Uvnitř Papelote. Jak funguje nejkrásnější české papírnictví

Denisa Havrdová a Kateřina Šachová, dvě ze tří zakladatelů a spolumajitelů originálního českého papírnictví Papelote, letos otevřely novou prodejnu na pražské Letné. Papelote by mohlo sloužit jako příklad firmy, kde láska k řemeslu, cit pro design a estetiku a společenská odpovědnost jdou ruku v ruce. Po jedenácti letech jsou už zavedenou značkou, ale během své existence zažívali i horší chvíle. Dopady pandemie je nutí uvažovat nejen nad udržitelností ekologickou, ale i ekonomickou. 

O Papelote říkáte, že je papírnictvím pro 21. století. Co to přesně znamená?

Kateřina: Snažíme se akcentovat roli papíru i v době, která přeje spíš digitálním technologiím. Je jasné, že smysl jeho používání se posouvá, že se vyvíjí jeho účel. Dnešní doba – a v kontextu pandemie dvojnásob – směřuje k bezkontaktnosti. Hmat, dotyk je přitom nejdůležitější lidský smysl. Bez jeho stimulace umíráme. Potřebujeme se věcí dotýkat. Součinnost smyslových vjemů a myšlení je zároveň naprosto zásadní pro rozvoj kreativního myšlení. Zajímá nás rozvoj kreativity a propojování offline a online nástrojů, které k tomu pomáhají.

Máte za sebou už jedenáct let existence. To je pro malou firmu dlouhá doba. Vzpomenete si, jaké byly největší překážky nebo chvíle, kdy jste měly pochybnosti o tom, jestli to má smysl?

Denisa: Začátky byly dost náročné. Začínaly jsme v době, kdy jsme měly malé děti, já jsem měla dvě, moje třetí a Káči a Filipa první se narodily asi tři týdny od sebe rok po tom, co jsme otevřeli obchod. Skloubení rodinného života s tím pracovním byla obrovská jízda a pořád jsme řešily, co ještě jsme firmě ochotné dát a co už ne. Nápor pracovních povinností velmi zkoušel i naše vztahy, protože my jsme sice letité kamarádky, ale ještě v tom s námi od začátku byl Kateřinin muž Filip, fotograf.

Kateřina: Já jsem nikdy nepochybovala o tom smyslu toho, co děláme, ale to, co popisuje Denisa, bylo pro mě osobně opravdu velmi náročné. Obnášelo to i zjišťování za pochodu, co vedení firmy vlastně obnáší, navíc jsme každý hodně jiný, věci vidíme jinak a máme od nich jiná očekávání, a byly i chvíle, kdy jsem si říkala, jestli to za to stálo.

Zní to jako taková realističtější verze rčení o firmě, která je jedna velká rodina.

Denisa: Je nás tu hodně žen – a dva muži – a vždycky mě zamrzí, když slyším klišé o ženských kolektivech. Každá z nás je absolutně jiná, ale něco nás pojí dohromady, a nejsou to jen sdílené hodnoty. Myslím, že je přirozené a zdravé, že máme určité události v roce, které prožíváme společně, víme toho o sobě opravdu hodně, vztahy jsou velmi otevřené, vstřícné. Víme, že máme svoje životy, a pak tady ten náš společný, kde něco budujeme a ten čas tomu umíme dát, když to je potřeba.

Papelote je součástí iniciativy Slušná firma. Oč v ní jde?

Kateřina: Slušná firma je spolek, který si stanovil několik principů, na kterých by mělo v dnešní době podnikání stát. A to od ekologické udržitelnosti po ekonomickou i lidskou. Tomáš Hajzler, který Slušnou firmu zakládal, nás tehdy oslovil, dnes už se firmy do spolku hlásí samy. Mezi principy patří to, že cílem firmy je užitek pro druhé, dělá věci i nad rámec platné legislativy, pokud to cítí jako správné, a vnímá potřeby všech, kterých se podnikání týká, od vlastníků po komunitu nebo v širším smyslu planetu.

Denisa: V českém prostředí je to pro firmy skvělý podnět, jak přemýšlet trochu jinak, jak jít dál. V lecčem je ale těžké podmínky splnit, ostatně i pro nás. Myslím, že ten, kdo něco vyrábí a produkuje, nemůže nikdy být úplně křišťálově čistý, protože vším tím, co vyrobíme, taky někde něco způsobíme. Jde o to být co nejzodpovědnější, minimalizovat dopady, ale netvářit se, že nejsou vůbec. Zajímavá myšlenka Slušné firmy je také v tom, že by se mělo jít za větším cílem, než je pouhé generování zisku. Vede k zamyšlení, proč dělám to, co dělám, proč to mám dělat dál a co společnosti přináším, proč je to dobré.

V roce 2009, kdy Papelote začínalo, nebyly pojmy jako udržitelnost ani zdaleka tak v kurzu jako dnes. Vnímali jste, že by k vám ekologický rozměr přitáhl zákazníky?

Kateřina: Dnes je to skutečně mnohem víc v módě, ale ten trend mi vůbec nevadí; čím více to lidé budou chtít, tím větší bude tlak na výrobce a ostatní v řetězci a ti budou nuceni se posouvat. Je důležité, aby to ze strany firem nebyl jen marketing, ale i my cítíme, jak je ta cesta složitá, a víme o věcech, kde bychom mohli jít ještě dál. Vůbec v tom nejsme dokonalí, protože to je opravdu těžké. Smysl to ale každopádně má, je to jediná možná cesta do budoucna.

Váš papír například vyrábí švédská papírna Munken. Jak se k nim malá česká firma dostala?

Kateřina: V tom žádné tajemství není, v oboru je tahle papírna velmi známá a žádaná. Chtěli jsme to nejlepší a oni jsou špička. U některých materiálů trvá dlouho, než vybereme dodavatele, ale tady nebylo, nad čím váhat. Z hlediska udržitelnosti jsou jedni z nejlepších, posouvají hranice oboru.

A ty problematické materiály jsou které?

Denisa: Určitě látky. Velmi dlouho se snažíme domluvit s některou textilkou z Čech, ale je to složité. Jednáme nyní například s jednou z firem, která u nás látky potiskuje, což je samozřejmě skvělé. Ale vlastní látky nevyrábí, dováží je. Po krizi v roce 2009 tady prakticky všechny textilní závody zkrachovaly. Některé látky bereme ze Svitapu, české textilky ze Svitav, ale ty zase nejsou potištěné, a pokud bychom chtěli vlastní vzor, musíme ho vyrobit v obrovském nákladu. Problém také nastává, když některé firmy chybně uvádějí, že látka je vyráběná u nich, i když není.

Jak je to možné?

Denisa: Legislativa jim to umožňuje. Když látku v Čechách zpracují, třeba potisknou, můžou o sobě říkat, že jsou výrobci, i kdyby ji předtím dovezli přes půl světa. Tam narážíme i na naše limity. Líbilo by se nám, kdybychom dokázali dohledat původ látky, ale v našich podmínkách to jednoduše není možné.

Není možné látky objednávat od etických dodavatelů ze střední Evropy nebo odjinud zblízka?

Denisa: Není to o moc jiné. Není zvykem dokládat původ látek. Jsme potom takoví detektivové. Dostaneme sice informaci, že materiály jsou třeba z Bulharska, ale potom se ukáže, že to tak není, a místo komunikace nastává zakrývání a mlžení. Ty firmy dobře vědí, proč o tom nechtějí mluvit. A tohle vnímám jako velký problém. Udržitelnost je obrovský trend, prakticky neexistuje korporát, který by udržitelnost ve své výroční zprávě párkrát nevyskloňoval, ale přitom je realita často jinde. Pokud si to nepodchytíme nějakým způsobem sami, klamali bychom pak běžné zákazníky, a ti by nám pak přestali věřit.

O něčem podobném se mluví třeba v případě ingrediencí pro bio a ekologickou kosmetiku. Některé firmy hledají způsoby, jak obejít podmínky certifikace a tvářit se zeleněji, než skutečně jsou.

Kateřina: Jenže takhle to funguje i u certifikátu FSC. To je nejčastěji užívané označení pro papír z šetrného lesního hospodářství. Je extrémně byrokraticky náročné a také drahé na tuhle certifikaci dosáhnout, a přitom firma stále nemá záruku, že dostane skutečně šetrný produkt. Jen část objemu šetrně získaného papíru je totiž podle zákona nutná k tomu, aby se na výrobku mohl certifikát objevit, zbylý už nemusí, a nikdo ve výsledku neřeší, z čeho daný výrobek vlastně vznikl.

Denisa: Stejné je to i u té lokálnosti. Přišlo by mi správné, kdyby došlo k nějaké zpřísnění pravidel, protože označení „český výrobek“ u produktu, u kterého nemusíte dokládat původ materiálu, je trochu nesmysl.

A jaká by byla lepší cesta?

Denisa: Podle mě tu není jiná možnost než zlepšit zákonný tlak na transparentnost. Nepřijde mi v pořádku, že se zeptáte výrobce, odkud je košile, a on vám říká: „Je to české.“ A vy se ptáte: „Dobře, a odkud tedy je látka a odkud jsou knoflíky a odkud je nit?“ „Neřeknu.“ Abychom dokázali opravdu posoudit, zda je produkt udržitelný a jak moc je udržitelný, tak by to také neměla být jen věc ceny. Bylo by fajn mít ještě jiné ukazatele, třeba stopu CO2. Leckdy když je něco udržitelné, tak je to dvakrát tak dražší, a pokud by vás ten ukazatel informoval, že uhlíková stopa je ale také dvakrát menší, víte, co čeho dáváte své peníze a proč.

Obávám se, že aby byl takovýhle oficiální ukazatel možný, musela by to být celosvětově uznávaná a podporovaná iniciativa.

Denisa: Přesto by to asi mohla být jedna z těch smysluplnějších cest. Byla jsem na přednášce Viktora Třebického, zakladatele CI2. To je neziskovka zaměřené na udržitelný rozvoj, kde se na možnost změřit uhlíkovou stopu vyloženě zaměřují, a to jak u produktu, tak u služby. Dávali za příklad třeba fungování Karlovy univerzity. Její provoz jako takový je nějakým způsobem měřitelný, ale údaj se naprosto promění, pokud do ní započítáte i lidi; přibyde třeba velmi mnoho letů, což je u instituce pro stovky lidí už velká zátěž. V tomhle případě i opodstatněná, ale je na tom vidět, že lidi z té rovnice vydělit nelze. Tímto způsobem si můžou firmy nechat udělat audit a zjistit, kde mají rezervy. Aby to ale fungovalo třeba pro nás, musel by se takový audit udělat u všech článků dodavatelského řetězce. Což je zatím sci-fi.

Zpátky k papírovému sortimentu. Chystáte něco nového?

Jako každý rok chystáme speciální edici diářů. Vždycky je máme tematické, letos to jsou „emoce“. Tenhle rok byl hodně emotivní a náročný na prožívání a vrací nás to i k tématu, kterým jsme otevřely – těla a smyslů. Letos vznikla i spolupráce s Ladislavem Ziburou, s nímž jsme vytvořili diář s názvem Rok malých dobrodružství a je o tom, že člověk může zažívat nové věci i přesto, že nikam nejede. Že se může naučit dívat se na realitu nově.