Novoroční povídka: Milý deníčku, je to trochu ezo, ale co už

„Co sis dneska zapsala?“ ptá se mě manžel před spaním. Je to takový náš rituál.

Při léčbě bolestí hlavy není možné se vyhnout vedení deníku. Ne úplně klasického, jak by si ho člověk představoval, ale deníku se záznamy migrény a bolestí hlavy. Když nepočítám pár mizerných pokusů ze středoškolských a vysokoškolských let, začala jsem si ho poctivě a systematicky vést až pro léčbu v motolské nemocnici.

První dva roky jsem to dělala extrémně superpečlivě. Každý den jsem si zapsala, v kolik jsem vstala a v kolik jsem šla spát, jaké bylo ten den počasí, co jsem jedla, kolik jsem toho vypila, co jsem dělala, všechny léky, které jsem si ten den vzala, a pochopitelně kdy a jak hodně mě bolela hlava.

Dokonce jsem si na to udělala tabulku v Excelu.

Závěry, které se daly vyvodit z tohoto pozorování, byly celkem nepřekvapivé: dostatečně a kvalitně se vyspat, hodně pít, pravidelně jíst, vyhýbat se sluníčku, stresu a nadměrné fyzické aktivitě. Upřímně nic, co bych nevěděla už od svých deseti let. Jen to provedení občas pokulhává.

Psaní deníku však mělo ještě jeden efekt.

Představte si, že si každý den napíšete všechno „špatné“, co se vám ten den stalo. Že jste se špatně vyspali, bolela vás hlava a bylo vám zle od žaludku, tak jste nejedli a celý den proleželi v posteli, zrušili návštěvu kamarádky, spolykali několik prášků a stejně to stálo celý za prd.

Každý den, dva roky v kuse.

Začala jsem to nenávidět.

Každý den si zvědomit to špatné, co se vám děje, má z dlouhodobého hlediska jednoznačně negativní vliv na psychickou pohodu a proces uzdravování.

A tak jsem s tím sekla. Každý večer si pouze vyhotovím krátkou poznámku do kalendáře, zda mě ten den bolela hlava a jakou jsem případně užila medikaci. Úkon na pár vteřin, který už dělám v režimu autopilota.

Místo odporného tlustého diáře, který mě každodenně lapil do svých nepřátelských osidel, si před spaním otevřu roztomilý zářivě růžový diářek od manžela s textem „VŠECHNO, CO CHCEŠ, DOKÁŽEŠ“ na obálce a napíšu si tři dobré věci, které bych si chtěla z toho dne zapamatovat.

Je to trochu ezo, ale co už.

A ač občas opravdu není moc z čeho brát, naučilo mě to těšit se i z drobností, které bych v normálním životě přešla s nezúčastněnou samozřejmostí. Třeba že mi jen tak zatelefonovala kamarádka, manžel mi udělal večeři a poskládal koš vypraných ponožek.

„A co sis zapsal ty?“ zeptám se manžela po přečtení svých tří věcí.

Přečtěte si i další povídky od Alice Suché