feministický směr, který zaměňuje rovnost a stejnost. Z toho aktuálně vyplývá, že nejsem feministka.“ V podobném duchu se vyjádřila i poslankyně Romana Bělohlávková. Je to pokrytectví?

Myslím, že to svědčí o nekomplexním vnímání pojmu feminismus. Mám zkušenost, že když se mluví o feminismu v českém prostředí, spousta lidí si vybaví jeho radikální formu. Představují si, že ženy chtějí zničit muže, vládnout jim, nahradit je. To Nina popsala přesně: nechce stejnost, chce rovnost. Sama nevím, jestli se řadím k nějakému proudu, ale pro mě je feministou nebo feministkou ten, kdo chce rovnost. Mně to stačí. Stejnost není možná, s tím souhlasím. Kolegové a kolegyně na základě toho řeknou, že nejsou feministy a feministkami. Já na základě toho řeknu, že feministkou jsem. Jde spíše o neporozumění pojmu feminismus, kterému každý dáváme jiný obsah, a obavu z něj.

Vy se toho slova nebojíte?

Nebojím. Myslím, že to vychází z mého vzdělání. Měla jsem možnost se hlouběji podívat na to, jak to hnutí vznikalo, na různé směry feminismu, průběh debaty o něm v západním světě. Byla jsem v zahraničí, kde ten termín nemá pejorativní nádech a je běžně používaný. U nás vidím problém právě v tom nepochopení. Zdá se mi, že ve veřejné debatě často jdeme ode zdi ke zdi. Neumíme rozlišovat odstíny. Proto se feminismus, myslím, dostal na černou listinu. Nepojali jsme ho v jeho barevnosti.