Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Vyber si, kdo jsi, a nos to. Jak být v instagramové době sama sebou

Jana Patočková | 13. 1. 2021 | 3 komentáře | Móda a osobnost | 4 354

Vyber si, kdo jsi, a nos to. Jak být v instagramové době sama sebou
Foto: Billie, Unsplash.com

Vztah mezi módou a krásou se zdá být věčný. Ale přihoďte k tomu posledních pár let instagramové estetiky, tělesné diverzity v modelingu, kampaně luxusních značek, kde nutnost zaujmout s krásou dávno nesouvisí, a máte podivný amalgám nejasně formulovaných tužeb vypadat jinak než obyčejně, ale ne zas tak neobyčejně, abyste vypadaly moc jinace. A k tomu samozřejmě „být sama sebou“.

V životě mi móda častokrát pomohla. Za oblečení a doplňky se dokážete stejně dobře schovat, jako se ukázat. S oblečením si jde hrát. Od puberty jsem se jako dcera matky samoživitelky snažila dostát dobovým standardům hlavně v sekáčích. Když se nosily drahé skejtové boty, jeden levnější pár jsem podědila.

V punkovém období jsem chtěla martensky, tak mi máma sehnala aspoň kanady, které se jim podobaly. Místo b-boy adidasek jsem měla kecky se čtyřmi proužky z Kenvela. Později jsem se naučila lovit na blešácích statusové kousky Diesel nebo Replay. Pak jsem objevila vintage, který se dal mixovat se vším a pořád jsem mohla působit, jako že „na to mám“ a že někam patřím.

Pravda byla taková, že ve mně zůstával podivně rozporuplný pocit touhy po luxusu, značkových kabelkách a možnosti pořizovat si věci, aniž by na nich visela cedulka s 50% slevou. Jenže když jsem dosáhla na to, že si můžu bez větších obtíží koupit cokoli z běžné nabídky a vykompenzovat si tak pubertu a dvacáté roky, zjistila jsem, že mě to vlastně nijak zvlášť neuspokojuje. Necítím se, jak bych se podle módních kampaní a editorialů cítit měla. S omezeným i větším budgetem jsem na tom pořád stejně: Na začátku každodenního hledání sama sebe v zrcadle, ve skříni, na stránkách lesklých časopisů i sociálních sítích.

Móda je efemérní, proměnlivá, nutí nás periodicky se konfrontovat se změnami. Ale móda je ze své podstaty také krutá, nejspíš proto, že i my lidé jsme krutí.

Móda mi umožňuje modelovat, kdo jsem. Uvnitř i navenek, někdy s lehkostí, jindy v konfliktu sama se sebou nebo s okolím. „Oděv, líčení a účes se stávají spektakulárními znaky prosazování vlastního já, pro něž je maska součástí těla a stává se kůží a tělem. Od šatů se vracíme ke kůži, módu nedělají pouze šaty, ale i samotné tělo,“ píše filozof Gillo Dorfles (Nová móda módy, Rubato, 2014). Snaha sjednotit tělo, tvář a oděv a najít vlastní já mě provází celý život. A tuším, že podobný boj vědomě nebo nevědomě vede skoro každá žena: o naše tváře, těla a šatníky.

Móda je efemérní, proměnlivá, nutí nás periodicky se konfrontovat se změnami. Ale móda je ze své podstaty také krutá, nejspíš proto, že i my lidé jsme krutí. Systém módy nás rozděluje – na ty, kteří si můžou dovolit okázalé či neokázalé statusové symboly, na ty, kteří na ně aspirují, nebo na ty, kteří to optikou módního byznysu vzdali. Móda je systém symbolů, které říkají, kam patříme, a společensky nás určuje. Móda je hlavně to, co jsme my – ukazuje naši společnost obnaženou a rozdělenou. Každý jsme součástí společnosti a tím také světa módy. Říkat, že móda nás nezajímá nebo že jsme mimo ni, je nesmysl. Nesledovat trendy ještě neznamená žít mimo systém.

Divná krása a výběrová obyčejnost

Estetické soudy jsou subjektivní a nelze se proti nim odvolat. V citované knize Dorfles ostatně připomíná, že krása existuje pouze v mysli toho, kdo ji pozoruje. Není překvapivé, že móda krásu problematizuje a vlastně neustále vyzývá. Trend „ošklivého“ nebo „divného“ je v ní přítomný dlouhodobě. 

