Společnost dluží ženám odvyprávění jejich příběhů, říká spisovatelka Kateřina Tučková

Bílá voda
Česká literatura
Kateřina Tučková
Eva Klíčová
| 12. 5. 2022 | 11 komentářů | 5 735
Společnost dluží ženám odvyprávění jejich příběhů, říká spisovatelka Kateřina Tučková
Kateřina Tučková ve své pracovně. Foto: David Konečný

„Byla jsem introvertka z divokých vajec,“ říká Kateřina Tučková o svém dětství. Do dospělosti jí vydržel zvyk tiše se vyjadřovat psaným slovem, dnes už ovšem neváhá ani zvednout hlas, když je třeba nahlédnout historii z nové perspektivy nebo oprášit opomíjený příběh místa. S Kateřinou Tučkovou jsme hovořily mimo jiné o Ronje, betonovém stropu církve a dluhu vůči ženám.

Katko, já tě znám jako disciplinovanou, pracovitou, zodpovědnou osobnost. Jaká jsi ale byla v dětství? Zasněný citlivý mimoň, nebo holka z divokých vajec?

Záleží na úhlu pohledu. Podle mě jsem byla přecitlivělé dítě, které těžko snášelo změny, rádo se zavíralo v pokoji a něco si kutilo, malovalo, četlo, psalo si deník, žilo bohatým vnitřním životem. Moje máma by ti ale zase určitě řekla, že se mnou bývaly potíže, protože jsem pořád cosi vymýšlela – zpovykala jsem ostatní děti, abychom vylezli na střechu chalupy, přeplavala jsem Brněnskou přehradu a málem se přitom utopila, a nakonec jsem si v sedmnácti sbalila batoh a s kamarádkou tajně projela stopem celou Evropu. Skoro bych řekla, že jsem byla taková introvertka z divokých vajec.

Paráda. Projevovala jsi jako zdivočelá introvertka z maloměsta nějaké umělecké ambice?

Naštěstí jsem se od dětství setkávala s lidmi, kteří měli k umění úctu – nebyli to praktikující umělci, ale konzumenti, kteří mě pro výtvarné umění a literaturu nadchli. V prvních letech života mě hlídávala sousedka, talentovaná malířka. Díky společnému malování jsem mohla utéct do příjemnějšího světa. Podobné to bylo později se čtením. Knížkami mě zásoboval dědeček, velký čtenář, a vybudoval mi v podstatě první knihovnu – po pohádkových knihách mi do ní pořídil kompletní foglarovky, posléze mayovky a verneovky.

Milovala jsem Pipi Dlouhou punčochu a Ronju, dceru loupežníka nebo později Annu ze Zeleného domu. Nicméně knih, ve kterých bych jako dospívající dívka mohla najít vzory nebo opory do budoucnosti, bylo nepoměrně míň.

Na gymnáziu jsem narazila na skvělé učitele historie, literatury a taky nepovinných dějin umění. Nadchli mě až ke studiu umění na univerzitě a výběru povolání kurátorky. Organizace výstav a možnost mluvit o umění se samotnými umělci, sledovat, jak hledají, tápou a nacházejí, mě naplňovala, sama jsem v tomto ohledu tvůrčí ambice neměla. Cítila jsem potřebu vyjadřovat se spíš prostřednictvím slov. Od deseti let si píšu deník, který – jak jsem si v kontextu dnešních dní uvědomila – začíná prvním zápisem o strachu z války v bývalé Jugoslávii. Taky jsem dopisovala kapitoly knih, se kterými se mi nechtělo loučit.

Kdo je Kateřina Tučková?

Foto: David Konečný

Kateřina Tučková je česká spisovatelka a historička umění. Ve svém románu Vyhnání Gerty Schnirch z roku 2009 se inspirovala historií brněnského Cejlu. V roce 2012 vydala román Žítkovské bohyně, který byl přeložen do mnoha jazyků a získal Cenu Josefa Škvoreckého, Český bestseller 2012 a cenu Magnesia Litera. V roce 2022 vyšel její román Bílá Voda.

Když zmiňuješ dědečkovy literární tipy, dobrodružné knihy, z jejichž světů téměř vymizely ženy, neměla jsi pocit, že se vlamuješ do nějakého cizího světa, kam vlastně nepatříš?

Samozřejmě jsem kromě Rychlých šípů milovala Pipi Dlouhou punčochu a Ronju, dceru loupežníka nebo později Annu ze Zeleného domu. Nicméně máš pravdu, že knih, ve kterých bych jako dospívající dívka mohla najít vzory nebo opory do budoucnosti, bylo nepoměrně míň. I proto jsme se spoluautorkami Renátou Fučíkovou a Lenkou Křížovou, za významné pomoci spisovatelky Anny Musilové, napsaly knihu Hrdinky. Ta je určená zhruba dvanáctiletým dívkám (respektive dětem) právě proto, aby na naši minulost nahlédly z jiné perspektivy, z té ženské, a našly si v ní nové vzory. Nicméně fakt, že se v mých knížkách objevují především ženské postavy, vychází ne z potřeby vyrovnat nějakou neúplnost, ale z okolnosti, že jsem žena a že mě zkušenost žen prostě zajímá víc.

Ostatně nejen gender může být příčinou historického vytěsnění – ty jsi svým literárním dílem, aktivismem a založením festivalu Meeting Brno dokázala vrátit do českých dějin příběh poválečného vyhnání Němců. Jak k tomu došlo?

Vyrůstala jsem v Kuřimi u Brna, kde německou minulost připomínala jen továrna na letecké motory Klöckner založená v roce 1942. O německé minulosti této fabriky jsem ale nevěděla, nikdo o ní nemluvil jinak než jako o TOSce, tj. továrně obráběcích strojů, kterou se stala po válce. První setkání s naší vícenárodnostní minulostí mě tak čekalo až poté, co jsem se přestěhovala do Brna, respektive do čtvrti, které se říká brněnský Bronx. Kdysi tam bydleli čeští, němečtí a židovští Brňané, ale s transporty odtud zmizeli nejprve ti židovští a poté, v květnu 1945, odtud byli vyhnáni Němci. Češi zabrali prázdné byty, pak se ale raději přestěhovali do nově budovaných sídlišť a po revoluci se v již chátrajících domech usazovali nejrůznější přistěhovalci.

Čtete rádi knihy založené na skutečných historických událostech?

Během posledních padesáti let se tam tolikrát proměnilo obyvatelstvo, že není divu, že je to na Bronxu vidět. Jako by ztratil svou paměť. Trvalo mi, než jsem se dopátrala, jak to v té lokalitě chodilo kdysi. S tím jsem také objevila příběh česko-německé rodiny, z níž byla po osvobození do tzv. pochodu smrti zařazena i jednadvacetiletá dívka s půlročním dítětem. Její osud mě velmi zasáhl. Neuměla jsem si představit, proč by zrovna ona měla platit tak vysokou cenu za válečný konflikt, který přece nerozpoutala ani se na něm vzhledem ke svému věku nemohla nijak podílet. Nakonec se z toho stalo jedno z mých životních témat, které vyústilo i do založení zmíněného festivalu.

Čtěte také: „Řvala jsem někdy k Pánu Bohu!“

Foto: Paměť národa

Uprostřed noci musely nasednout do autobusu. Netušily, kam je povezou. Šuškalo se, že asi na Sibiř. Tak v létě 1950 probíhala v Československu likvidace ženských klášterů.

Řádové sestry vzpomínají na Akci Ř

Tvé romány i jiné texty se prakticky bez výjimky odehrávají v minulosti a sledují tragický příběh ženských hrdinek. Vnímáš obecně svět skrze tyto zapomenuté perspektivy?

Myslím, že společnost dluží ženám odvyprávění jejich příběhů. Ženám se dlouho nedostávalo vzdělání, a hlavně prostoru pro to, aby se mohly věnovat psaní. Kdyby ten prostor měly, určitě by tematizovaly příběhy, které mužští autoři považovali za podružné. Takhle jich pěkná řada zbyla na autorky dvacátého a jednadvacátého století, třeba na mě. Oslovují mě příběhy přehlédnuté, nevyslyšené, které si přímo žádají o přehodnocení.

Měla jsem potřebu sejmout cejch kolektivní viny ze zjevně nevinné Gerty Schnirch, rehabilitovat nesmírně bohatý fenomén žítkovských bohyní, očistit talentovanou Vítězslavu Kaprálovou, o níž zlé jazyky tvrdily, že úspěchu dosáhla jen díky vztahu s Bohuslavem Martinů, anebo poukázat na to, že za minulého režimu nestrádali pouze kněží a řeholníci, jak se všeobecně ví, ale že si své prožily i řeholnice.

A ano, nejspíš je to i můj obecnější přístup ke světu, který jsem si začala osvojovat v raném dětství, kdy jsem byla svědkem násilí ze strany otce-alkoholika na mé mámě. Tehdy jsem neuměla nijak zasáhnout a ta bezmoc mě zásadně poznamenala – mimo jiné i tak, že mě přitahují příběhy, ve kterých můžu ponižovaným nebo zneuznaným nějak pomoct, dát jim hlas.

Tvůj poslední román Bílá Voda se věnuje prostředí církve a specificky roli žen v jejích nedávných dějinách. Asi mě takto spontánně nenapadne vůči ženám nepřátelštější organizace, než je katolická církev. Co tě na takovém spolku přitahovalo?

Vlastně právě toto. I když celospolečensky se postavení žen zlepšuje, v katolické církvi existují ne skleněné, ale přímo betonové a k tomu velmi nízké stropy. Lze samozřejmě argumentovat tradicí, prvotní církví, kterou Ježíš Kristus zorganizoval bez účasti žen. Nicméně reformované církve ukazují, že tradice nemusí být neměnná a že změna bývá ku prospěchu věci. Obzvlášť na případech internovaných a vězněných řeholnic z padesátých let minulého století jsem pak mohla ukázat, jak by bylo potřeba, aby ženy byly ve věcech víry soběstačné, jak by jim v kritických situacích pomohlo, kdyby mezi nimi mohly sloužit vysvěcené kněžky.

V tomto ohledu mě fascinovala tajná praxe biskupa moravské podzemní církve Felixe Davídka, který vysvětil několik žen na katolické kněžky. Doufal přitom, že svěcení provedená v rámci Koinótés poslouží jako příklad potřebné praxe pro celosvětovou církev. Bohužel se to nestalo, on sám je dodnes lokální církví vnímán jako persona non grata, stejně jako Ludmila Javorová, jediná z vysvěcených kněžek, která se ke svému povolání hrdě hlásí. Pro mě jsou ale oba dva opravdoví hrdinové a svým posledním románem jsem chtěla vzdát hold i jim.

Bílá vodaFoto: Nakladatelství Host

Do kláštera ve vesnici v nejzazším cípu javornického výběžku přijíždí Lena Lagnerová, aby se tu skryla před svou minulostí. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou Evaristou.

Ukázku z očekávané románové novinky Bílá Voda najdete v nejnovějším čisle časopisu Heroine.

Během románových rešerší ses setkávala s církevními představiteli i věřícími, jak na tvé téma a zájem reagovali? Ty sama, pokud vím, praktikující věřící nejsi.

Nejsem praktikující věřící, ale během práce na knize jsem se svou osobní vírou hodně zabývala. Pocházím z jižní Moravy, otcova rodina byli pravověrní katolíci, a než se rodiče rozvedli a já se na zbytek života ocitla v ateistickém prostředí, něco ve mně uvízlo. Po třicítce a nějakých těch tristnějších životních momentech jsem pak měla potřebu si tuhle kapitolu ohledat, zjistit, jestli by mi víra třeba nebyla v životě oporou. Narazila jsem ale na prostředí, kde jsem se jako žena necítila dostatečně relevantní – u oltáře se pohybují samí muži, o směřování církve rozhodují pouze muži, rozhřešení uděluje muž… V tom mi nebylo dobře, takže jsem tuhle kapitolu uzavřela.

