Říkali, že jsem role získala kvůli protekci. Přitom mě odmítli na desítkách konkurzů

Jak jste se jako dítě dostala k herectví a zpívání? Vedli vás k tomu rodiče?

Vůbec ne, rodiče se umění úplně vyhnuli. To spíš já přesvědčovala je. Maminka má ale skvělý hudební sluch a myslím, že kdyby se věnovala zpívání, šlo by jí to.

Já zpěv milovala od dětství, pořád jsem sledovala videoklipy a tancovala. Chodila jsem do Kühnova dětského sboru, kolem šesti nebo sedmi let jsem začala zpívat sólově a následně šla na svůj první konkurz do muzikálu Bídníci. Dětství jsem prožila v divadle.

Měla jste kvůli velkému vytížení individuální studijní plán?

Zpočátku ne, ale když jsem později téměř denně natáčela seriál, už to jinak nešlo. Doplňovala jsem si testy a chodila na přezkoušení. Šlo o dva roky na základce. Na konzervatoři už jsem studovala normálně, vyšli mi dost vstříc.

Ve škole jste často chyběla. Jak na to spolužačky a spolužáci reagovali?

Vždycky jsem byla trochu jiná a s třídou si moc nerozuměla. Netrávila jsem ve škole moc času, nejezdila na školní akce, což mi hlavně holky dávaly celkem sežrat. Víc se semkly a už mě mezi sebe nepustily. Děti umí být zlé. Naštěstí jsem o přestávkách mohla vyběhnout ze třídy za ségrou, která chodila o pár ročníků výš. O to víc jsem se pak těšila do divadla, kde mě mezi sebe moc hezky přijali.

Jak se vám to povedlo?

Hodně jsem na sobě pracovala, každý den zpívala. Plnila si své cíle a s nimi se mi po kouskách vracela sebedůvěra.

S přibývajícím věkem si také myslím, že není od věci vyhledat pomoc psychologa a promluvit si s někým, kdo tomu rozumí. Mě držela hlavně rodina.

Když se ohlédnete za svou dosavadní pracovní cestou, co bylo nejtěžší?

Nejdřív jsem pořád slyšela ne. Třeba třicet nebo čtyřicet konkurzů mi nevyšlo. Bylo náročné prožívat odmítnutí zas a znovu. Obrečela jsem to, ale nenechala jsem se odradit. Ze svého okolí přitom znám několik talentovaných lidí, kterým pár příležitostí nevyšlo a dnes dělají úplně jinou práci, přestože se třeba jen nehodili do konkrétní inscenace. Je to velká škoda.

Také jsem slýchala, že moje cesta k muzikálu nebo zpívání je protekční. To mě hodně mrzelo. Nakonec jsem si řekla: Já vám ukážu, co ve mně je, a dokážu, že se mýlíte.

Úspěch v mladém věku může člověka povzbudit, ale také na něj vytvářet tlak. Vnímala jste to během dospívání podobně?

To úplně nedokážu říct, protože se v takovém prostředí pohybuji od dětství. Jsem zvyklá na pozornost, nevadí mi, když mě někdo fotí nebo poznává, ráda se hezky obléknu na premiéru. To mě nestresuje.

Největší tlak si vytvářím vlastními nároky. Jsem pořád nespokojená a mám cíle nastavené dost vysoko. Na druhou stranu mě to žene dál. Nechci se zaseknout na jednom místě a zlenivět.

Být na očích veřejnosti znamená čelit i neustálému hodnocení. Jak se vyrovnáváte s komentáři lidí, třeba na sociálních sítích?

Tím, že jsem se narodila do známé rodiny, si je asi neberu tolik. Dodnes mi chodí spousta ošklivých zpráv, hlavně na Facebooku. Nikdy se mi ovšem nestalo, že by mi někdo něco řekl přímo do očí.

Samozřejmě mě to zamrzí, to bych lhala. Snažím se ty zprávy nečíst, i když mě občas přemůže zvědavost. Mnohem víc mě zasáhne, když někdo očerňuje moje blízké.

Máte potřebu se proti takovým příspěvkům ohradit?

