Místo lásky cítíme vztek a zahlcení. Jak být dobrým rodičem po covidu?

Rodičovské kompetence
Ivana Štefková
| 28. 6. 2021 | 4 304
Místo lásky cítíme vztek a zahlcení. Jak být dobrým rodičem po covidu?
Zdroj: Shutterstock

Některé děti strávily doma téměř rok – s online výukou, bez kroužků, s omezeným pohybem a bez přátel. Řadou z nás tato situace otřásla. Co můžeme pro své děti jako rodiče udělat, když sami meleme z posledního? Klíčem je soucit se sebou.

Od března roku 2020 jsme prožili řadu situací, které jsme si dříve neuměli ani představit. Opatření nás uzavřela do našich domovů. Často vypadla podpora prarodičů i služeb pro děti, na něž jsme do té doby spoléhali. Zatímco za normálních podmínek toužíme spíše vyniknout, v tomto čase jsme toužili především přežít – zůstat alespoň „dost dobří“. Nabídnout dětem dostatek podpory, aby dokázaly přijmout, že svět nenaplňuje každou jejich potřebu a přání. Že jich dočasně nenaplňuje většinu. Téměř sedmdesát let starý pojem britského pediatra Donalda Winnicota „dost dobrý rodič“ tak prožil nebývalou renesanci. 

Ztraceni v rodičovství

Situaci nám ztížilo to, že jsme se nemohli potkávat a mluvit spolu tváří v tvář. Informace o tom, jak druzí zvládají, jsme leckdy přijímali jen z prostředí sociálních sítí. Zpravidla jsme zde narazili na někoho, kdo nás frustroval tím, jak je v pohodě, a na někoho, kdo nás naopak uklidňoval tím, že je to u něj „ještě mnohem horší“. V rodičovství jsme se pak sami leckdy ztratili. 

Kde hledat a nacházet podporu, když se svět okolo nás chvěje? Pomoci mohou krátká mentální zastavení, ke kterým se pravidelně vracíme. Více než kolik času něčemu věnujeme, rozhoduje to, jak často danou aktivitu děláme. Výraznou změnu může přinést i pár minut denně. V rámečcích najdete vědecky podložené aktivity jako konkrétní inspiraci, kam zaměřit svou pozornost. 

Kdo jsem?

Cítíte, že jste se v rodičovství ztratili? Najděte si klidnou chvíli a položte si otázku „Kdo jsem?“ Položte si ji znovu. A znovu. Napadla vás jako první odpověď „matka“ nebo „rodič“? Je to v pořádku. Hledejte dál. Kým ještě jste?

Ve chvílích, kdy vás rodičovství zahlcuje, se vracejte k tomu, kým jste hluboko uvnitř. Čemu věříte. Co vás těší. Pro co dýcháte.

New York Times popisuje jako nejčastější pocit roku 2021 umdlévání (languishing), opak prospívání. Stav, kdy přežíváme, bezcílně se protloukáme jednotlivými dny a vše vnímáme v mlze. Cítíme únavu a docházejí nám síly. 

Místo očekávaného spojení a lásky v rodičovství prožíváme samotu, zahlcení a vztek. Dny, kdy si přejeme, aby po nás hlavně už nikdo nic nechtěl. Nepříjemné emoce k nám přicházejí v intenzitě, na kterou nás nikdo nepřipravil. Často je umrtvujeme, nebo přehlušujeme. 

Zaměřit se na to, co prožíváme, přiznat si to a pojmenovat, nám může přinést úlevu. Uklidnit nás může také to, že podobné prožitky zažívá v určitém odstínu většina z nás. 

Jaké je mé vnitřní počasí?

Najděte si 5 minut a zaměřte se na své vnitřní počasí. Všimněte si, jak se cítíte. Jste rozrušení, uspěchaní, úzkostliví, unavení, vzrušení, napjatí nebo znudění? Cítíte něco jiného? Ať už se jedná o emoce, nálady nebo tělesné prožitky, zaměřte se na to, kde ve vašem těle jsou nejvýraznější.

Odpovězte si na otázku – „Jak vím, že se tak cítím?“ Pokud cítíte spěch, je to proto, že cítíte napětí v pažích, nohou, nebo na hrudi? Cítíte něco jiného? Pokud cítíte vzrušení, bije vaše srdce rychleji? Cítíte příval energie v rukou a nohou, který vás žene do akce?

Prozkoumejte své vnitřní počasí a počkejte další minutu nebo dvě. Se zájmem pozorujte, co se ve vás odehrává. Pokud jste prožívali napětí, polevilo? Pokud jste byli ospalí, zvedla se vaše energie? 

