Měli bychom méně bourat a stavět, a víc zkoumat to, co už stojí a funguje, říká architektka

Vaše studie se věnuje tomu, jak může architektura přispět ke zlepšení každodenního života bez toho, aby se bouralo staré a stavělo nové. Co jiného tedy může architektura vlastně dělat?

Celý ten můj projekt stojí na proměně toho, jak o věcech přemýšlíme. Obvykle v architektuře hodnotíme stavby podle určitých kritérií. Ta kritéria bývají věci, které můžeme změřit, jako například struktura, udržitelnost, ale také určitá estetika, co je hezké a co ne. Tenhle způsob pohledu na architekturu ale neměří nic, co vypovídá o společenské hodnotě, o tom, jak se určité stavby využívají. A když tuhle hodnotu neberete v úvahu, pak se všechno nové vždycky jeví jako modernější, progresivnější, racionálnější. A cokoliv je staré, obzvlášť pokud je to trochu chaotické, se automaticky stává zastaralým a příliš komplikovaným. Z tohohle pohledu se demolice zdá jako logické řešení. Ale pokud se na to začnete dívat jinak, jako se o to snažím já, a do celé rovnice zařadíte společenskou hodnotu, kterou budova má díky svému využití, a sociálním vazbám, které v ní lidé mají, zjistíte, že budova je mnohem víc než jen struktura.

Takže důvodem, proč nebourat, není jenom snaha zachovat historickou hodnotu místa a budov?

Ne, jde o mnohem víc. Jde o sociální inteligenci, která na tom místě existuje, a která je často přehlížená a podceňovaná. Jde o to přemýšlet o architektuře města jako o ekosystému, ve kterém je všechno propojeno. Když začnete kácet stromy, eventuálně zničíte celý les. A když začnete bourat domy, ničíte fungující inteligentní systém, který vytvořili lidé.

Jde vlastně o kritiku toho, jak moc důvěřujeme předpisům, regulacím a progresivním projektům, které ale nezohledňují tyhle inteligentní systémy, o které kvůli tomu přicházíme. Jde o změnu korektivního přístupu, který máme. Architektura vychází z přístupu, ve kterém architekti ví o tom, jak má určité místo vypadat a fungovat, víc než místní obyvatelé. Mně jde o novou metodu, jak architekturu provozovat. Představuji si mnohem participativnější přístup.

Jak práce architekta podle téhle metody vypadá? Co tedy musí architekti dělat jinak?

Liší se hlavně v tom, že práce zabere mnohem více času. Musíte vytvářet prostor spolu s lidmi, kteří v něm žijí, zapojit je do toho tím, že využijete, co sami vytvořili a co funguje. Místo toho, abyste hledali, co nefunguje a co je třeba nahradit, hledáte naopak to, co chcete zachovat, co funguje. Jakmile s tím začnete, zjistíte, že toho funguje opravdu hodně, a že místo bourání a budování stačí udělat několik dobře promyšlených a drobných změn, které povedou ke zlepšení v celé čtvrti. Navíc tím podpoříte obyvatele v tom, aby o své sousedství dál sami pečovali.

Dokážete mi říct nějaký konkrétní příklad?

Já se věnuju konkrétně velmi hustě obydlené čtvrti na předměstí Bejrútu, která se nazývá Bourj Hammoud. Je to velmi rozmanité místo, které původně založili arménští uprchlící zhruba před sto lety, a na kterém nyní žije mix nejrůznějších národností. Když se na to místo podíváte, vypadá to chaoticky a komplikovaně a je tam naprostý nedostatek místa. Ale přesto ti lidé ten prostor, kterého je takový nedostatek, umí společně využívat. Spolupracují na jeho úpravách. Například vědí, jak se chránit před sluncem nebo deštěm, když to potřebují. A já jako architektka bych se nejdříve měla podívat na to, jak to dělají, než začnu navrhovat stínění nebo výměnu a modernizaci všech oken.

Když se na to podíváte z hlediska klimatické změny, všichni jsme ohledně budoucnosti planety docela znepokojení, že? Tak se podívejme na to, jak se lidé žijící ve skutečně zhoršujících se životních a klimatických podmínkách přizpůsobují, jak se organizují a jak spolupracují. Protože když se na ně podíváte, začnete věřit, že řešení vzejde spíš od těchto lidí a toho, co vymysleli, než z nějakých pravidel a regulí nařízených shora. A proto bychom měli řešit to, jak obyvatele a jejich znalosti podpořit v jejich autonomii, aby dál mohli pokračovat v tom, co dělají.

Takových míst je na světě obrovské množství…

Ano, v podstatě u každého velkého města globálního jihu. Ve skutečnosti je většina světa postavená obyčejnými lidmi a ne architekty.

Mluvíte o klimatické změně, není právě kvůli ní budoucnost v moderních městech se spoustou zeleně a nízkoenergetických domech?

To je jeden způsob, jak o tom můžete přemýšlet. Myslím, že hlavně v Evropě převládá tahle představa budování nových udržitelných budov. Ale demolice zástavby a starých domů představuje obrovské znečištění. Stavební průmysl je jedním z vůbec největších znečišťovatelů na světě. Přesto by lidé pořád chtěli bořit a znovu stavět.

Ale když v Libanonu procházel ekonomickou krizí, spousta lidí si začalo pěstovat vlastní zeleninu na střechách domů. Úplně přirozeně se začaly zelenat střechy, najednou přiletěli ptáci a hmyz. Vzešlo to z potřeby místních lidí, ale lidé si vždycky najdou způsob.

Horko a sucho ale nejsou jediné výzvy pro obyvatele takových míst…

Takových výzev je nekonečno: přelidnění, chudoba, nedostatek vzdělání, kriminalita, dětská práce… Libanon prošel ekonomickým kolapsem, válkami, pak ničivým výbuchem v přístavu před šesti lety. Ale i v takových extrémních podmínkách si lidé dokážou pomáhat, dokážou se podporovat a společně vytvářet prostor pro život. Nechci to rozhodně nijak romantizovat, samozřejmě vidím, co všechno se dá udělat jinak a lépe, ale i přesto je v tom, co tam stojí tolik hodnoty.

Ačkoliv ve čtvrti Bourj Hammoud není žádný prostor ani peníze na novou výstavbu, celé to místo se neustále mění jako živý organismus. Reaguje na potřeby jeho obyvatel, lidé si ho svépomocí přizpůsobují.

Vy sama z Bourj Hammoud pocházíte?

Ano, vyrůstala jsem tam a mí rodiče a prarodiče tam stále žijí. Takže z vlastní zkušenosti vím, jak se dá si svépomocí podmínky k životu přizpůsobit a zlepšit. Moje rodina žije na malém pozemku ve třípodlažním domě, který postavil můj pradědeček. Ve třetím patře je byt s balkonem, který nikdo moc nepoužíval, protože míří na jihozápad a od března do zimy byl vždycky ohromně rozpálený. Tak jsem vzala kus látky a zastínila ho od západního slunce, dala tam spoustu květin a teď je z toho příjemné místo na posezení, díky kterému se navíc vyvětrá a ochladí celé patro i zbytek domu. Nic složitého. Je to jeden z příkladů, jak i malá změna udělá velký rozdíl a nemusí to být ani drahé.

Celá tahle čtvrť prošla obrovskou proměnou během dvacátého století. Na začátku byl Bejrút malým městským komplexem a od té doby se obrovsky rozrostl. Bourj Hammoud je jen jeho malá, ale velmi hustě osídlená část. Žijí v něm migranti z jiných zemí i z Libanonu, kteří přišli do města za prací. A protože to je čtvrť s nižšími příjmy, levnější, lidé si můžou dovolit tam bydlet. A najednou z toho máme jedno z nejrozmanitějších míst v zemi. A pořád se mění, když jsem byla malá, tak rozmanité nebylo. Přináší to s sebou samozřejmě i řadu problémů. Člověk by si mohl říct, že nejjednodušší by bylo to zbourat a postavit znovu a jít dál. Jenže tohle místo stvořili lidé, kteří potřebovali přežít, a pořád tak funguje. Většina lidí si tam může dovolit bydlet díky tomu, že ví, kde levně nakoupit, kde se nechat levně ostříhat a podobně. Je to fungující komunita. Když to zbouráte, nejen že ti lidé nebudou mít kam jít, ale zničíte hodnotu, kterou vytvořili. To, co se místo toho postaví, ji bude postrádat.