Nejde jen o sezónní must-haves, které postupně mění vnímání toho, co je krásné a stylové, ať už jde o oděvy jako takové (to, že jednou toužíme po hranatých a jindy po špičatých botách), nebo o modelky a modely, které je předvádí. Prošli jsme cestou od dokonalých supermodelek začátku devadesátých let, které zosobňovaly silné ženy s dokonalými rysy, přes „heroin chic“ Kate Moss, která v polovině 90. let vnesla do módy trendy inspirované grungem, po modelky s pigmentovými skvrnami, androgynní, plus-size nebo dokonce modelky s Downovým syndromem či na vozíčku. O takové pestrosti by se mi při listování Elle v nultých letech ani nesnilo. 

I v překonávání zavedených norem a standardů je ale móda stále krutá. Stačí se podívat na starší díly reality show „America’s Next Top Model“, kde porota v čele s tvůrkyní tohoto úspěšného pořadu Tyrou Banks soutěžící rozhodně nešetří. Častým slovním spojením je třeba „nejsi typicky krásná, ale svět módy tvůj vzhled pochopí“, nechybí díly pracující s „proměnou“ soutěžících nebo vypichováním „nedostatků“ – menšího vzrůstu, výrazných čelistí nebo křivých zubů. Módní byznys na příkladu archetypálního příběhu amerického snu, kdy chudé děvče pílí a talentem ke štěstí přišlo, ukazuje, že všichni máme možnost o něj usilovat, ale musíme mu také něco obětovat. Třeba dlouhé vlasy nebo tělo, které je třeba vymodelovat podle dobového standardu.

Zdroj: Instagram značky Gucci

Kampaň Gucci z konce roku 2020.

Ve světě modelingu jsem chvíli pracovala. Zbyla mi po něm lehce hořká pachuť toxického prostředí, které formuje často velmi mladé lidi do prototypů krásy, které zrovna potřebuje. Dnes už v America’s Next Top Model můžeme vidět plus-size modelky nebo genderově nonkonformní osobnosti. Ale ač se svět modelingu a zastoupení různých tělesných (i věkových) typologií mění a stává se i díky společenským trendům a debatám více inkluzivním, základní premisa zůstává: musíte být výjimeční nebo „zajímaví“. Jinak si nezasluhujete pozornost. Průměr a „obyčejnost“ móda nepotřebuje; živí ji nekonečný koloběh aspirací, který nás donutí koupit si produkt slibující dosažení prezentovaného ideálu.

Proč Gucci pohoršuje střední proud

Alessandro Michele, který od roku 2015 stojí v čele módního domu Gucci, je jedním z nejvlivnějších současných módních tvůrců. Pro Gucci dokázal znovuobjevit to, co je pro tento brand typické: značka založená v roce 1921 představuje vrchol italské řemeslné tradice s důrazem na detail a imaginaci v designu. Michele s citem pro fantazii a současné trendy dokázal vytáhnout to nejlepší, co archiv Gucci nabízí, a představovat sezónu za sezónou módu, která je romantická, poetická, lehce retro, a přesto současná.

Gucci dnes patří na špičku v udávání trendů, a to i díky vhodnému castingu, který Michele chytře kurátoruje. Místo tradičně „krásných“ modelek představuje nejrůznější excentrické umělce nebo vybírá modelky a modely, kteří svým vzhledem vzdorují středoproudým stereotypům a představám. Jaký šok, když v kampani na rtěnku ukázal modelku s křivými zuby! Letos na podzim pak v Itálii otevřel celospolečenskou debatu, když mezi modelky, které v rámci newyorského týdne módy pro Gucci předváděly, vybral Arménku Armine Harutyunyan. Štíhlá žena s výrazným nosem a obočím dokázala v konzervativním italském mainstreamu vyvolat naprosté pohoršení a zhnusení, které se projevilo nenávistnými komentáři a útoky na její vzhled. Někdo psal, že je prostě „hnusná“, někdo pak, že „rozhodně není vhodná pro svět módy“.

