Hrdinky všedních dnů

Patronka projektu Moje Heroine
Lilia Khousnoutdinova

Odkdy jste feministka?

Odjakživa. Odmala mě zajímaly otázky svobody, postavení žen ve společnosti, reprodukčních práv nebo toho, proč ženy tak často chybějí na místech, kde se rozhoduje – ať už v politice, vedení institucí nebo třeba v náboženské hierarchii.

Pro mě feminismus nikdy neznamenal boj proti mužům. Znamená přesvědčení, že ženy i muži mají mít stejnou důstojnost, stejné příležitosti a stejnou možnost rozhodovat o svém životě.

S čím ženy v současném světě nejvíc bojují?

Se stereotypy. S očekáváními, jak mají vypadat, jaké mají být matky, partnerky nebo profesionálky. Často jsou pod tlakem zvládat všechno – být úspěšné v práci, pečující doma, dobře vypadat a přitom se nezastavit. Věřím, že největší výzvou je najít odvahu žít podle vlastních hodnot, ne podle představ okolí, a nebát se dělat rozhodnutí, která jsou správná právě pro ně.

Ve kterém tématu se Česká republika posunula a kde jsme zůstali stát, nebo se dokonce vracíme o pár kroků zpět?

Myslím, že v otázce tělesné autonomie jsme v České republice spíš ve fázi „udržet pozice“ a „necouvat“, než že bychom dělali skutečný pokrok. Ženské tělo se čím dál častěji stává bitevním polem nejrůznějších názorů – včetně těch paternalistických nebo ideologicky vyhraněných – namísto toho, aby bylo vnímáno jako prostor bezpečí, respektu a svobodného rozhodování.

Jakou událost ve svém životě považujete za klíčovou pro to, jakou ženou dnes jste?

Nádherné a velmi posilující, zásadně transformující byly porody mých dětí. Nejen to, že jsem se stala matkou, ale i zkušenost porodu jako taková.