Každá máme právo upřednostnit to, co opravdu chceme

Jako vrcholová sportovkyně jste byla zvyklá na hektický život a pozornost. Poměrně záhy po ukončení kariéry přišlo mateřství. Jak jste snášela přechod z takového světa k úplně jinému režimu?

Je to jako den a noc. Sportovci jsou zvyklí, že se všechno točí pouze okolo nich – měli by mít dostatek spánku, odpočinku, pak samozřejmě makají, trénují, ale stále je všechno o nich. Jakmile se narodí dítě, nic už není o vás. To pro mě byla asi největší změna. Na druhou stranu je ta láska k dítěti nejvíc na světě a já jsem za vše strašně ráda. Tak nějak plynule jsem přešla ze sportu do mateřství, bylo to pro mě úplně přirozené. Člověk na rodičovství stejně není nikdy pořádně připravený, jednoduše to přijde, když má, a pak se s tím perete po cestě.

Chybí vám něco ze života profesionální tenistky?

Nejvíc ten čas pro sebe. Kolikrát by člověk rád zašel spontánně na klidnou kávičku, ale to už nejde. Chybí mi trénování a někdy se mi zasteskne, když vidím, jak holky hrají na velkých turnajích. Pak si ovšem uvědomím, jak moc bych musela makat, abych se mohla vrátit, a rychle si to rozmyslím. Samozřejmě nám občas někdo pohlídá a zajdeme si s manželem zacvičit nebo si zahrát tenis pro radost. Pořád se ale věnuju naplno dětem, mám možnost být s nimi doma a je to hezký.

Co je pro vás osobně nejtěžší?

Být dobrým rodičem, vědět, jak vést výchovu. Moc bych si přála, abych si jednou ve stáří sedla a řekla si, že se mi podařilo vychovat dva dospělé jedince, kteří mají správně nastavené hodnoty, sebevědomí, jsou cílevědomí. Pro mě je to celoživotní poslání. A potom je pro mě těžké překonávat strach, aby se mým dětem nic nestalo, aby jim nikdo neublížil, byly obě zdravé a v pohodě. To jsem nikdy dřív nezažila.

Zapojuje se do výchovy i váš manžel?

Musím říct, že i přes aktivní kariéru se rodině věnuje hodně. Když je čas, na všem se podílí. Vedeme takový normální rodinný život, jezdíme na výlety, cestujeme. Chceme, aby měly děti hezké dětství. Zároveň se je snažíme vést k tomu, aby uměly pozdravit, poděkovat, respektovat starší, takové ty klasické lidské hodnoty. Leontýnce jsou tedy tři, tak je to spíš v procesu. Ale snažíme se, aby z nich vyrostli slušní lidé.

Když jsme u „slušného vychování“, zaznamenala jste kauzu pražského bistra, které sestavilo sedm pravidel vstupu pro děti a jejich rodiče? Jak se k tomu stavíte?

To zřejmě ani nešlo neregistrovat. Každý má nějaké postoje, ale jako matka se s tímhle neztotožňuju a je mi to spíš nepříjemné. Jako pejskařka nemám ráda ani zákazy pro psy. Když je dítě extrémně hlučné a neúnosné, rodiče by měli bezpochyby nějak zasáhnout a napomenout ho. Je ale spousta dětí, které za celou dobu ani nepípnou. A vyjádření toho bistra vyznělo apriori nepřátelsky.

Ví se o vás, že zastáváte zdravý životní styl. Vedete k němu i své děti? Jak to vypadá?

Oba jsme s manželem ze sportu zvyklí zdravě jíst a snažíme se to nějak představit i dětem. Obvykle volím zdravější věci, ovšem s mírou. Leontýnka miluje sladké, které jí dávají babičky, má ráda zmrzlinu, ale jí také hodně zeleniny. Oliverek je zatím příliš malý.

Jak se v tom zápřahu udržujete v psychické pohodě?

Když to jde, zajdu na kafe, pokecat. Nebo s manželem vyrazíme na tenis, zasportovat si, jak jsem říkala. Mě sport pořád úžasně nabíjí energií stejně jako procházka v přírodě, kde si odpočinu od toho blázince a shonu velkoměsta.