V rodičovství je přirozené, že přichází chvíle, kdy se s dětmi míjíme. Podle amerického vývojového psychologa Edwarda Tronicka jsme na své děti napojeni jen zhruba 30 % společného času. Důležité je umět k sobě znovu nacházet cestu.

Jak toho docílit? V rodičovství většinu své pozornosti zaměřujeme na své děti. Pokud se trápí, trápíme se i my. Hledáme, jak jim můžeme pomoci. Přemítáme nad tím, co mají změnit. Chceme, aby se chovaly slušně, chodily dřív spát, aby měly dobré známky a dostaly se na dobré školy. Jen zřídka jsou naše představy naplněny tak, jak si přejeme.

Většina z nás si zvykla motivovat se kritikou. Věříme tomu, že když na sebe budeme přísní, budeme lepší, úspěšnější a šťastnější.

Místo snahy proměnit své blízké se můžeme zaměřit na to, co opravdu ovlivnit můžeme. Můžeme přenést pozornost na nás samotné. Naučit se dopřát si soucit a poskytnout si útěchu. Učit se dočerpávat své síly tak, aby se o nás naši blízcí mohli opřít a díky tomu sami prospívat. 

Většina z nás si zvykla motivovat se kritikou. Věříme tomu, že když na sebe budeme přísní, budeme lepší, úspěšnější a šťastnější. Vědecké poznatky nám však oponují. Dokládají, že lidé, kteří se sebou soucítí, prožívají méně stresu, depresí i úzkostí. Lépe reagují na změny. Mají lepší vztah ke svému tělu. Méně se bojí selhání a čerpají naplnění z blízkých vztahů.

Jak reaguji, když se mi nedaří?

Na chvíli se zastavte a vzpomeňte si na událost, která se vám nepovedla. Na chvíli, kdy jste něco pokazili. Jaká reakce vám naskočila jako první? Co jste si říkali? Mluvili jste potichu nebo nahlas? Slyšel vás někdo další?

Vraťte se ke své první reakci. Řekli byste stejná slova své blízké kamarádce?

Když si všimneme, jak na sebe reagujeme ve chvílích, kdy se nám nedaří, jsme často zaskočeni. Říkáme si věty, které bychom rozhodně neřekli svým přátelům, leckdy ani psovi. Pro sebe je však hbitě nacházíme. 

Růst díky soucitu

Stále se setkávám s názory, že soucit se sebou představuje formu sebelítosti, přehnané shovívavosti, nebo sobectví. Že nás oslabuje a brzdí. Aktuální vědecké výzkumy však pojmenovávají opak – lidé, kteří se sebou soucítí, soucítí také s druhými, lépe o sebe pečují, prožívají méně výkyvů nálad, vidí problémy v souvislostech a dosahují svých cílů. Soucit se sebou vytváří prostředí pro naše prospívání a růst. 

Soucítit se sebou nám mohou bránit naše nevědomá přesvědčení. Pokud jsme v dětství sledovali, jak naše maminka v nejlepší možné víře vždy uspokojovala nejdříve naše potřeby a sebe dlouhodobě odsouvala na poslední místo, můžeme to přejmout jako zprávu, že tak se to dělá a že se to očekává i od nás.

Knihu plnou krátkých zastavení na cestě k soucitu se sebou v rodičovství Self-Compassion for Parents sepsala americká psycholožka Susan M. Pollak, která přes čtyřicet let propojuje psychoterapii s praxí všímavosti (mindfulness). 

Co by mi řekla kamarádka?

Na chvíli se zastavte. Najděte si klidné místo a pohodlnou polohu. Vzpomeňte si na svou blízkou kamarádku. Zaměřte se na to, jak se cítíte, když jste v její blízkosti. Co vám běží hlavou? Jak vám je v těle? Svěřte se své kamarádce, čím si právě procházíte. Řekněte jí, co vás trápí.

Představte si, co by vám na to řekla. Jaká slova by použila? Jakým tónem by je pronesla? Jak by se u toho tvářila? Klidně si to poznamenejte. Otevřete se jakýmkoliv slovům, obrazům i pocitům, které k vám přijdou. Můžete se poklepat po ramenou, obejmout se, nebo si třeba stisknout ruce. 

Objev, že všichni máme schopnost dopřát si soucit a porozumění, které často marně hledáme u druhých, na nás může zapůsobit jako malé zjevení. Účastnice kurzu Rodičovské posilovny to shrnula slovy: „Je pro mě osvobozující, když se mohu opečovat sama a nemusím čekat na přijetí druhých. Po uznání a přijetí jsem vždy toužila a bylo pro mě bolestivé, když nepřicházelo. Teď je pro mě úlevné, že si ho nepotřebuji vynutit nebo získat, dopřávám si ho sama.“

Rodičovská posilovna

V rodičovství nám často chybí čas nebo síly věnovat se sobě způsobem, který nás podpoří i rozvíjí. Kurz na posílení rodičovských sil nabízí soubor vědecky ověřených cvičení, které rodičům dodají zdroje a dovednosti pro zvládání zátěžových situací. K rozvoji odolnosti stačí pár minut denně – každý den vás psycholožka a terapeut navedou, jak a kam upřít svou pozornost a osvojit si návyk pečovat o sebe.

S uvolněním opatření na nás často dolehla podivná únava. Jako bychom doběhli do cíle maratonu a místo vavřínu a zaslouženého odpočinku někdo odstartoval další závod. Začínají nás dobíhat ztráty, které jsme v uplynulé době nastřádali a které jsme neměli příležitost odžít.

Právě teď přichází chvíle pro čas oddychu. Pro prázdniny, kdy nic nedoháníme, ale jen jsme. Kdy se ohlédneme za minulými událostmi a začneme z nich tvořit příběh, který nám poslouží. Kdy se více než na bezmoc a ztráty zaměříme na vděčnost a obohacení.  

A až nám dítě donese domů vysvědčení, můžeme to oslavit jako završení jedné velké hrdinské výpravy. Místo zkoumání toho, co by mohlo být lepší, můžeme ocenit to, že jsme to přečkali, že jsme zvládli něco, co jsme si dřív ani nedokázali představit. 

Laskavý pohled na dítě

Až vaše dítě usne, na chvíli se k němu posaďte. Sledujte, jak dýchá. Pokud chcete, můžete s ním sladit rytmus svých nádechů a výdechů. Zamyslete se nad tím, jak své dítě vidíte. Jaké myšlenky a pocity k vám přicházejí právě teď? Jsou pozitivní, neutrální, nebo kritické? Třeba vás napadá „Proč se přes den tolik hádáme?“, „Zase jen rozhnípal večeři.“ nebo „S takovým vysvědčením se na žádnou dobrou školu nedostane.“ Sledujte své myšlenky se zvědavostí. Necenzurujte je. Nepotlačujte je. 

Zkuste se na své dítě podívat, jako byste jej viděli úplně poprvé. Čeho si všímáte? Připomeňte si jeho silné i slabé stránky. Co ho těší? Co ho trápí? Připomeňte si, že chce být šťastné. Pozorujte ho, jak klidně oddychuje. Nalaďte se na lásku a něhu, která vás spojuje.

Naše děti totiž nejsou ztracená generace. Jsou generací, která v sobě může najít nevídanou sílu. Pokud oceníme všechny ty malé kroky, které jsme společně ušli, a podpoříme to, co se daří, můžeme jim pomoci ji objevit.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Moje Heroine 2021 Potřebujeme si připomenout, že svět nakonec může být báječné místo k životu. Představujeme osm inspirativních a obdivuhodných žen, jejichž jména do výzvy Moje Heroine nominovali čtenářky a čtenáři. Jasmína Houdek, Elena Gorolová, Alena Jančíková, Barush Maush, Zuzana Vránová, Eliška Kodyšová, Klára Laurenčíková, Adéla Horáková. Osm příběhů, které vám vrátí naději.
  • Děti vám to vysvětlí Existuje vůbec někdo, kdo se těší na září? Na obligátní téma „back to school“ jsme se podívali ze všech stran. Proč české školství nevzkvétá? A pomohlo by mít v učitelském sboru víc mužů? Své k tomu řekli i teenageři: rozsáhlou sondu mezi svými vrstevníky provedla čtrnáctiletá Marika, čerstvá maturantka Ester se zase ptá, proč ve školách víc nemluvíme o menstruaci i tělesnosti obecně.
  • Rozkoš pro vaše uši Prozkoumali jsme nový žhavý trend – audioporno. Z jakých důvodů přitahuje především ženy a co je na něm tak zvláštního? Vše, co chcete vědět, než se ponoříte do světa zvukové rozkoše. Nestyďte se poslouchat!
  • Hrdinky našich dcer Princezny trpně čekající na své rytíře jsou definitivně out. Je čas na nové hrdinky. Co tedy s dětmi číst? Možností je dnes dost, a zvlášť s knihami o slavných českých ženách se v posledních letech roztrhl pytel. Nad tímto fenoménem se kriticky zamýšlí Gabriel Pleska. Kterou z nich by doporučil?

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze