Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Proč lžeme dětem o Ježíškovi. Říct pravdu a zkazit kouzlo Vánoc? Existuje respektující řešení

Ježíšek neexistuje
Respektující výchova
TraumaVánoce
Vývojová psychologie
Zvládání emocí
Zdeňka Šíp Staňková
| 16. 12. 2022 | 30 komentářů | 43 183
Proč lžeme dětem o Ježíškovi. Říct pravdu a zkazit kouzlo Vánoc? Existuje respektující řešení
Pravda o Ježíškovi děti nemusí ranit. Foto: Shutterstock

Kde se pod vánočním stromkem berou dárky? „Ježíšek” pro někoho znamená pohádkové tajemství, pro jiného lež a další střípek do vztahu založeného na manipulaci. Jak se s kouzlem Vánoc vypořádat, když usilujete o respektující rodičovský přístup? Zdeňka Šíp Staňková, autorka blogu Děti jsou taky lidi, nabízí řešení, které nenabourá dětskou důvěru.

Když jsem pracovala jako učitelka ve školce, jednoho dne krátce před Vánoci ráno přivedli rodiče čtyřletou holčičku, říkejme jí třeba Anička. Obvykle vesele vběhla dovnitř a utíkala k hračkám a ostatním dětem, tentokrát ale vypadala sklesle a zmateně. Chvíli jsem ji pozorovala a pak jsem si k ní přisedla na koberec k domečku pro panenky.  

„Aničko, zdá se mi, že dneska nemáš moc náladu na hraní.“ 

„Hm.“ 

„Máš nějaké starosti?“ 

„Já nevím.“ 

„Aha. Tak kdybys chtěla, můžeš mi říct cokoli, co tě trápí.“

Po nějaké době za mnou Anička přišla ke stolku s tvořením, kde jsem seděla s jinými dětmi, měla slzy na krajíčku. Poodešla jsem s ní kousek dál, a když jsem jí nabídla objetí, vrhla se mi do náruče a rozplakala se. Když silné emoce přešly, postupně jsem se dozvěděla, že jí nějaký kamarád na hřišti prozradil, že Ježíšek neexistuje. Když s tím zjištěním a vykulenýma očima přišla za maminkou, bohužel se nedostalo pochopení jejím zjitřeným emocím a zklamání. Maminka, podle všeho zaskočená a s pocitem, že ji Anička z něčeho obviňuje, řekla něco jako: „No tak to se nedá nic dělat, už to víš, no. Prosím tě, nebreč, to není žádná tragédie, tak prostě dárky ti kupujeme my, no.“  

Otřesená důvěra

Anička se se svým hlubokým zklamáním a otřesenou důvěrou v rodiče a tím i v celý svět cítila nepochopená, nepřijatá a zoufalá, takže běžela za tatínkem. Ten, zřejmě překvapen silou jejích emocí kvůli něčemu, co mu nepřipadalo jako vážná věc, zvolil jinou taktiku (nebo spíš možná obranu) než maminka: „Ale Aničko, prosím tě, on ti říká nějaký blbosti, a ty mu věříš! Ježíšek existuje a hotovo, kdy by asi tak nosil ty dárky pod stromeček? Věříš nějakýmu klukovi na hřišti, nebo mně a mamince?“  

Aniččino zmatení a nedůvěra se ještě prohloubily. Netušila, kdo mluví pravdu. Její malá duše se cítila rozpolcená a nechápala, proč tatínek říká něco jiného než maminka, a co to tedy všechno znamená.   

Jako učitelka ve školce jsem nebyla tím, kdo by měl Aničce říkat, jak se věci z mého pohledu mají. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo projít s Aničkou jejími silnými emocemi, být s ní, nesoudit, nehodnotit, nezlehčovat, nezesměšňovat, nesnažit se je ukončit nebo potlačit, dát jí pocit, že své zklamání a frustraci může prožít v bezpečném prostředí.  

To bylo ale přesně to, co Anička potřebovala nejvíc, a co potřebují všechny děti ve chvílích silných emocí, které kvůli nezralému mozku, jak víme díky vývojové psychologii, nejsou schopny zvládnout až do věku pěti až sedmi let. (Mimochodem, přesně tohle potřebují ve chvílích silných emocí i všichni dospělí, ale o tom zas jindy.) Ta největší bolest totiž nepocházela ze samotného zjištění, že Ježíšek vlastně neexistuje, ale z otřesené důvěry v rodiče, a hlavně z jejich reakce na její emoce. 

Potlačené emoce nás doženou

Že to není žádná tragédie a nic vážného, čím by bylo potřeba se zabývat? Že tohle je naprostá hloupost oproti tomu, že některé děti zažívají od svých rodičů doslova teror? Co to tady proboha řešíme?   

