„Chci být matkou, ale mám strach z porodu.“ Máme právo se bát, jen je dobré svůj strach poznat

Jsem psycholožka a psychoterapeutka a profesně se setkávám se ženami, které mají velký strach z porodu. Často se stává, že jim strach brání v rozhodnutí stát se matkou, i když po tom často touží. Svěřují se mi: „Zdálo se mi, že jsem na mateřství připravená, dokud mě neohromil strach. Vlastně jsem čekala, až potřeba být matkou bude silnější než můj strach.“ Jiná žena mi napsala: „Uvědomila jsem si, že jsem se přestala milovat se svým manželem. Hrozně jsem se bála, že otěhotním. Začala jsem se vyhýbat i dětem, když jsem je viděla, měla jsem pocit, že po nich toužím, ale chtěla jsem se toho pocitu zbavit.“

Při práci s klientkami nikdy není mým cílem ženu strachu zbavit. Strach, stejně jako každá jiná emoce, může být v našem životě užitečný. Mým cílem není ani to, aby žena svůj strach „překonala“ a rozhodla se otěhotnět a porodit. Vždy se snažíme o to, aby žena získala klid a porozuměla svému strachu a aby se díky tomu dokázala rozhodnout, co je pro ni nejlepší. Rozlišujeme, co je její vlastní strach, a co je strach jiných, který se v ní promítl. Snažíme se přijít na to, kolik úzkosti pramení z očekávání společnosti a kolik z její rodinné historie. Někdy nás tento proces zavede do míst, která jsme na této cestě neočekávaly. Vždycky když tam, kde dříve byl strach, rozkvete vědomé „já“ – vím, že jsme dosáhly přesně toho, o co nám šlo. A je jedno, zda se klientka rozhodne otěhotnět, nebo ne.

Příčiny strachu z porodu jsou zakořeněny hluboko v našem podvědomí. Porod je intenzivní událost, narušuje naše obranné mechanismy, většinou přesahuje naše znalosti o nás samých a činí nás závislými na druhých. Strach je ale také potřebný. Nutí nás se zastavit a zkusit se na porod připravit. V tomto smyslu má strach z porodu adaptivní rozměr. Někdy jsou ale naše obavy tak intenzivní, že ochromí myšlení, zastaví adaptační proces a strach začne rozhodovat za nás.

Jak rodila vaše matka?

Způsob, jakým rodily naše matky, ovlivňuje to, jak porod vidíme dnes. Období, kdy rodily naše matky, bylo hrozné. Byla to doba nedostatku intimity a pocitu bezpečí, neexistoval respekt k potřebám rodící matky. Potkávám poměrně hodně žen, které v sobě nesou (více či méně vědomě) pocit viny za těžký porod své matky. Vědomí, že náš příchod na svět byl pro někoho traumatizujícím zážitkem, je těžké břemeno. Vzpomínám si na jednoho muže, který na workshopu smutně řekl, že matka na jeho narozeniny pokaždé vzpomínala na jeho těžký porod. Nenáviděl to, ale nikdy se jí to neodvážil říct. Cítil vnitřní konflikt: Je důležitější bolest mé matky, nebo moje nepohodlí? Až když otěhotněla jeho žena a tchyně ji začala krmit svojí bolestí, řekl „dost“.

Myslím, že drsné podmínky porodů nějak poznamenaly nás všechny. A to, co se dnes o porodu často vypráví, situaci neusnadňuje. „Viděla jsem rodit svou kamarádku, po porodu se k ní personál choval hrozně. Nechci zažít to, co ona.“ Slýcháme o bolesti, nedostatku kontroly a o bezmoci. O tom, že s tím vším je možné si poradit, už se ale neslýcháme. Že ta dřina tam sice je, ale nemusí být nesnesitelná a způsobit nám trauma.

Vnitřní konflikty

Kromě toho, co je vidět navenek, se toho hodně odehrává i uvnitř našeho nitra. Když porodíme, stáváme se nenávratně matkami. Mateřství v ženě zpravidla rozdmýchává mnoho vnitřních konfliktů. Jak se změnit v matku, a přitom zůstat sama sebou? Jak být dítěti nablízku, a přitom si zachovat svou autonomii? Jak přijmout závislost a věřit, že nenaruší mé hranice? Co si vzít z matčina mateřství a co vynechat?

Intenzita naší úzkosti souvisí s naším pocitem bezpečí. Pokud cítíme, že nás naše okolí nepodporuje, že nás nenechá po pádu zase vstát, ale ještě více nás pohltí, naše obavy zesílí. V prostředí, které přijímá a respektuje naše obavy, vzniká prostor pro naše úzkosti a scénáře v naší hlavě se stávají vlídnějšími. V takovém prostředí můžeme získat zpět sebevědomí a dělat vlastní rozhodnutí. Budu se opakovat: Nejde o samotné rozhodnutí o těhotenství nebo porodu, ale schopnost rozhodovat se sama z pozice „vědomého já“.

Co můžete udělat?

Při porodu ženu podporujeme v tom, aby víc cítila než myslela, aby místo analyzování prožívala. Přestože opakujeme, že porod je fyziologický, naše životní podmínky často fyziologické nejsou. Neposloucháme svá těla, nedopřáváme si čas na regeneraci, většinu dne setrváváme spíše ve zralém analyzování než v důvěřivém prožívání. Není divu, že vzhledem k těmto podmínkám a naší historii nás porod děsí. Pokud děsí i vás, nedopusťte, abyste v takovém stavu uvízly. Nechte proces plynout. Sledujte, čeho se bojíte a jak se bojíte, protože to, čeho se bojíme, dává smysl! Děje se to proto, abyste mohly z hlediska vědomí, bez posuzování, pomalu a promyšleně nacházet své osobní řešení dilematu: mám porodit dítě?

Doufám, že pro další generace bude perinatální svět už jiný. K tomu, aby byl plný klidu, ještě dost schází, ale věřím, že jdeme správným směrem.

Z polštiny přeložila Tereza Štvánová.