Každá rodina si s sebou nese nějaká traumata a křivdy. V rodině Lucie (1986) a Jany (1966) se jich potkává hned několik, především těch válečných, ale na jejich vztahu byste to nepoznali. Během dvou hodin mi vyprávěly o bolavé historii své rodiny i o cestě k pochopení svých předků i sebe navzájem, na kterou je zavedlo Luciino studium psychologie a její terapeutická praxe. Možná i to přispělo k jejich otevřenosti a nadhledu, s kterým mi odhalovaly detaily ze svých životů.

Válečné trauma je ve vaší rodině velké téma. Můžete to přiblížit?
Jana: Moji prarodiče odešli někdy kolem roku 1900 za prací do Německa. A když bylo po válce a z Čech odsouvali Němce, potřebovali sem zpátky dostat horníky. Mámě bylo čtrnáct, když přišla s rodiči zpátky do Sudet, a neuměla slovo česky. Její o deset let starší sestra byla v Německu vdaná a měla děti, takže tam zůstala. Máma na ni byla hodně vázaná. Jenomže problém byl, že přišli na dosídlení právě do vesnice, odkud odsunovali Němce, a Češi tehdy nerozlišovali, jestli jsou to „staří“ Němci, nebo ne. Máma neměla traumatické zážitky z války. Žili až někde u hranic s Holandskem, kde zažili asi dvakrát varování před bombardováním. Měla až poválečné trauma. Ona ani její máma tady nechtěly být, ale musely. Moje babička pak víceméně vzdala život – přestala jíst a pít, protože nevěděla, jak jinak by ho ukončila. Máma se o ni na konci starala. Babička ležela šest týdnů v posteli, nepila a nejedla, dokud nezemřela. Máma byla autoritativní, uzavřená do sebe a měla jediný cíl, a to dobře vychovat svoje děti. Táta byl parťák, bral mě na ryby, naučil mě řezat dřevo na cirkulárce, spoustu věcí.
Heroine se dlouhodobě věnuje tématům, která společnost často přehlíží. Jdeme do hloubky, nebojíme se složitých otázek, otevíráme důležité debaty a dáváme prostor silným osobním příběhům.
👉🏻 Díky předplatnému můžeme tuto práci dělat poctivě a dlouhodobě. Neplatíte jen za obsah, ale podporujete samotnou redakční práci.
⚠️ Odemkněte si celý web a podpořte nezávislou redakci.
Buďte u textů, které mají smysl.
🔗 Předplatné začíná už od 149 Kč měsíčně.
Jak se vám, Jano, dařilo všechny tyhle vzorce a břemena nepřenášet do výchovy vlastních dětí?
J: Šlo to, i když ne hned ve dvaceti, kdy jsem měla první dítě. Dost jsem změnila svoje názory, když Lucka začala studovat psychologii. Leccos mi vyprávěla, četla jsem o tom knihy a začala jsem věci přehodnocovat. Dost toho opravdu přichází s věkem a situacemi, které zažijete. Moji rodiče zemřeli celkem mladí, bylo mi čtyřicet dva, když mi zemřel otec na rakovinu, pár let nato zemřela máma. Bydlela posledních deset let v bytě pod námi, já se o ni starala a můžu říct, že to mi moc pomohlo. Až v těch posledních letech jsme si vybudovaly vztah, jaký má mít máma a dcera. Opravdu jsme si povídaly, dokázala mi nějaké věci vysvětlit. Na výchově jsme se neshodly, protože byla tak autoritativní, ale to bylo dané osudem, který nemohla ovlivnit.
Lucie, vaše studium psychologie tedy zpětně pomáhá léčit traumata, která si s sebou vaše rodina nese?
Lucie: Bylo to pro ně někdy asi těžké. Měla jsem po bakaláři a byla jsem nadopovaná – Praha, psychologie, konečně jsem se našla, realizuju se na Karlově univerzitě, třikrát hurá! Nastoupila jsem do terapeutického výcviku, jezdila jsem domů a tam jsem jim to solila, vůbec jsem se s nima nemazlila. Zpětně si říkám, že jsou dobří, že to ustáli, že mě nestopli. S tím se setkávám v praxi – adolescentní dítě se začne vymezovat a rodič to stopne. A oni to neudělali. Ani finančně.
Co dalšího se v rozhovoru dočtete:
Jak se vaše máma zasloužila o to, jaká jste vy sama máma?
L: Myslím si, že hodně. S tátou jsem měla dost problematický vztah. Než poznal moji mámu, už byl jednou ženatý a měl dceru. V době, kdy otcové nechodili na otcovskou dovolenou, s ní byl doma, takže k ní měl velmi blízko. Pak nicméně zjistil, že žena ho podvádí, rozvedli se a soud dal dceru do péče matce.
Přidejte se k Heroine za 149 Kč měsíčně a získejte neomezený přístup.