„Až bude na tričku Jindřiška Nováková...“ Hrdinky odboje, které zůstaly ve stínu

8 545 | Jan Wirnitzer | 26. 6. 2020 | Podoby hrdinství

Milada Horáková, od jejíhož zavraždění komunistickým režimem si právě připomínáme 70 let, je právem symbolem boje za svobodu a demokracii. Často ale její tvář vytane na mysli jako první, možná jediná, pokud dojde na debatu o ženách-odbojářkách. Pohled do dějin protinacistické a protikomunistické rezistence přitom ukazuje, kolik forem odboj měl, že v něm ženy hrály nezastupitelnou roli – a že těžiště slova hrdinství může ležet jinde, než kde si ho mnozí představují.

Zdroj: Paměť národa, koláž

O tom, že nezapomínáme na hrdiny druhého a třetího odboje, se každoročně ujišťujeme řadou pietních aktů. Vzorec mediální pozornosti, upřené na velké a prestižní piety, je ale v jednom dvojsečný. V lidech, kteří minulosti věnují jen letmou pozornost, utvrzují představu četných obětí (v Lidicích či v Terezíně) a v protikladu k nim odboje coby činnosti poměrně úzké elitní skupiny: odvážných výsadkářů či Tří králů v protektorátu, letců RAF, bojovníků na Dukle, nebo jako v těchto dnech Milady Horákové.

Odboj ale byl záležitostí mnoha tisíc lidí, kteří sice nebyli vycvičení v instinktivní střelbě nebo pilotování spitfiru, ale jejichž životy byly ve stejné sázce jako u čítankových hrdinů. Právě méně nápadných, ale neméně potřebných odbojářských rolí se často ujímaly ženy. A nebylo jich vůbec málo.

Historička Raila Hlavsová se zaměřuje na období heydrichiády. Intenzivně se zabývá nejen bitvou o ikonický kostel v pražské Resslově ulici, ale také tím, jak lidé v odboji žili. Moje první otázka je jednoduchá, ale zároveň se od ní všechno odvíjí: „Jsou ženy odbojářky nedoceněné, a pokud ano, proč? A jak to změnit?

Spolupráce s projektem Svoboda není samozřejmost

Zdroj: Svoboda není samozřejmost

Projekt Svoboda není samozřejmost mobilního operátora O2 připomíná 70 let od smrti Milady Horákové. Na události jejích posledních dní upozorní operátor ve své online komunikaci, prostřednictvím speciálních lokalizačních SMS i na vybraných citylight nosičích po Praze. V sobotu 27. června uvolní O2 Knihovna zdarma audio podobu Dopisů Milady Horákové.

„Znají je historici i jiní lidé, kteří se o období války a odboje zajímají,“ vysvětluje Hlavsová, „a některá jména, příběhy a osudy odbojářek pronikly do médií a filmů. Není to ale něco obecně zavedeného. Bez žen v odboji by se parašutisté těžko mohli pokusit o atentát na Heydricha tak, jak ho nakonec provedli. To ony sháněly vše od potravinových lístků a úkrytů přes zásoby či informace,“ říká.

Hrdinky jiné než akční?

Role žen byla zásadní. „Doprovod skýtal rozhled, efektivní krytí při pohybu na veřejnosti (pár budil menší pozornost než osamocený muž, pozn. aut.). Jsme zvyklí vnímat hrdinství mužů v jejich činech i skonu. K ženám hrdinství patří také, ale má jinou podobu. A tu už nevnímáme stejně automaticky,“ uvažuje Raila Hlavsová.

Jaká podoba to je? Například tvář Marie Moravcové, která v rodinném bytě na Žižkově o parašutisty pečovala a mučení při výslechu unikla tím, že při zatýkání rozkousla ampuli s jedem. Tvář Ireny Bernáškové, která po zatčení vzala všechno na sebe a zachránila ostatním život – o několik let později ji v komunistické vazbě napodobí skautská vedoucí Dagmar Skálová. Také tvář Anny Malinové či Marie Kovárníkové, které Josefa Gabčíka a Jana Kubiše doprovázely po Praze. Tvář čtrnáctileté Jindřišky Novákové, která po atentátu nebojácně odklidila zakrvácené kolo, na němž Kubiš unikl.

Irena Bernášková

Shutterstock

První Češka odsouzená nacisty na smrt. Nebojácná dcera malíře Vojtěcha Pressiga vydávala ilegální protiokupační časopis V boj, podílela se též na převaděčství na Slovensko, při zatýkání ji gestapo muselo přeprat. Historik Petr Koura ji označuje za nejvýznamnější českou protinacistickou odbojářku. Rozsudek smrti oznámila příbuzným ve známém dopisu: „Jak se máte všichni? Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. 3. se smrtí…“ Komunisté její památku prakticky vymazali – především proto, že nebyla komunistkou. Vyznamenaná Medailí za hrdinství.