Jenže výrazný a unikátní vzhled, který představuje Harutyunyan, naopak přesně naplňuje to, co svět módy dlouhodobě hledá, potřebuje a díky čemu může udržovat svůj status quo. Vsadím se, že tohle všechno Michele moc dobře ví a dokáže to chytře naroubovat na DNA módního domu. Že je dnes Gucci přístavem výjimečnosti, je vidět třeba na prezentaci pánské módy (díky čemuž se následně stává středem pozornosti tvůrců memů a středoproudých „obránců tradičních hodnot“). Ať už jde o kolekce, kde štíhlí chlapci androgynního vzhledu s retro brýlemi předvádí pletené vestičky, upnuté metalické kalhoty nebo trička s infantilními potisky, nebo o dlouhodobou spolupráci s hudebníkem Harrym Stylesem, která se vyznačuje genderově nonkomformními volbami hudebníkova stylingu.

Dělají šaty muže?

Zdroj: Vogue

Britský hudebník a bývalý člen populární kapely One Direction Harry Styles nafotil titulku prosincové Vogue. Zapsal se tím do historie jako první muž na přebalu tohoto módního magazínu. Styles je zde vyfocený ve večerních šatech a smokingovém sáčku Gucci, což vzbudilo pohoršení zejména konzervativních politiků a komentátorů, pro které je muž v šatech znakem boření křehkého systému „tradičních“ znaků. 

Pro Harryho Stylese není genderově fluidní oblečení ničím novým; ještě během působení v kapele se oblékal do květinových halenek, průsvitných topů a kozaček s podpatky. S vtipem sobě vlastním ukazuje, že šaty nedělají muže, zato dokážou spolehlivě rozvířit zatuchlý rybník konzervativních přesvědčení.

Excentrické typy, které Michele běžně vybírá, jsme zvyklí označovat jako „zajímavé“. Podle mojí osobní zkušenosti tohle slovo ve středním proudu nikdy nevěstilo nic dobrého. Kdo nebyl na první dobrou „hezký“, byl „zajímavý“, stejně jako ten, kdo se nedal snadno definovat vzhledem, oblékáním nebo počínáním. Je dnes zajímavost více vítaná? Můžeme se my, sekáčové děti, které vypadají „jako z jiné doby“, konečně cítit přijatí a výjimeční? Těžko říct. Nestojí za námi silné PR ani příběh, který by náš vzhled a šatník „prodal“. Prostě jen jsme a snažíme se najít svoje místo. A přesně to po nás módní průmysl chce – sezónu za sezónou.

Hlavně zapadnout

Na jedné straně jsou „zajímavé“ modelky a rafinované hodnoty hraničící s okázalým snobstvím, které zastupuje Gucci, na straně druhé jsou pak role models z řad blogerek a influencerek. Oblíbí si je ti, kterým zůstává rozum stát třeba nad múzou Pedra Almodóvara, nosatou herečkou Rossy de Palma v kampani na parfém od Jeana Paula Gaultiera. S obyčejností se totiž lze mnohem lépe ztotožnit. Obyčejnost nepohoršuje, nehledá vlastní cestu. Konformita je pohodlná, a proto žádaná. Třeba i jako jakási efemérní jistota v časech globálních nejistot.

Instagramová obyčejnost ovšem není nikdy tak „obyčejná“ jako obyčejnost každého jednoho z nás – a je jedno, zda jde o marketingový plán nebo o prezentované „autentické“ životní hodnoty, hranice obojího se zde stírá. Za příklad si můžeme vzít české influencerky sestry Ehrenbergerovy (A Cup of Style), jejichž úspěch tkví v extrémním ztotožnění, které nenarušuje status quo. Jsou to mladé, podle standardních norem pohledné dívky, které se oblékají trendy, ale nikoli výstředně, a žijí modelový život, který nám dříve diktovaly televizní reklamy: studium, partnerství, cestování, vlastní úspěšné podnikání, manželství, děti.

Nová instagramová dokonalost od vlasů po životní štěstí v tradičních rodinných hodnotách nikdy nebyla tak dostupná, jako je dnes na našich sociálních sítích.

Světově úspěšnou „obyčejnou“ influencerkou je podnikatelka Chiara Ferragni – ztělesnění mileniálského snu o úspěchu. Pouze s větším budgetem prezentuje totéž, co její české sestry „stylového šálku“. Cup of Style, ani Ferragni nijak výrazně nenarušují ideální představu o středostavovských hodnotách – ani tím, co říkají, natož tím, jak se oblékají nebo jak vypadají. Ideální cesta pro všechny, kdo chtějí snadno zapadnout, a i přesto aspirovat. Nová instagramová dokonalost nikdy nebyla tak dostupná, jako je dnes na našich sociálních sítích. Od vlasů po životní štěstí v tradičních rodinných hodnotách.

