Nevděčná role matek. Současná generace dělá všechno „nějak hůř“, reakce starších žen ji demotivuje
Pracující mámy nejsou ani superhrdinky, ani věčně upachtěné a zoufalé maminy. Ženy rozkročené mezi rodinným a profesním životem jsou především často opomíjenou skupinou, k níž bychom měli konečně se vší vážností upírat větší pozornost a snažit se lépe pochopit její situaci i postavení. Byla by totiž obrovská škoda, kdyby společnost kvůli neznalosti a nepochopení jejich životní situace dál zbytečně hasila ambice i talenty mladých žen. O tom jsem se rozhodla napsat i knihu, kterou bych chtěla otevřít dveře k veřejné diskuzi. Protože je to už nutnost.
V posledních dnech dopisuju knihu Máma má práci, a jestli jsem něco během tohoto tvůrčího procesu pochopila o vztahu české veřejnosti k citlivému a dlouho přehlíženému tématu pracujících matek, pak zejména to, že být matkou je velmi nevděčná role.
Společnost od ženy, která přivedla na svět dítě, očekává tolik a zároveň tak zoufale málo. Svědčí o tom třeba i zkušenosti žen, s nimiž jsem vedla během psaní knihy dlouhé a intimní rozhovory. Nerozumí tomu, proč podle ostatních jednou dělají málo, podruhé zas moc. Typicky jde o situace, kdy jim někdo vyčítá, že během rodičovské dovolené pracují, nebo že o sebe údajně přestaly dbát, když byly “jen” matkami v domácnosti.
Může jít o náhodu, ale vybraných deset žen do mé knihy se k mému překvapení shodují v jednom – podobně zlých soudů se v jejich životě dopouštěly především starší ženy. Někdy to byly samy jejich matky, tchýně či starší kolegyně, které si zřejmě idealizují svou minulost i výchovu vlastních dětí. Někdy šlo o úplně cizí ženy, které se zas domnívají, že současná generace matek dělá všechno “tak nějak hůř”.
Ve své knize, kterou jsem nazvala Máma má práci, představuji celkem desítku žen různých profesí i osobních příběhů, které spojuje jedna obdivuhodná vlastnost - taková odsouzení neřeší, naopak jim někdy dodávají ještě větší odvahu se s překážkami poprat. Osobně bych si přála mít také takovou schopnost, jenže bohužel si často “dobře míněné rady” starší generace beru až moc k srdci, a pak si mateřské i znovu nalezené pracovní sebevědomí kazím zbytečnými průpovídkami útočícími přímo na mé nitro.
Jak si ale všímám, ve výsledku nezáleží na tom, kdo pracujícím mámám nasazuje brouky do hlavy. Už tam totiž často jsou i bez vnějších zásahů. Nikdy se ale u žádné z matek, s nimiž jsem se během psaní knihy blíže seznámila, tyhle nejistoty nepřetavily do podoby výčitek. Protože mají děti vždycky na prvním místě, často se stává, že jsou to jenom a jenom ony, kdo strádá.
Kariéru matky budují, až děti usnou
V knize si proto s matkami povídám i o jejich fyzickém a psychickém zdraví. Řešíme třeba, jaké to je kolabovat uprostřed důležitého rozdělaného projektu, jaké to je přijet z Liberce do Prahy v osm hodin ráno po náročné noční směně, vystřídat se s partnerem u dětí a začít nový den bez jediné hodinky spánku. Jaké to je fungovat v atmosféře, když partner nemá sebemenší pochopení pro pracovní ambice své ženy, případně jak se na duši matky podepisuje vědomí, že je v péči o dítě závislá na pomoci starších členů rodiny.
Může jít o náhodu, ale vybraných deset žen do mé knihy se k mému překvapení shodují v jednom – podobně zlých soudů se v jejich životě dopouštěly především starší ženy.
Jak jsem zjistila, život pracujících matek, pro které je slaďování volbou, nikoli nutností, se v jeho nejtriviálnější podobě nijak výrazně neliší. Všechny ženy i přes vznosné kariérní aktivity vaří, skládají ponožky, vyndávají nádobí z myčky, zachraňují narušené vztahy, nakupují ovoce a zeleninu či pročítají diskusní fóra o výchově. A když zrovna mohou, pracují na své kariéře, často bohužel po nocích, tedy na takzvanou “druhou směnu”, zato vždycky se sirkami v očích - unavené a v začínajícím vyčerpání.
Tuhle všednost života v knize popisují i matky, jejichž život si pro jejich slávu mnozí patrně představují jak z filmů o paničkách vzdálených obyčejnému životu. Povídání se špičkovou tenistkou Barborou Strýcovou, prezidentskou kandidátkou Danuši Nerudovou nebo třeba majitelkou úspěšné textilní firmy Petrou Plemlovou mi ukázalo, že příběhy známých úspěšných žen přinášejí k tématu slaďování práce a kariéry úplně stejně zásadní náměty k zamyšlení, jako ty, které jsem sbírala na dětských hřištích v sousedství na sídlišti a které v knize sama zastupuji.
Zamávat kolektivu a na čtyři roky zastrčit svou židli
Problém pracujících matek, jak si denně všímám, nespočívá v tom, co dělají, ale v tom, jak moc jim společnost neumí a nechce naslouchat. Uvízla totiž v síti předsudků a odsudků, pne se ke stereotypům vzniklých kdesi v mezigenerační propasti a neví, co od žen rozkročených mezi mateřstvím a kariérou vlastně čekat.
Pořád si nejsme úplně jistí, kde je skutečné místo žen, které přerušily kariéry a namísto toho tahají ulicemi kočár s dítětem. Mámy vnímáme jako homogenní skupinu, aniž bychom si uvědomili, že jsou mezi nimi obrovské rozdíly – minimálně v tom, jak přistupují k mateřství, k práci i životu. Nevíme ani, jak se postavit k jejich snům, ambicím i pracovním potřebám.
I proto matky v prvních čtyřech letech mnohdy nedostanou žádné, případně žádné kloudné pracovní příležitosti. Za výhru se dá považovat to, že taková žena na rodičovské nepodlehne všem takovým nejistotám, strachům nebo odsudkům a rozhodne se vyrazit směrem k tomu, co je pro ni emocionálně či existenciálně nutné – k seberealizaci v jakékoli podobě. I tak ji ale čeká nekonečně dlouhý boj plný nesmyslných bariér – od těch, řekněme, systémových, až po ty emocionální, organizační, fyzické i finanční.
Stejně tak jako není český systém připravený podpořit pracující matky například v podobě vyšších kapacit v mateřských školách nebo rozmanitějších zkrácených úvazků, nehraje se v Česku ani na obecnou vlídnost a podporu pro pracující matky. Namísto pochopení a pomoci přichází v lepším případě lhostejnost, v horším případě házení klacků pod nohy.
Jistě, pro někoho (a myslím tím třeba zaměstnavatele či životní partnery) je úplnou samozřejmostí, že se matky chtějí seberealizovat, případně že chtějí nebo potřebují přinášet do rodinného rozpočtu peníze, a snaží se je maximálně podporovat. Ale pro některé téma slaďování mateřství a kariéry překračuje jejich vidění světa, a tak pracujícím matkám staví jednu past vedle druhé.
I proto přicházím s knihou Máma má práci, která přináší inspirativní příběhy bourající představy o superhrdinkách i věčně zoufalých a upachtěných maminách. Věřím, že by vedle čím dál početnější řady odborníků a iniciativ aktivních v tomto tématu měly v českém prostoru zaznívat i docela obyčejné příběhy žen ze života mezi mateřstvím a kariérou.
Vyprávění pracujících matek, které k mé radosti nezdvihají a ani nechtějí zdvihat pěsti na znamení boje či útlaku, by totiž nemělo být jen “manuálem” pro jiné ambiciózní ženy, ale především ukázkou pro celou společnost, jak velkou sílu lze od žen a matek čekat, když se pro něco rozhodnou.
Aktuální číslo
- Swap - nový životní styl, pro který je podstatné nacházet radost jinde než v nezřízené spotřebě.
- Co by ženy měly dělat, pokud by chtěly mít v důchodu stejně peněz jako muži?
- Ani umělá inteligence není objektivní a nestranná. Proč má AI předsudky?
- Náš feel good speciál jsme tentokrát věnovali chůzi. Jak to udělat, aby nás po dlouhém výšlapu nebolely nohy ani duše?
- K ročnímu předplatnému balíček pečujících krémů od L'Occitane zdarma