Vůbec nešlo o to, aby ženy-odbojářky byly do jedné akčními hrdinkami se samopaly jako vycvičená a filmem proslavená britská agentka Violette Szabó. „Kouzlo tkví v kombinaci ženských a mužských schopností a předností, v partnerství, rozdělení úkolů a využívání toho, co je komu vlastní. Tehdy si to muži kolem těchto žen uvědomovali, protože to měli přímo před očima. A všichni dohromady věděli, že riskují a platí stejnou cenu,“ připomíná Hlavsová, že v odboji sehraně fungovaly manželské páry i celé rodiny.

A také umíraly, jako rodina Jindřišky Novákové. „Až bude třeba ona na tričku vedle Kubiše a Gabčíka, poznáme, že se dosavadní vnímání žen v odboji mění,“ dodává historička.

Pannwitz a Moučka

Fanatické Češky se s vášnivou zavilostí věnovaly péči o atentátníky na Heydricha, napsal nacistický vyšetřovatel Heinz Pannwitz. Jindy zase Němci hlásili, že české ženy jsou šovinističtější než muži.

O několik let později si jiným jazykem, ale srovnatelně zločinnému režimu sloužící vyšetřovatel Milan Moučka poznamená, že zatímco jiní se mu přiznali tak rychle, až „to bylo trapný“, žena jménem Milada Horáková na něj udělala dojem zanícené neoblomné bojovnice, hrdé na to, že mohla proti komunistům bojovat.

Po únoru 1948 nastala nová situace: odboj vedli Češi (a Češky) proti Čechům. Odkaz protikomunistického odboje je citlivější než léta 1939–1945 s bezpečnou hranicí mezi „my“ a „oni“. I do něj se ale zapojilo mnoho lidí; jen oficiálně uznaných účastníků třetího odboje je zhruba 1900, z toho téměř 350 žen. Vzhledem k tomu, že se část odpůrců režimu mohla rekrutovat prakticky výhradně z mužského prostředí, to není málo.

Julie Hrušková

Převaděčka, dcera hajného z pohraničí na Znojemsku. Zadrželi ji v rakouském Linci s kufrem, v němž pro kurýra přenášela tovární dokumenty a mapy, předali ji Sovětům a ti československým vyšetřovatelům. Na následky bití ve vazbě potratila, dobové dokumenty vyšetřovatelů charakterizují její chování ve vazbě jako provokativní a drzé. Dostala patnáctiletý trest, který absolvovala v řadě věznic. Za účast v odboji jí byl propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Historik Ivo Pejčoch popsal například roli Elišky Menšíkové, vycvičené k vybudování zpravodajské sítě a příjmu parašutistů, kdyby začala válka. Menšíková úspěšně pomohla utéct za hranice Cyrilu Musilovi, olympionikovi a protinacistickému odbojáři, kterého komunisté zavřeli. Alena Svobodová zase působila v partyzánské skupině na Valašsku: zbraně, vysílačka pro spojení se zahraničím, ukrývání přátel – všechno to jsou rekvizity příběhu jak z války. Dagmar Šimkovou z Písku zatkli kvůli plakátům zesměšňujícím Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého a kvůli poskytnutí úkrytu kamarádům, kteří chtěli utéct na Západ. Z vězení utekla, ale chytili ji znovu. V pardubické věznici se potkala s Dagmar Skálovou, o níž byla řeč výše – za svobodna též Šimkovou.

Nenápadností daly vyniknout ostatním

Příběhy žen-odbojářek dlouhodobě fascinují novinářku Anetu Černou z České televize. „Přijde mi, že bývají neprávem ve stínu mužských hrdinství, protože ženy většinou nebojovaly přímo se zbraní v ruce. Jejich odboj býval stejně statečný jako ten mužský a často svou nenápadnou činností umožňovaly vyniknout ostatním,“ potvrzuje Černá a za příklad dává 22letou Marii Pětrošovou z Beskyd, která převedla přes hranice desítky budoucích letců RAF.

Nenápadnost, o které mluví, byla v odboji devizou. Tehdejší vzorce fungování společnosti ženy do rolí kurýrek přímo předurčovaly. Ale jako by se postupně proměnila v nenápadnost, která propadne sítem paměti; nenápadnost, která dovolila je zapomenout.

Když ale kolektivní paměť spíše selhává, docenil tyto hrdinky alespoň zpětně náš stát? Dá se říct, že poměrně úspěšně. Řádem T. G. Masaryka nebo Medailí za hrdinství Václav Havel v minulosti ocenil dvanáct žen, jeho nástupce Václav Klaus za o něco kratší čas v úřadu osm. Miloš Zeman výrazně zpomalil, ale vznikly prestižní Ceny Paměti národa. 

Upřednostňování mužů-hrdinů při oceňování je zčásti dané systémem, který fyzický boj staví nad jiné formy odporu: například Řád bílého lva se uděluje „za vynikající velitelskou a bojovou činnost“. Riskovat život svůj i celé rodiny v odboji jiným způsobem k udělení ale nestačí.

Dagmar Skálová (Šimková)

Vůdkyně dívčího skautského oddílu v Praze, přezdívaná „Rakša“. Byla zapojená do příprav jednoho z největších plánovaných pokusů o svržení poúnorového režimu – protikomunistického povstání vedeného armádním důstojníkem Květoslavem Prokešem; skauti měli zajišťovat spojení mezi povstalci a lékařské ošetření. Vinu při krutých výsleších a fyzickém mučení vzala na sebe, vyšetřovatele dokázala přesvědčit, že skauti byli přesvědčeni o tom, že vše má být jen hra – shodné výpovědi s ostatními si domluvila přes zdi cely morseovkou. Řadu skautů tím zachránila před odsouzením. Obdržela Řád T. G. Masaryka.

„Vnímání potřeby ocenit ženské hrdinky stojí na okraji,“ doplňuje navíc Hlavsová. „Chceme dnes oceňovat ženy v různých oborech. Ten výběr není snadný. A odboj je naše minulost, stojí tedy stranou, upřednostňujeme současnost.

Jakým způsobem lze získat osobnější vztah k příběhům statečných žen, o kterých ale víme tak málo? „Klíčem do srdce dnešních čtenářů, posluchačů a diváků jsou emoce. Oživovat příběhy našich hrdinek musíme soustavně přes veškeré prostředky, které máme. Hledat vhodná slova, nezapomínat na úctu, respekt a lidství, s nimiž vyprávět třeba příběhy žen, které prošly peklem vykonstruovaných obvinění a týrání v komunistických věznicích, jejichž děti nechali po porodu zemřít v pláči a hladem na chodbě a ony je nikdy nemohly ani pochovat. Tyhle ženy nám vybojovaly dnešní moderní, trochu rozmazlenou a zhýčkanou dobu. Teď je na nás, abychom za to stáli,“ říká.

Přinesu, co mám

Připomínka utrpení ve věznicích budí otázku, zda účast v odboji znamenala pro ženy něco jiného než pro muže. Nacistický i komunistický režim ale byly ve zvráceném slova smyslu genderově férové. Ničily životy stejnou měrou všem, kteří se jim postavili. A jejich rodinám.

Vážně nemocná Zdena Mašínová starší rok umírala na studené podlaze pankrácké věznice. S odbojářkou Julií Hruškovou rozzuřený vyšetřovatel tloukl o stůl či zeď. „Snažila jsem se hlavně neupadnout, protože jsem se bála, že ze mě vykopou dítě (...) Estébáci dobře věděli, že jsem těhotná, ale stejně mě pak nechali na cele bez pomoci. Bylo mi zle, seděla jsem na záchodě a tekla ze mě krev.“ Po třech dnech potratila. „Byl to prý syn.“

Anežka Schlattauerová

Symbolizuje případ ženy oceněné za střet s oběma totalitami, přesto poměrně neznámé. V medailonku k ocenění Medailí za hrdinství z roku 1998 je stručně uvedeno, že za okupace ukrývala pronásledované Židy, v roce 1949 byla spolu s manželem zatčena a v politickém procesu se skupinou majora Josefa Pohla odsouzena, přičemž ve věznicích strávila jedenáct let. Její podrobnější příběh ale na zpracování čeká.

Exkurz do světa odbojářek nabízí možná až překvapivě prostou odpověď, jak nahlížet na hrdinství a proč z principu není výsadou úzkého okruhu vyvolených, která se běžných smrtelníků netýká. Pozoruhodný postřeh k tomu před časem zmínil znalec protektorátu, nakladatel Jiří Padevět. Měl na mysli ženy, které doprovázely po okupované Praze parašutisty, ale platí to vlastně univerzálně.

„Do odboje vložily kromě své osobní statečnosti i své mládí a ženství. Na jejich příkladu se podle mého názoru dá ilustrovat další aspekt druhého odboje: i když nejsem voják, nevím nic o sabotážních technikách, nepracuji na důležitém místě v továrně či na úřadě, neovládám radiostanici, prostě nejsem odbojář, jaké vídám často ve filmech a o kterých čtu v knihách, i tak mohu přispět k obnově zničené vlasti. Přinesu do prostředí odboje to, co mám. A bez nároku na odměnu,“ napsal.

Právě na příbězích odbojářek to je dobře vidět. Proto stojí za to je znát.

Jan Wirnitzer

Novinář Deníku N, příležitostný vandrák a muzikant. Autorsky se věnuje zejména příběhům spojeným s historií a tématům o armádě. V médiích pracuje od roku 2007, prošel... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Podílové fondy: Trhy se zatřásly, ale věří ve svižný návrat

Americké akcie v červenci dál rostly, nejznámější index S&P 500 se přehoupl do pozitivních čísel a technologický index NASDAQ opět dosáhl...

Peníze

Velká soutěž s Expobank. O foťák, který dělá opravdové fotky. Hned

Chtěli byste foťák, který udělá cvak a za chviličku z něj vyleze fotka? Taková ta opravdová na papíře? Tak si o něj s námi zkuste zahrát.

Finmag

Jakou barvu má daň z hodnoty pozemku

Synestezie, pozemkové reformy, DIY jugoslávské počítače a mindset dobrých předků.

Finmag

Hybaj do polí

Řídce zastavěné periferie plní sen o bydlení všem příjmovým skupinám. Život v nich je ale závislý na skrytých dotacích a levných energiích....