Přiznejme si ale, že ani excentrický luxus podle Gucci není ničím jiným než hledáním místa v konformismu klanové estetiky. Skutečný luxus je přece výrazem opozice proti sériovosti, masovosti a všemu, co je běžné. Existuje zcela mimo nastavená pravidla jako pozůstatek „krásného starého světa“, a zároveň jako svět úplně nový. Nedává smysl sdílet ho na sociálních sítích, které jsou svým formováním masového vkusu jeho naprostou antitezí. Podle tohoto klíče je pak také jedno, jaké vzory se na sociálních sítích rozhodnete sledovat, protože výsledek je stejně nekonečná sériová kopie.

Vyber si, kdo jsi, a nos to

V instagramové době si můžeme snadno vybrat osobnost na míru. Můžeme si vybrat svoji bublinu, svůj klan a nasávat skrze fotky na telefonu také estetiku a hodnoty, které za ní stojí. Můžeme přehodnotit své preference na základě dostupných informací nekonečného toku digitálního světa a napasovat své tělo tam, kam chceme. 

Ale nakonec budeme stát před šatníkem a zrcadlem stejně úplně sami. A i přes veškeré marketingové strategie módního průmyslu si zřejmě uvědomíme, že krása a luxus není ani nová kabelka Moniky Marešové, ani zdánlivě autenticky stylová fotka ředitele parfémářského domu Byredo. To jsou jen střípky fantaskních světů, které v nás vzbuzují touhy, jejichž naplnění není z podstaty možné. 

Móda je iluze, krásný nový svět, pohádka podobná těm, na které se díváme každé Vánoce. A stejně jako pohádka nám může sloužit jako uklidňující eskapistická iluze, jako možnost snít. Máme výhodu, že si můžeme vybrat, jaký ideál následovat, ale musíme se taky naučit žít plnohodnotně s tím, že jakýkoli ideál je z podstaty právě a jen nedosažitelným vzorem.

Móda je krutá, ale dokáže být i krásná v očích těch, co se na ni dívají. Dobrá zpráva pro nás všechny je, že i my dokážeme být v očích těch, co se na nás dívají, krásní. Touha někam patřit nám přísluší, ale neměli bychom se nechat vmanipulovat do stavu, kde budeme každé ráno bezradně stát před zrcadlem, přes všechny ty nekonečné možnosti nebudeme vědět, kdo vlastně jsme, a bude nás mrzet, že nejsme někdo jiný.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Ridina Ahmedová a její revoluce Rozhodla se postavit svým traumatům a na základě zážitků, které formovaly její život, natočila podcast Sádlo. „Vztah k jídlu a nadváha je moje životní výzva. Ale zasloužím si respekt. Nesu za sebe zodpovědnost, ale není mojí povinností vyhovovat vašim představám,“ říká v rozhovoru.
  • Od Plzáka k Ratajovi Kdy a proč vznikly první manželské poradny, kde působily vyhlášené terapeutické komunity, kdo předepisoval sexuální terapie, v čem spočívala psychogymnastika? Přijměte pozvání na napínavou exkurzi po klíčových okamžicích československé párové terapie.
  • Všechno, co jste chtěli vědět o menopauze Poslední tabu musí padnout. Za menopauzu se nemáme stydět, je potřeba o ní mluvit. Ptát se na ni svých matek, vysvětlovat ji mužům, informovat o ní zaměstnavatele. Je to normální. Tedy zatím není, ale mělo by být.
  • Kroje patří na ulici Z krojových doplňků je trend, kterému propadají i ti, kdo nemají s folklorem nic společného. Živůtky, zástěry, kordulky, vyšívané kožíšky a čižmy nosí v kombinaci s koženými bundami, bavlněnými tričky a džíny. „Krojové prvky opustily truhly a půdy a zamířily do světa,“ píše Petra Tajovský Pospěchová v článku k nečekané módní story v Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 3 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

aurbanova | 13. 1. 2021 9:17

Jakou relevanci k tomu, jestli článek číst či ne, má poznámka o tom, že autorka vyrůstala jen s matkou? Vážně mě to zajímá.

+8
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Klátič feministek | 13. 1. 2021 9:07

"Od puberty jsem se jako dcera matky samoživitelky snažila..."
pak jsem přestal číst

-2
Reagovat
Naše tipy