Oblíbená destinace Čechů se změnila v místo dramatu. Na šovinismus se těžko ukazuje prstem, říká režisérka

Domácí násilíFilmFilmová premiéra
Chorvatsko
Mediální partnerství
Otec
Rozhovor
Sebevědomí
Iva Přivřelová
| 11. 8. 2022 | 47 498
Oblíbená destinace Čechů se změnila v místo dramatu. Na šovinismus se těžko ukazuje prstem, říká režisérka
Hlavní představitelka Julie během filmu získává svobodu. Foto: Artcam Films

Pár dní před porodem svého prvního dítěte přijela Antoneta Alamat Kusijanović autem z Chorvatska do Cannes, aby na nejslavnějším filmovém festivalu světa uvedla své drama Muréna, letní příběh o dospívání a úniku před otcovskou autoritou. Den po porodu získala chorvatská filmařka za Murénu prestižní Zlatou kameru za nejlepší debut. Pronikavý portrét jedné neidylické rodiny žijící na idylickém chorvatském ostrově nyní hrají česká kina.

V dětství jste se kvůli balkánské válce musela často stěhovat, po dvacítce jste pak odjela studovat film do New Yorku. Kde nyní žijete? 

V USA i v Chorvatsku, střídám to. Tři roky před premiérou Murény jsem strávila hlavně v Chorvatsku, kvůli přípravám, natáčení a postprodukci. A pak přišel covid. Byly to takové prodloužené prázdniny. 

Záleží vám na tom, v jaké zemi se odehrávají vaše filmy?

Ani ne, obě místa mají své výhody. Druhý celovečerní snímek chystám v USA, do Chorvatska se ale chci i pracovně pořád vracet.  

Jak moc typicky chorvatský je příběh Murény?

Jde o univerzální příběh, který by se mohl stát kdekoliv, zároveň je i dost lokální. Najdete v něm chorvatskou mentalitu, zvyky i některé skutečné události. Celé mě to napadlo, protože jsem v mládí strávila hodně času na podobném ostrově, jako je ten ve filmu, se svou babičkou a prababičkou. V létě mě nechaly napospas vodě, přírodě a hormonům. Nejdřív jsem chtěla zobrazit jakousi shakespearovskou dynamiku mezi dětmi, o tom byl můj krátký film Do hlubin. V tom světě jsem pak chtěla ještě zůstat a napsala jsem Murénu, kde se pro změnu dospělí chovají jako děti. Není jim sice třináct, ale dynamika jejich vztahů působí podobně. Do obou filmů jsem obsadila i stejnou herečku, Graciju Filipović, která mezitím vyrostla přesně, jak jsem potřebovala. 

Další fotky v galerii (5)

Jak byste popsala hlavní hrdinku Murény, šestnáctiletou Juliju?

Je v podstatě mezi všemi jediná dospělá. Během filmu získává svobodu, fyzicky i emočně, přestřihává pomyslnou pupeční šňůru, která ji pojí jak s rodinou, tak s její kulturou. Katalyzátorem děje je cizinec, který přijede k nim domů. Julija si pak myslí, že potřebuje jako kotvu jeho. Musí ovšem pochopit, že jediná správná cesta ke svobodě znamená se úplně osamostatnit. 

Což vyjadřujete mimo jiné ve scéně, v níž spadne do proluky ve vodní jeskyni a nikdo neslyší její volání o pomoc.

Ta proluka má trochu tvar dělohy, takže Julija musí vlastně dát život sama sobě. Je to metafora.

Metaforický je i název snímku. Co je přesně Muréna?

Jde o velmi specifické zvíře, takového úhoře, který se většinu času skrývá v kamení. Ale jakmile je v ohrožení, zaútočí. Nejdřív na predátora, ale pak i sám na sebe, pokud se jinak nemůže osvobodit. Stejně tak Julija je připravena zaútočit na vlastní rodinu i prostředí, aby se dostala z místa, kde se cítí jako v kleci. 

Pro Čechy představuje Chorvatsko populární prázdninovou destinaci. Váš film efektivně využívá kontrast mezi idylickou letní atmosférou a dramatem rodiny, která idylická zdaleka není. Jak jste ho vytvářela?

Točit na prázdninové lokaci je vždycky výzva, lehko můžete sklouznout k ukazování pohlednicových obrázků. Tomu jsem se opravdu chtěla vyhnout. Vybrali jsme proto všechna místa bez vegetace, abychom ukázali, že tahle krásná příroda je i drsná. Naše postavy se mají smažit jako maso na pánvi, v horké letní atmosféře se odráží i psychologie protagonistů.  

