Nebát se a pomáhat. Alice Masaryková prosazovala myšlenky, které provokují i dnes

5 439 | Stanislav Biler | 28. 9. 2020 | 1 komentář | Ženy první republiky

S Masarykovým „nebát se a nekrást“ si ani po sto letech tak úplně nevíme rady. Moralizujícímu otci zakladateli se navíc obtížně odporuje, když víme, že to nebyl „televizní“ tlachal, ale muž činu. Jeho kosmopolitní, liberální a levicové názory položily takové základy státu, že se jim obránci tradičního světa a proroci konzervativního nacionalismu dodnes mlčky vyhýbají. A kdyby náhodou, v záloze číhají další z rodu Masaryků, v mnohém radikálnější než první prezident. Manželka Charlotta a dcera Alice, jejichž odkaz by snad šlo shrnout do ještě opovážlivějšího: „Nebát se a pomáhat.“

Zdroj: Profimedia

Každý ví, že prezident Tomáš Garrigue Masaryk přejal manželčino příjmení coby své druhé jméno. Uvádí se to jako jeden z důkazů jeho otevřenosti a pokrokovosti. A nic proti tomu. Jen se zbytečně zapomíná a přehlíží, že se nejednalo o akt velkodušnosti vůči pouhé ženě, ale o výraz respektu vůči někomu, kdo si ho zasloužil, kdo změnil Masarykův pohled na svět a ovlivnil také politiku a směřování Československa.

Charlotta Garrigue Masaryková pocházela z věřící rodiny, která si z víry odnášela zvláště poznatek, že bůh stvořil lidi jako sobě rovné. Její matka byla stoupenkyní zrušení otroctví, černochy učila číst a psát. Podle Pavla Kosatíka se na Charlottině výchově nejvíc podílela otcova matka – babička Cecílie. Ta ovládala čtyři jazyky, zajímala se o politiku a v době války Severu proti Jihu předčítala z novin černochům zprávy o vývoji situace.

Dcera pokračovala v liberálním odkazu a spolu s Masarykem si po večerech četli v knize Poddanství žen od Stuarta Milla, která se věnovala postavení žen ve společnosti. Ústavně garantovaná rovnost nebo volební právo žen – na které některé Švýcarky čekaly až do roku 1991! – jsou považovány za její zásluhu. Tato žena narozená v roce 1850 v Brooklynu zastávala postoje, které by ji dnes v českém veřejném prostoru zajistily nálepku neomarxistky. Zabývala se problémy dělnických rodin či otázkou majetkových nerovností, což ji na začátku dvacátého století přivedlo do řad české sociální demokracie – zatímco manžel měl své realisty. 

Když během ataků okolo hilsneriády a boje o pravost rukopisů Masaryk vážně zvažoval emigraci do Spojených států, byla to Charlotta, kdo ho přesvědčil, že musí zůstat a bojovat za samostatný stát. Přehlížená událost, bez které by však samostatné Československo nejspíš nevzniklo. S vypuknutím první světové války manžel opustil zemi, aby se pustil do boje za vznik státu. Na Charlottu čekaly policejní výslechy, domovní prohlídky, finanční problémy, zatčení dcery Alice, které hrozil trest smrti, v roce 1915 zdrcující smrt syna Herberta a nakonec ztráta svéprávnosti.

Budeš pracovat sama

Válku Charlotta přečkala, ale po vzniku Československa už trávila většinu času v ústraní, kam ji uvrhla nervová choroba. V roce 1923 zemřela. Její místo zastoupila další žena s příjmením Masaryková – dcera Alice. Během dětství se s bratrem Janem účastnila otcových domácích přednášek pro přátele. Zatímco Jan usínal, Alice si intelektuální prostředí užívala. Její jméno je dnes prakticky neznámé, a to nejen proto, že byla ženou bez vládní funkce – na rozdíl od bratra Jana, ministra zahraničí Benešovy vlády, který však nesložil ani maturitu.

Ne že by měla Alice příliš na výběr, když jí matka na smrtelné posteli řekla: „Budeš pracovat s otcem, a až ho nebude, budeš pracovat sama.“ Mít za otce národní mýtus asi nebude lehké. Jan se před tímto problémem snažil sedm let skrývat ve Spojených státech. Alice pokládala za svůj celoživotní úkol dostát svému otci, přičemž se neustále potýkala s depresemi, nejistotami a úzkostí.

Alice se řídila krédem „pracovat v tichu a neviděna“, což ji vedlo například k tomu, že později své texty publikovala pod pseudonymem a nakonec zcela anonymně. V době sociálních sítí, kdy o svůj veřejný obraz dbá i dopravní značka a za influencera se označuje každý fíkus s deseti followery na instagramu, se jedná o neotřelou strategii. Nicméně funkční. Alice možná chtěla být neviděna, ale rozhodně se nejednalo o „baby sedící v koutě.“

Na univerzitě se zajímala o sociální otázky, zapojila se do ženského spolku Slávie, který se zabýval právy žen a organizoval diskuze o ženském hnutí, celibátu učitelek, prostituci nebo feminismu. Později na tato témata Alice sama vedla přednášky. Jako vůbec první žena u nás dosáhla doktorského titulu z historie. Nevěnovala se však akademické dráze, ale dráze osvětové. Brojila například proti alkoholismu, který vnímala jako důsledek otřesných sociálních podmínek dělníků. 

V roce 1907 vystoupila na protialkoholním kongresu ve Stockholmu s projevem, v němž zaznělo: „S výchovou abstinentní musí jít ruku v ruce úprava sociálních poměrů dělnictva, kotvící ve zdravých bytech, zlepšení stravy, opatření dobré pitné vody, laciné výrobě dobrých, alkoholu prostých nápojů a v úpravě pracovních poměrů dělnictva vůbec.“ Zatímco dnešní manželky vrcholných politiků s oblibou pořádají sbírky a benefiční akce, jejichž výtěžek pocukruje důsledky problémů, Charlotta i Alice sledovaly příčiny. Nevnímaly selhání člověka jako individuální poklesek, ale jako důsledek sociálních problémů. 

Humanitární pomoc od Rockefellerů

Alice vystudovala filozofii a historii, po zmíněném doktorátu své znalosti rozšířila o ekonomii a sociologii – v Berlíně či Lipsku – a o sociální práci ve Spojených státech. Právě studium v Chicagu v roce 1904 definitivně nasměrovalo její kariéru k sociální práci. Ve Státech mohla zůstat, ale byla přesvědčená, že má „shůry daný úkol služby české zemi v oboru sociální péče a společenské hygieny“.

Po vzniku Československa stála Alice Masaryková bezmála dvacet let v čele Československého červeného kříže (ČSČK). Do čela organizace ji vynesla pověst odbornice na sociální práci, přičemž je dnes považována za jednu z průkopnic tohoto oboru u nás. Zasazovala se například o pořádání ozdravných pobytů pro děti dělníků z průmyslem zdevastovaných regionů. Prostředky dokázala vyjednat od Rockefellerů nebo z Hooverovy nadace. Už před koncem první světové války Alice Masaryková stála u zřízení první Vyšší sociální školy v Čechách v Praze-Podolí.

Krátce po vzniku státu Alice Masaryková organizovala humanitární pomoc pro Ukrajinu a Sovětské Rusko, kde nejchudší čelili hladomoru a epidemiím. Stanula v čele Ústředí československé dobrovolné pomoci v Rusku a na Ukrajině, kterou finančně významně podpořil také prezident Masaryk. Alice dokázala k dění v těchto zemích přitáhnout pozornost světa a do humanitární pomoci zapojit třeba Rockefellerovu nadaci nebo americký Červený kříž, jenž do Ruska vyslal své ošetřovatelky a epidemiology.

Za působení Alice Masarykové v čele Československého červeného kříže získala tato zdravotní organizace široký sociální program, který odrážel její přesvědčení, že „stát by měl radikálně změnit svůj přístup k občanům a zastávat roli záštity všech nemocných a postižených jedinců“.

Od vzdoru k činu

Dodnes stojí za pozornost její postoje k výchově dětí. Výchovou rozuměla vytvoření bezpečného prostředí, ve kterém se děti učí samy jednat a přemýšlet. Výchova se měla nést v demokratickém a rovnoprávném duchu, kdy prosazovala nejen ve své době revoluční představu, že by se chlapci měli do péče o domácnost zapojovat stejně jako dívky.

Po smrti bratra Jana a komunistickém puči v roce 1948 Alice ve svých šedesáti devíti letech emigrovala do Spojených států. Důchodkyně krmící holuby v parku se z ní ale nikdy nestala. Stýkala se s členy československého exilu, vystupovala ve vysílání Svobodné Evropy, psala články a byla aktivní členkou několika sdružení bezmála až do své smrti v roce 1966.

Zatímco zápolíme s Masarykovou výzvou ke zdržení se určitého jednání, jeho dcera Alice jde dál a vyzývá nás, abychom se nebáli a pomáhali druhým, abychom přešli od aktivního vzdoru k aktivnímu jednání. Od narození až do smrti. Pokud Masaryk může dodnes inspirovat v oblasti velké politiky, jeho dcera k tomu přidává praktický program pro každodenní život. Zatímco Masaryk pokládal otázkou českou za otázku sociální, jeho dcera zformulovala odpověď, která přesáhla hranice jedné země. Bála se zbytečně, jménu svého otce dostála se ctí.

Stanislav Biler

Sociolog, spisovatel, otec dvou dětí. Další články.

Celkem 1 komentář

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Grácie | 28. 9. 2020 | 01:52

Geniální.
Škoda, že tak úžasná žena u nás není oslavována a následována...

+13
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

Očima expertů: Trump vs. Biden. Jak volby ovlivní ekonomiku a akciové trhy

Sestřelí výsledky prezidentských voleb v USA finanční trhy? Který z kandidátů je pro světovou ekonomiku přijatelnější? A kdo má větší šanci...

Peníze

Škube vás dodavatel energií? Nebuďte za kavku

Náklady na život rostou, inflace se pohybuje kolem tří procent. Výdaje se dají snížit třeba přechodem k levnějšímu dodavateli energií. Jak...

Finmag

Jestli na vás udělali švindl, suďte se i o prkotinu. Pro obecné dobro

Někdy spadnou Windows, někdy Boeing – a někdy selhává právní stát. S nedokonalostí práva se musíme smířit stejně jako s hrozbou infarktu,...

Finmag

Právo je sebenaplňující proroctví

Právo zjednodušit nejde, jeho složitost vyplývá ze složitosti společnosti. Potřebujeme je ale užívat statečněji, důsledněji a lidštěji,...