Většinou ne, protože to nemá moc smysl. Pokud vás ti lidé osobně neznají ani vás neviděli na vystoupení, svůj názor stejně nezmění. Nutkání odepsat ale občas mám. Když už je něco za hranou, veřejně se vyjádřím, aby to nezůstalo bez reakce.

Jak přijímáte konstruktivní kritiku?

Tu mám velmi ráda, speciálně od lidí, kteří mému řemeslu rozumějí. Hodně mě posouvá a jsem za ni vděčná. Když zkoušíme muzikál, dostáváme po představení připomínky, které jsou strašně užitečné. Nejvíc si cením poznatků od maminky. Zná mě nejlíp a vždycky ví, jak pomoct.

Ve vaší profesi nikdy nevíte, co přijde dál. Jak zvládáte nejistotu a čekání na další příležitost?

Je to dost nepříjemné, hlavně zpočátku. Musíte mít nějakou zálohu pro případ, že něco nevyjde. Nedávno se mi třeba stalo, že nám ze dne na den zrušili projekt. Naštěstí jsem si v oboru vybudovala určitou pozici a většinou hraju více rolí. Když jedna odpadne, můžu se opřít o další a zároveň vznikne prostor pro nové projekty. Spousta lidí ale přes den pracuje v běžném zaměstnání a večer hraje.

Snažíte se prosadit i sólově. Na čem zrovna pracujete?

Momentálně vydávám své první větší hudební EP. Jmenuje se Láska v nenávisti. Vyprávím v něm příběh o jednom svém „starém známém“. Jsou na něm nové písničky, které jsme psali společně s mým producentem, a chystáme k nim také videoklipy.

Vaše sestra se pohybuje v podobném oboru. Probíráte spolu pracovní věci?

Nejvíc. Ségra je moje nejlepší kamarádka, stojíme při sobě. Tancování jí jde líp než mně, takže mi radí po pohybové stránce, já jí zase pomáhám se zpěvem. Taky mě fotí, když potřebuji, a teď mi hodně pomáhá s produkcí koncertu. Je fakt zlatá.

Podílela jste se na české verzi prvního hraného muzikálu LEGO Friends Live Action Musical: Heartlake. Co vás na téhle zkušenosti nejvíc bavilo?

Určitě dabing, i když mě zároveň stresoval, protože ho dělám relativně krátce. Není jednoduché sledovat herce na obrazovce a trefovat se jim do pusy, navíc text dostanete až na místě. Užila jsem si také písničky, které jsem zpívala, a jako bonus jsem při nahrávání viděla celý film. Na konci mi dokonce ukápla slza.

Stavěla jste jako malá stavebnice LEGO?

Zkoušela jsem to, ale bývala jsem dost roztěkaná a netrpělivá. Nejvíc mě bavila řada Friends, hlavně jeho barvy, postavy a příběhy. Tehdy by mě asi nenapadlo, že se k řadě LEGO Friends jednou vrátím v úplně jiné roli.

Příběh muzikálu stojí na síle přátelství. Jak vypadá a co pro vás znamená skutečné přátelství?

Nikdy jsem neměla moc kamarádů a nezapadala do žádné party, což mě dost bolelo. Teprve před pár lety jsem poznala lidi, kteří mi opravdu sedli. Je nás pět a držíme spolu.

Před nimi můžu být sama sebou, aniž bych si hlídala každé slovo. Vím, že jsem s nimi v bezpečí, důvěřuju jim a vím, že z toho, co řeknu, neudělají senzaci. Kdykoli jim zavolám, jsou tu pro mě, a to je pro mě důležité.

Dokážete poznat, jestli se o vás někdo zajímá upřímně, nebo ho přitahuje hlavně to, že vás zná z médií?

To úplně neumím. Často mi stačí, že se na mě někdo usměje a je milý. Teprve čas ukáže, jaké má se mnou úmysly. Mamka má na lidi mnohem lepší čich a upozorní mě, když se jí něčí chování nezdá. Čím jsem starší, tím větší pozor si dávám, ale pořád se mám co učit.