Podobnou pozornost a opatrnost asi potřebovaly i záběry na Juliju, která většinu času tráví v plavkách. Nepůsobí u toho ale nijak nepatřičně svůdně.

Přesně tak, nezobrazit ji nijak sexuálně bylo hodně důležité. A i tady je snadné spadnout do pasti a začít ukazovat krásné mladé tělo. My ji představujeme pravdivě vzhledem k její povaze, která je smyslná, ale nikdy sexualizovaná. Hodně záleží na úhlu kamery, délce záběru, barvách, vzorech, pozadí, střihu kostýmu. Jde i o určitou náladu na place. Ta rovnováha je tenká, ale rádi jsme kolem ní tančili. 

Je pravda, že jste dlouho hledali pro Juliju ty správné plavky?

Ano, chtěli jsme, aby se v nich cítila jako hrdinka a zároveň aby jejich látka úplně nezdůrazňovala její tvary, aby byly spíš androgynní. Taky musely být lesklé, jako kůže ryby, trochu do fialova, aby se v nich odrážela modrá vody i červená krve. Aby měly odstíny jako kůže murény. Byly z neoprenu, což je velmi obtížný materiál. Musí být tenký, špatně se stříhá, v podstatě jde o profesionální potápěčský oblek a my z něj udělali kostým. 

Jak jste dál pracovala se symbolem vody?

Víceméně podvědomě. Ve vodě dává Julija průchod všem svým emocím, vyjadřuje tam vztek z násilí v jejím otci i v ní samotné. Na začátku filmu jde její život od špatného k horšímu, ale nakonec se dokáže ze všech potíží vynořit. 

Západní diváky může postava dominantního otce šokovat, stejně jako fakt, že matka proti jeho chování skoro nic nenamítá. Chtěla jste podobnou mužskou dominanci kritizovat?

Jeho postava je takový lakmusový papírek. Když film promítáte na Balkáně, nikoho nešokuje. V jiných zemích mu dokonce dávají za pravdu. Ve Francii už je kontroverzní a v USA ho čtou úplně jinak než v Chorvatsku. Záleží na obecenstvu a jeho citlivosti, na generaci, z níž divák pochází, mentalitě, v níž ho vychovali. Na šovinismus se těžko ukazuje prstem, hodně totiž záleží i na jeho oběti – kolik toho snese a jestli i ona jeho chování bere jako nevhodné. Podle Julije se její otec šovinisticky chová. 

Jak jste vybírala herce do rolí rodičů?

Snadno, o jiných jsem ani nepřemýšlela. Leon Lučev přesně naplnil mou představu otce, Danica Curcic, i když není chorvatská, ale dánsko-srbská herečka, měla dokonalou auru a rysy pro roli matky, s Gracijou jsou si fyzicky hodně podobné. Jakmile byli pohromadě, viděla jsem v nich rodinu, existovala mezi nimi správná synergie. Celý jeden měsíc jsme zkoušeli, bydleli jsme spolu na ostrově, vařili jsme dohromady, rybařili, připravovali jsme potápěčské scény… Zkoušeli jsme na konkrétních místech, kde se pak točilo. Během té doby jsme přišli na spoustu věcí, vylepšili dynamiku mezi postavami. I vizuálně jsem si pak ten film dokázala lépe představit. 

Přepsala jste během těch zkoušek nějak scénář?

Neřekla bych přepsala, spíš jsem v něm upravila detaily, jádro zůstalo stejné. Víc jsem krátila. Herci spolu fungovali tak dobře, že jsem zjistila, že některé scény díky tomu už nepotřebuju. 

Vysvětlovala jste hercům své metafory?

Mám radši, když herci o metaforách nevědí. I v životě si většinou věci v přítomném okamžiku nespojíme. Gracija u spousty scén netušila, co a proč v nich vlastně dělá. Snažila jsem se to před ní skrývat, i ve scénáři byly všechny významy ukryté. Stačilo, že já věděla, čeho chci čím dosáhnout. 

V Cannes byl film propagován přes jméno jednoho z výkonných producentů Martina Scorseseho. Jaká byla jeho role u vzniku Murény?

Na tomto projektu pracoval dost velký produkční tým, z Chorvatska, Brazílie, Slovinska a všichni byli velmi nápomocní. Tak jako Martin. Fungoval spíš jako mentor v pozdější fázi, díval se na různé záběry a dával nám poznámky. 

Sledujete současný chorvatský film?

Samozřejmě. Bohužel není moc často k vidění na festivalech, ale objevuje se v něm teď nová vlna skvělých filmařů mé generace a jejich díla se začínají promítat i mezinárodně.

Heroine.cz je mediálním partnerem filmu Muréna, který do kin uvádí distribuční společnost Artcam. 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze