Moje mamka je už rok mrtvá. Mám ji ráda, ale občas se na ni zlobím, říká žena, které matku vzala nemoc ALS

„Jediné, co si v životě přála, byla dobře fungující rodina,“ vzpomíná její dcera. „Často jsem se jí ptala, jaké má koníčky, ale ona měla ráda práci zdravotní sestry a pak už zůstávala doma. Vyhovovalo jí mít domov. Bez ohledu na to, jak vypadal.“

Kristína nesouhlasí s tím, že by se o mrtvých mělo mluvit jen v dobrém. „Mohla bych zpívat árie o tom, jaká to byla úžasná, obětavá a hrdinná zdravotní sestra, která zachraňovala ostatní. To všechno je pravda. Výborná matka, myslela na mě, dělala pro mě první i poslední, podporovala mě. To je také pravda. Ale je také pravda, že spoustu věcí pokazila. Kdybych na to zapomněla, znamenalo by to, že ty chyby budu opakovat já nebo někdo jiný. Popřela bych, jak složitá osoba to byla.“

Jaký byl váš život v období, kdy byla vaší mamince diagnostikována ALS?

Přišlo to v roce 2019, bylo mi 23 let. V té době jsem dokončovala vysokou školu a hledala první práci ve svém oboru, která by nebyla jen stáží nebo brigádou. Zároveň jsem byla u konce velmi toxického vztahu, který mě opravdu dost vyčerpával a odrážel se i v nefunkčnosti mezi mými rodiči. Do toho jsem potkala kolegu, svého současného snoubence. Procházela jsem tedy obdobím změn.

Matčina nemoc mě samozřejmě zasáhla, byla jsem nešťastná, že ztrácím člověka, na kterého jsem se celý život spoléhala a kterého jsem milovala. Zároveň jsem se po několika měsících velmi zamilovala do někoho, s kým jsem si už dokázala představit budoucnost. Takže to byla opravdu velká dávka emocí.