Nicméně v mezidobí jsem se setkala s mnoha skvělými lidmi, kteří mi nabídli pomocnou ruku, mohla jsem strávit nějaký čas v klášteře a zkusit žít v řeholní komunitě nebo navštívit sestry, které „Akci Ř“ kdysi zažily. Ta setkání byla vždycky velmi milá, probíhala v přátelském duchu, jenomže úplně nesplnila, pro co jsem si přišla. Sestry pamětnice se totiž s tím, co se jim v internacích dělo, dokonale smířily a odpustily. Neřekly mi proto nic, co by na tu dobu vrhalo příliš temné stíny. To jsem musela vyčíst z hlášení církevních tajemníků nebo správců kláštera.

Tvoje literární tvorba stojí velkou měrou na faktografii, rešerších, hledání v archivech – v podstatě výzkumných metodách. Vymezuješ se vůči řekněme „artistnímu“ psaní pro psaní nějak vědomě?

Ne, vůči ničemu takovému se nevymezuju. Bez jakéhokoliv kalkulu si prostě vybírám témata, která mě zajímají – taková, díky kterým se dozvím něco o světě a o sobě samé, taková, se kterými vydržím strávit tři roky anebo případně i deset let. Každý příběh, který jsem našla a zpracovala, mě obrovsky přitahoval. Koneckonců i kdybych třeba chtěla psát víc, jak říkáš, artistně, nešlo by to. Muselo vzniknout mnoho črt, povídek, nebo také celá novela Montespaniáda, než jsem si uvědomila, že mě pouhé psaní pro psaní nebaví, že mi připadá smysluplnější pokusit se psaním i změnit kousek světa.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • PRVNÍ MUŽ NA TITULCE HEROINE Lukáš Houdek je muž mnoha talentů a zájmů. Aktivista, novinář, vedoucí projektu HateFree Culture, světoběžník i humanitární pracovník. Jako výrazného umělce, který dokáže svými projekty tnout do živého a naštvat spoustu lidí, ho představuje polský spisovatel Mariusz Szczygieł. „Mám takové pravidlo: nikdy nikomu neříkám, že má hrozné názory. Lidi neodsuzuju, nestavím je na pranýř. To totiž nikdy nefunguje,“ říká Lukáš Houdek. Prvním mužem na obálce Heroine nemohl být nikdo jiný!
  • ACH TI MUŽI! Nové číslo časopisu Heroine je tentokrát hodně o mužích a od mužů. Říká se, že přišli o své tradiční role a nové teď horko těžko hledají, což s sebou nese spoustu mrzutostí. A tak jsme si chtěli na onu pověstnou „mužskou krizi“ posvítit. Co to vůbec je? Kdo za ni může? A kde je svět ještě v pořádku? Dali jsme mužům možnost mluvit o tom, co je trápí a čeho se děsí.
  • LIBUŠE JARCOVJÁKOVÁ Její černobílé, často neostré, emotivní a obnažené snímky jdou na dřeň. Fotí už od šedesátých let, její tvorba byla ale téměř neznámá až do výstavy v Arles v roce 2019. Tu pak deník The Guardian vyhlásil nejlepší výstavou roku a z Jarcovjákové byla rázem světová senzace. S Marikou Pecháčkovou si v intimním rozhovoru povídala o bolesti nohou, o vztazích s muži i ženami, a hlavně o focení. „Já věděla, že to nikdo neuvidí, tak jsem byla absolutně bez cenzury. Pak se posunulo vnímání toho, co je přípustné pro svět umění. Miluju fotografickou chybu; když se objeví, vítám ji.“
  • BOŽÍ VODA Taky milujete přírodní nápoje jako kombucha, kvašené tibi limonády nebo domácí zázvorové pivo? Pak prostě nesmíte vynechat ani březovou mízu. Čepovaná přímo ze stromu chutná jako osvěžující, mírně nasládlá pramenitá voda. Když ale vyzrává v lahvích obohacená o trnky, višně, květy růží nebo třeba kopřivy, můžete se těšit na chuťový koncert. A prý má téměř zázračné účinky!

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 11 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

B | 12. 5. 2022 9:44

Jo, pokud by někdo to Mo Dao Zu Shi googlil, tak se nejedná o akční titul pro muže či mládež, jak by to mohlo podle animé, co z toho vzniklo, vypadat, ale je to fantasy-detektivní kniha, kterou napsala žena a je určená hlavně pro ženy.

-3
Reagovat