Pro to konkrétní dítě v tu konkrétní chvíli to tragédie a vážná věc je. Je úplně jedno, jak to vnímá kdokoli jiný nebo co si o tom myslíme my. Samozřejmě že se na světě dějí příšerné věci, znamená to ale, že bychom měli zavírat oči před situacemi, které nám nepřipadají tak závažné, ale někomu jinému, v tomto případě dítěti, ano? Neznamená. Pokud totiž budeme to, jak věci prožívají děti, zlehčovat a zesměšňovat často, existuje docela velká pravděpodobnost, že tím narušíme bezpečnou vazbu dítěte k nám. Ale hlavně zaséváme do duše dítěte semínka pochybností o sobě samém nejen teď, ale i do budoucnosti.   

Pokud od nás dítě na to, co prožívá, dostává zpětnou vazbu ve smyslu: ale jdi ty, přeháníš, jsi přecitlivělá/ý, vždyť to nic není a podobně, postupně si začne myslet, že nemá právo cítit se tak, jak se cítí. Naučí se, že musí potlačit samo sebe, aby se mu dostalo přijetí od rodiče. A jak známo, vztah s rodiči je vzorem pro všechny naše vztahy v budoucnu. „Nevyjádřené emoce neumírají. Jsou pohřbeny zaživa, aby se jednou zjevily v ohavnějších podobách,“ jak trefně vyjádřil Sigmund Freud. A Carl G. Jung věřil: „Dokud neučiníme nevědomé vědomým, bude to řídit náš život a my to budeme nazývat osudem.“ 

A co tedy s tím Ježíškem? 

Co se týče Ježíška, máme zhruba tři možnosti, jak k němu přistupovat: 

  • Ježíšek existuje a nosí dárky. 
  • Ježíšek neexistuje, dárky si dáváme my (případně Vánoce vůbec neslavíme). 
  • Někteří lidi si na Vánoce hrají takovou hru, že existuje Ježíšek a nosí jim dárky, chceš ji hrát taky? 

Nemám v úmyslu komukoli říkat, která z těch tří variant je ta „správná“. Později vám prozradím, jak to mám s Ježíškem já a proč, ale teď chci říct tohle: Pokud bych zvolila variantu první, dostávám se trochu na tenký led. Riskuji, že se stane to, co se stalo Aničce, a nějaký kamarád někde na hřišti nebo ve školce, případně kdokoli jiný, jí prozradí, že to možná není tak úplně pravda. Osobně nerada žiji ve strachu nebo očekávání něčeho nelibého, takže by se mi s tím nefungovalo úplně nejlépe.

Věřili jste v dětství, že dárky nosí Ježíšek?

Kdyby pak došlo pak k tomu, co se stalo Aničce, dala bych si pozor, aby to co nejméně ovlivnilo důvěru dítěte ke mně a nejspíš bych to – po přijetí a odeznění silných emocí dítěte – vysvětlila nějak takto: „Ano, vymýšlela jsem si, omlouvám se. Můžu ti zkusit říct svůj pohled? Víš, když jsem já byla malá, moc se mi líbilo to tajemno a těšení se na Ježíška. Chtěla jsem ti to dopřát taky, ale asi jsem si neuvědomila, že tě může tak silně zasáhnout, když tu pravdu zjistíš. Je úplně pochopitelné a v pořádku, že teď cítíš zklamání a nedůvěru ke mně. Slibuju ti, že už ti nikdy nebudu lhát.“ 

Věřím, že pokud se dítě jinak cítí v rodině bezpečně a jeho emoce jsou přijímány, pak tenhle jeden zážitek nedůvěry nebude mít zásadní vliv na vztah s rodiči nebo vývoj jeho osobnosti. 

Dětem nelžeme nikdy, ani na Vánoce 

Takhle odpovídám, když se mě někdo zeptá, jak to máme s Ježíškem my. Někteří lidé se pak pohoršeně ohradí, že tohle přeci není lež, ale kouzlo Vánoc! Jenomže já mám s takzvanými tradicemi jeden velký problém: to, co představovaly původně, už dnes neexistuje, a my naopak žijeme v úplně jiném světě. Ve světě, kde pročítám tisíce a tisíce příběhů traumat mých sledujících, které se vážou mimo jiné i k různým tradicím a k tomu, že rodiče dětem lžou a zlehčují, zesměšňují nebo přímo popírají jejich pocity.  

Důvěrou a bezpečím naplněný vztah mezi rodičem a dítětem je tou nejlepší prevencí jakéhokoli vývojového traumatu, a i to je jeden z důvodů, proč dětem už nikdy a za žádných okolností nelžu, ani pokud jde o Ježíška. Není to ale důvod jediný. 

Znovu zdůrazňuji, že si nemyslím, že tahle jedna lež by mohla ohrozit vztah, který je jinak naplněný láskou, bezpečím a přijetím. Mým dětem je dvacet, čtrnáct a tři roky. S nejstarším synem jsme na Ježíška ještě hráli. Přišlo nám to s bývalým mužem jako hezká tradice, ale já už tehdy vnímala, jako by za ní nic nebylo. Nikdy jsme nebyli věřící, nechodili jsme do kostela, Ježíše známe jako historickou postavu. Synovy rozzářené oči nám ale přišly jako jasný signál toho, že je to fajn hra.  

Je spousta věcí, které mě nebaví, ale dělám je, protože mi dávají smysl. Hra na Ježíška už mi smysl nedává.

S prostřední dcerou už jsem dospívala k vlastním názorům a opouštěla ty, které mi během dětství implantovalo okolí. Zvolili jsme střední cestu: dcera vždy věděla, že je to hra, pohádka. Chtěla ji hrát a my ji hráli s ní. S nejmladší dcerou přiznávám, že už se mi ani tuhle hru hrát nechce. Čím jsem starší, tím méně se mi chce dělat věci jen proto, že je tak dělá většina lidí. Dávno je pryč doba, kdy mi záleželo na tom, co si o tom, jak žiji, myslí cizí lidé. To, co potřebuji, a co podle mého názoru potřebují všichni lidé, je žít v souladu se svými hodnotami. 

V souladu s vlastními hodnotami

Moje nejdůležitější hodnoty jsou dobrovolnost, svoboda, nenásilí. Když cítím, že něco nechci dělat, a přesto se k tomu z nějakého důvodu donutím, necítím se v tom dobře. A tohle děti vždycky vnímají. Je spousta věcí, které mě nebaví, ale dělám je, protože mi dávají smysl. Hra na Ježíška mi už smysl nedává. Pokud by jednou z mých důležitých hodnot byla víra v křesťanského Boha, nejspíš bych i k Vánocům a Ježíškovi přistupovala jinak. 

Když to děti zajímá, povím jim o tom, jak tahle tradice nejspíš vznikla, kdo byl Ježíš, co je církev a proč dnes lidé slaví Vánoce. Jaká byla původní tradice a jak se v čase vyvíjela. 

A co ty rozzářené dětské oči? Co argument, že chudáci děti přijdou o celé kouzlo Vánoc? Jestli jsem za dvaačtyřicet let života a dvacet let rodičovství něco pochopila, pak je to fakt, že pokud budu popírat samu sebe, nepovede to k ničemu dobrému – ani v mém vztahu k sobě samé, ani ve vztahu k dětem a jiným lidem. Ráda hraji s dětmi hry úplně bláznivé, dokážu například s vážnou tváří třicetkrát denně předstírat, že držím v dlaních malé, právě vylíhlé dinosaury nejrůznějších druhů, a pokud by si mé dítě přálo hrát na Ježíška, nejspíš mu to splním. Ale tak, že budeme všichni vědět, že je to hra, úplně stejná jako s těmi dinosaury. Rozzářené oči totiž mají děti každý den, stačí se jim do nich hluboce zadívat.  

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 30 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Michal Macek | 16. 12. 2022 11:49

kdyz se snazim nekomu z ciziny vysvetlit, ze u nas nosi darky "litl bejby dzizas" vetsinou chvili trva nez to pochopi :) ale k Jeziskovi:

1/ vanoce jsou krestansky svatek narozeni Jezise (slunovrat nechme ted stranou). Takze Jezisek je cerstve narozeny Jezis - mimino. Jelikoz Jezis (na velikonoce) umrel a pak vstal z mrtvych a sedi po pravici boha otce v nebi, tim padem existuje (zije) a protoze je Buh vecny (slozitejsi teologickou debatu o svate trojici atd si ted odpustime), existuje Jezis i jako Jezisek (litl bejby dzizus)...

2/ z toho na plyne fakt ze Jezisek zije, existuje a je zcela realny :) takze Anicce muzete s klidnym svedomim rict ze Jezisek existuje

3/jina otazka je, jestli Jezisek nosi darky? to je trochu zapeklitejsi :) darky kupujeme my lidi a davame si je navzajem, takze muzeme rict, ze Jezisek existuje, ale nenosi darky...

4/ a neebooo - se na tim muzeme trochu zamyslet :) co nas "nuti" si davat darky? Laska k nasim bliznim? V Bibli se pise ze Buh je laska :) nemuze to byt tedy tak, ze Jezisek o vanocich v nasich srdcich probouzi silnejsi lasku k bliznim a my jdeme a koupime jim darky? mohli bychom tedy rict, ze Jezisek kouzelne , "magicky" zpusobi, ze se o vanocich maji lide vic radi a davaji si darky?

5/ takze z toho plyne, ze kdyz se na to podivame takhle, tak bychom mohli v klidu rict, ze Jezisek existuje a nosi darky (presneji zpusobuje, ze si je davame navzajem) :)

nemate zac :)

+72
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

B | 16. 12. 2022 10:26

Svým dětem říkám pravdu a učím je být odolnými. Není nic, co by jim mohl někdo vmést do ksichtu a tím je ranit. Celé ty slavné Vánoce jsem jim vysvětlila po kapkách od a do z, provedla je i kostelem, vysvětlila jim, že hodně lidí jsou prostě směšní idioti, co potřebují věřit různým kravinám a oči z toho měly taky navrch hlavy a zářící z toho poznání, kolik vědí věcí, když ostatní děti znají spíš jen lži a blbosti.

-58
Reagovat