„Teď jsem roztrhla všechna pouta.“ Rozhovor s Luciou Dovičákovou

10 118 | Zuzana Štefková | 13. 10. 2020 | Umění a feminismus

Zuzana Štefková, historička umění a kurátorka, a Lucia Dovičáková, výrazná slovenská malířka, jsou přítelkyně. Rozhovor, který spolu vedly, je neformální a zábavný, ale zároveň se nebojí jít na ostří nože. Mluví o sadomasochismu, mateřství, stárnutí, ženském údělu, plastikách a feminismu. To jsou témata, která se v Luciiných dílech objevují, a i proto jimi doprovodila velké téma o feminismu v zářijovém čísle časopisu Heroine.

Lucia Dovičáková: Trojhlavý drak (výřez obrazu)

Zuzana: Jak se máš?

Lucia: Dobře. A ty?

Z: Taky dobře. Naučila jsem se nic neplánovat. Nebrat nic jako dané. Všechno pustit a žít s tím, že není nic jisté. Třeba to, jestli otevřou školy a tak. Učíš teď někde?

L: Studuji doktorát.

Z: A jaké máš téma?

L: Minority, ale v podstatě feminismus. Snažím se přemýšlet nad tím, jestli je moje práce automaticky feministická. Ale zatím jsem ještě na nic nepřišla.

Z: Považuješ se za feministku?

L: Určitě. Ale přemýšlela jsem o tom v rámci tvorby, zda by ta práce měla být takhle zaškatulkovaná, jen proto, že mluvím o sobě.

Z: A ty nemáš pocit, že je to zjevné z toho, co maluješ?

Lucia Dovičáková: U mňa všetko v poriadkuLucia Dovičáková: U mňa všetko v poriadku

L: Mám. Mě to i překvapuje, že se to takhle řeší. Ale o něčem psát musím.

Z: A ty menšiny se ti do toho vejdou?

L: Trochu tam řeším transgender a okrajově i sadomasochismus.

Lucia Dovičáková

(1981) Absolventka ateliéru současné malby Rudolfa Sikory na Fakultě umění v Košicích. V roce 2006 se stala finalistkou Ceny Oskára Čepana, v roce 2011 se stala laureátkou ceny Tatra Banky "Mladý tvorca". Autorka je ostrou pozorovatelkou každodennách, okrajových a zdánlivě banálních témat ženského bytí, která jsou v jejím malířském podání provokující a ironizující. Obsah jejích obrazů přitom koresponduje s výrazným stylem, s afinitou k naivnímu, neakademickému projevu, kterému nechybí dávka individuality a recese.
(Zdroj: autorský medailon, Galerie Krokus)

Z: Takže řešíš sexuální menšiny?

L: Chtěla jsem psát o sobě.

Z: Když říkáš, že bys chtěla psát o sobě a pak zmiňuješ sadomasochismus, je tam nějaká souvislost?

L: Zajímá mě to dlouhodobě. Já na to přímo nejsem, ale jsem tomu nakloněná.

Z: Já se ještě vrátím k S&M v návaznosti na to, co maluješ. V tvých obrazech jsou ženy často v pozici objektů, ale zároveň je tam jisté sebeposílení, přestože jsou ty ženy v situaci, která může být chápána jako degradující. A v S&M to může fungovat podobně.

L: Mluvím o tom s lidmi v komunitě a jsou to podobná témata, jako ta, která řeším. Například různé role, submisivita a dominance ve vztahu, to všechno jsou věci, které maluji. Jako by to byly moje obrazy zhmotněné a převedené do praxe.

Z: Lákalo tě někdy vyzkoušet třeba nějaký role playing?

L: Zkoušela jsem něco v soukromí s manželem, ale nikdy jsem nepraktikovala to, že bych třeba šla za nějakým dominantem nebo že bych měla nějakého subíka, ale je to pro mě zajímavé pole zkoumání. V mých obrazech vystupuje často žena v submisivní poloze, vzhledem k tomu, že my ženy jsme obvykle automaticky považované za submisivní. Když rozděluješ na mužské a ženské, tak žena je ta submisivní, jako by to vycházelo i z povahy sexuálního styku. A já si s tím ráda hraju.

Z: Pak jsou v tvých obrazech ty dominy. Nejrůznější Diany a tak.

Lucia Dovičáková: DianaLucia Dovičáková: Diana

L: Je to jako dvě stránky mé osobnosti. Kdybych se měla zařadit v systému S&M, tak já jsem ta, která je obojí – switcher. Cítím v sobě obě dvě ty polohy. Myslím si, že každý člověk se skládá z obou těchto poloh a má to různě rozdělené a nebo se mu to v průběhu života mění. Já když se zamiluju, tak jsem submisivní, ale na některé muže působím dominantně.

Z: A která z těchhle rolí přitahuje tvého muže?

L: My už spolu nejsme.

Z: To mě moc mrzí.

L: Tři, čtyři roky.

Z: Jsme se tak dlouho neviděly!

L: My jsme to nějak nedali kvůli dítěti. Začali jsme bojovat o čas a vztah se nám pokazil. Já jsem strašně chtěla malovat. A nakonec je to tak, že máme střídavku a já mám čas pracovat. Ale s mužem teď máme dobrý vztah. Jsme kamarádi a můžeme spolu jít třeba na výlet.

Nakoukněte do časopisu Heroine

Zářijové číslo najdete ve vybraných trafikách anebo si ho můžete objednat až do schránky. Poštovné platíme my!

Z: A maluješ o tom?

L: Teď maluju takový naštvaný obraz.

Z: Řekla bys o tom, že je to terapie? Pomáhá ti to?

L: Určitě. Ono je to chápané jako, že je to hanba, když se něco označí jako arteterapie, ale mně to hodně pomáhá. Já vlastně během té malby jakoby medituju a přemýšlím o tom problému, který mě trápí, a tím, že ho povím, vizualizuju, tak se mi velmi uleví.

Z: Umění, a zvlášť taková niterná malba, jakou děláš ty, přitom v sobě vždycky obsahuje kousek tebe. Mám pocit, že někteří teoretici, a zvláště starší muži, si tohle odmítají připustit. Jako by to ohrožovalo i jejich domnělou nezainteresovanost. 

L: Když jsem měla mateřskou výstavu Mamama v Galerii města Bratislavy, tak tam přišli takoví dva teoretici šedesátníci a úplně mě sprdli, že jsem frustrovaná matka. A mně přišlo, že když zobrazíš negativní věci, tak to přece neznamená, že nonstop fňukáš. Já se ty obrazy snažila dělat s vtipem, ale oni to tak nečetli. Ženy tomu rozuměly úplně jinak. Smály se a chodily za mnou, že to přesně tak cítí.

Z: Ta výstava byla neuvěřitelně vtipná! Třeba ten obraz smějící se bradavky jako mateřský autoportrét! Ale zároveň je to i horor.

Lucia Dovičáková: MamaLucia Dovičáková: Mama

L: Pro mě bylo celé mateřství velmi intenzivní zkušenost. Až bych řekla, že v něčem taková transcendentní. Já jsem vždycky plánovala dopředu, žila jsem víc v budoucnosti a Edo mě naučil žít totálně v přítomnosti. Přehodil se mi žebříček hodnot. A taky jsem se cítila propojená s přírodou. To, jak reaguje tělo, jak kojíš, mi přišlo úplně magické. Nejsem taková hippie mamma, ale byl to velký zážitek.

Z: Mně se na tvých obrazech z téhle doby líbí, že v nich dokážeš zachytit tu ambivalenci okouzlení a pohlcení.

L: Ráda pracuji s rozporuplnými pocity. Protože dítě tě připraví o čas a já jsem strašně chtěla malovat a bojovala jsem s pocitem, že jsem špatná máma kvůli tomu, že si chci urvat tu chvilku času, a moc jsem si to vyčítala. Chtěla jsem být dobrá máma a cítila ten rozpor.

Z: A jak to máš teď?

L: Když se podíváš na moje nové obrazy na Instagramu, tak já už teď vůbec s Edou nepracuji. Dokud jsem ho kojila, tak jsem měla pocit, že jsme propojení. Jako bychom byli nějaká jednotka a já věděla, jak to zpracovávat. Ale jak vyrostl, tak už ho tam nepotřebuji tahat. On už je samostatná entita.

Z: Co se ti vybaví, když se řekne „trest“?

L: Já jsem velmi proti fyzickým trestům a přijde mi to úplně hloupé. Sama jsem jako malá dostávala. Když vidím, že se Edko hodně zlobí, tak ho nechám, ať si zatrucuje. Měla jsem s tím docela problém. Všichni do mě hučeli, že bude rozmazlený, když mu nedám na zadek. Ale když Edko vidí, že se zlobím, tak to respektuje.   

Z: A ty se asi umíš naštvat...

L: Já když se naštvu, tak jsem zticha, a on už ví.

Z: Aha, to je tenhle hněv! Apropos, jaký je tvůj nejoblíbenější smrtelný hřích? Myslím z těch sedmi kardinálních hříchů: hněv, lenost, závist, pýcha, lakomství, nestřídmost nebo obžerství, smilstvo...

L: Smilstvo bych asi dala dřív, když jsem smilnila. Ale teď nevím. Asi obžerství. Někdy neznám míru. A tím nemyslím v jídle. Někdy jdu do extrému. Což souvisí s mou proměnlivou povahou. Teď mi na to dokonce dali prášky. Měla jsem problémy s hlavou. Vlastně to začalo po porodu, kdy mi psychiatrička řekla, že pozoruje velké hormonální změny a že mám asi bipolární poruchu.

Beru na to léky a zlepšilo se to. Už to bylo nesnesitelné. Třeba jsem se během hodiny smála a plakala a strašně to skákalo. Byla jsem hrozně vyčerpaná sama ze sebe. Ale už je to lepší. I když teď se zase bojím, jak budu tvořit, když je mi fajn. Mám pocit, že mám méně nápadů.

Z: Mně vždycky připadalo, že v tvých obrazech je tolik nápadů, tolik silných motivů, že to z tebe tryská jako gejzír.

L: Jenže to byl ten problém. Protože tohle bylo vykoupené depresí, kdy už jsem třeba nedokázala jít ani nakoupit. A to jsem se bála, protože se starám o Edka. Ty své horní fáze jsem měla ráda a moc mi chybí, ale ty spodní ne. Ale nějaké nápady mám. Už je to rok, co ty léky beru, a pořád tvořím. Takže je to možná jen o mém vnímání.

Z: Na Instagramu máš obraz, kde se dívka drží za hlavu, ze které vyhřezává mozek.

Lucia Dovičáková: Big SadLucia Dovičáková: Big Sad

L: To jsem se s tím chtěla nějak popasovat.

Z: Pak jsou tady ty úžasné obrazy s perlami.

L: Já jsem si nechala udělat prsa.

Z: Zajímalo by mě, co tě k tomu vedlo.

L: Často řeším tělesnost. Mám komplikovaný vztah k vlastnímu tělu a nejsem s ním v pohodě. A moje prsa mě hodně trápila, jak vypadala po kojení. Řekla jsem si, že počkám třeba čtyři roky, jestli se s tím nějak nesžiju, ale musela jsem s tím něco udělat. Bolelo to jak čert.

Z: A výsledek?

L: Jsem o dost spokojenější. Konečně nemám odpor ke svému tělu.

Z: A předhazoval ti třeba někdo, že podléháš tlaku společnosti?

L: Máma, sestra, celé okolí bylo proti. Já jsem jim to tajila a mámě jsem to řekla, až když jsem to měla hotové. Ona mi vyčetla, že mě zajímají takové hlouposti.

Z: Takže to brali tak, že vyhazuješ peníze za nesmysly?

L: Že je to marnivost. Ale pro mě to bylo strašně těžké. Pořád jsem se sledovala. Když jsem kojila, tak se mi prsa zvětšila na čtyřky a pak jsem hrozně zhubla a nevypadalo to nic moc. Já byla strašně nešťastná. Obsesivně jsem sledovala, jaká mají ženy prsa, a ta moje byla nejhorší na světě.

Lucia Dovičáková: Always Thinking about ThemLucia Dovičáková: Always Thinking about Them

Zkoušela jsem se dívat na staré porno, aby se mi ulevilo... A pak jsem si zase vyčítala, že nejsem dobrý vzor pro lidi. Vždycky jsem bojovala proti objektivizaci a mýtu krásy a pak si nechám udělat plastiku. Pro mě to byl důležitý konflikt a vlastně celý můj život se skládá z takových konfliktů. Podobné věci se mi dějí často. Jakmile se vůči něčemu vymezím, tak se mi to stane. Naučila jsem se k sobě přistupovat smířlivěji. Říct si: No a co, tak ti záleží na prsou.

Z: Na naše těla jsou neustále kladeny protichůdné nároky a nelze jim všem vyhovět.

L: Přesně.

Z: Jak jsi říkala, že sis vyčítala, že nejsi dobrý vzor. Máš ty sama nějaký ženský vzor?  

L: Mám jich hodně. Od dětství žeru Madonnu. Strašně se mi líbí, jak je erotická i po šedesátce. Nafotila se třeba se špeky, má mladého milence. Když starší žena projevuje svou sexualitu, tak na to muži často reagují negativně. Tomu nerozumím. Například, když se nějaký starší pán projevuje sexuálně, tak nemám potřebu vykřikovat, že bych s ním nechtěla spát. Koho to taky zajímá? Na tom je přesně vidět, jak muži objektivizují ženu, jako by žena byla majetek společnosti.

Z: Jako by žena byla ten příslovečný objekt k ukojení mužské touhy.

L: A proto jsem se na sebe zlobila, že jsem si nechala udělat ta prsa. Že jsem jim všem měla ukázat „fakáče“.  Ale byl to velký zážitek a taky jsem o tom hodně malovala.

Z: Ve tvých obrazech se hemží spousta zvířat. Které z nich by bylo tvoje silové zvíře?

Lucia Dovičáková: WTFLucia Dovičáková: WTF

L: Kdybych si měla vybrat totemické zvíře, tak to bude asi vrabec. Mně jsou vrabci strašně sympatičtí, jak dokážou přežít v různých podmínkách. Často na obrazech používám koně jako symbol muže anebo touhy, jako nějaké Id, ale nemám pocit, že bych byla jako hrdý kůň. Já se koňů trošičku bojím. Jezdila jsem na koni a chtěla jsem v tom pokračovat, ale nechala jsem si udělat ta prsa a to pak prý nemůžeš. [smích]

Z: Aby se ti to nerozbilo?

L: Možná když spadneš. Ale už jsem si říkala, že bych toho malování koní měla nechat, že už to přeháním.

Z: A když už jsme u těch archetypů a symbolů, tak co se v tvých malbách pořád zjevuje, jsou vlasy.

L: Mě se vlasy strašně líbí z osobních důvodů. Sestra má krásné vlasy a já jsem toužila po krásných vlasech. Ale v umění pro mě představují něco, co máš externě, tedy co bys mohla zrušit a přestřihnout, ale z nějakého důvodu si tu věc, která tě omezuje, necháváš a žiješ s ní. Vlasy jsou taková neživá věc na tvém těle, která je krásná, a může tě poutat k něčemu, co nechceš, ale necháváš to tak.

Z: A co je to, co nechceš?

L: To mohou být různé věci. Před tím jsem to používala jako nějaké pouto, které si necháváš i když bys ho mohla odstřihnout. Je to o tom, že se dobrovolně svazuješ s něčím, co ti nevyhovuje. Často pracuji s pocitem, že mě něco omezuje. Teď jsem roztrhla všechna pouta. A dalo by se říct, že jsem svobodná. Tak uvidíme, co z toho bude.

Lucia Dovičáková: SestryLucia Dovičáková: Sestry

Z: Je něco, čeho se bojíš?

L: Bojím se, že se už nezamiluju. Že mě moje životní zkušenosti negativně poznamenaly.

Z: A těšíš se, až budeš stará?

L: Snažím se žít tak, abych byla se sebou spokojená. Abych nic nemusela odkládat. Proto jdu do komplikovaných věcí. Například ten rozchod. Musela jsem to zkusit a být sama.

Z: Svoboda je velké téma. A s tím souvisí i ta sebedůvěra. Když ti někdo takhle důležitý nevěří, tak to je vlastně na celý život, než si vybuduješ sebedůvěru a můžeš se vnitřně osvobodit.

L: Svoboda je téma i pro mě. Snažím se přijít na to, kde jsou hranice, kam až mohu zajít a kam jsem ochotná ustupovat.

Z: Protože, když člověk ustoupí moc...

L: ... tak ztrácí sám sebe. Já jsem byla taková manželka, která příliš ustupovala. Když jsem s někým ve vztahu, tak se hodně odevzdávám, a ono se to nahromadí a pak se to vyleje. 

Z: To velké dobrodružství vztahů je, že můžeš získat pravdivý vztah k sobě. Že pochopíš, kdo jsi, když přestaneš plnit přání svého okolí. 

L: Teď se snažím žít tak, abych byla k sobě upřímná. Například můj milenec mi nedávno navrhl něco, co je mi poměrně proti srsti. Tak teď mám nad čím uvažovat. Rozhodně bych nechtěla nikomu nic zakazovat, ale musela jsem si přiznat, že to nedám, abych nezabila kus sebe. Stále je pro mě velká otázka, kde jsou hranice svobody, protože strašně nerada omezuji druhé lidi.

Lucia Dovičáková: Mama Told Me I’m Too Old for Girls’ DressLucia Dovičáková: Mama Told Me I’m Too Old for Girls’ Dress

Z: Vztahy nás tohle učí. Jak se najít a přitom se dát a najít tu rovnováhu mezi tím. Zvlášť vztahy k dětem jsou v tomhle velká škola života.

L: Pro mě to byla velká zkušenost. Edko je po mně a vidím, jak se v něm zrcadlí moje vlastnosti, které si třeba ani neuvědomuju. Někdy tě to až vyděsí, že vidíš sebe zhmotněnou. A zároveň na tom ty sama rosteš. Umím ho velmi dobře pochopit a čím si prochází a jsem taková vstřícnější. Ale nevím. To posoudí jednou on sám, až vyroste.

Z: A máme jen jeden pokus!

L: Teď když zpětně hodnotím své mateřství, uvědomuji si, že jsem byla příliš upjatá. Moc jsem se o něj bála. Některé věci bych dnes nebrala tak vážně. Snažila jsem se být fakt dobrá máma a příliš na sebe tlačila. Možná i z toho jsem se složila. Že jsem chtěla dokázat světu, že dokážu malovat a přitom být dobrá matka. Profesor na škole mi říkal, jen teď maluj, protože až budeš mít děcko, tak už nic neuděláš. A já mu chtěla dokázat, že to tak není. Mám pocit, že na ženy je společností vyvíjený obrovský tlak. Ať se rozhodneš pro kariéru nebo pro dítě, vždy je to špatně.

Lucia Dovičáková: Hurts Me MoreLucia Dovičáková: Hurts Me More

Z: A nemůžeš mít obojí.

L: A u mužů to tak přitom vůbec není. Když manžel přišel s dítětem do školky a ono mělo opačně nazuté boty, tak se všichni smáli, jak je to roztomilý, ale kdybys takhle dítě obula ty, tak na tebe pomalu volají sociálku.

Z: Co myslíš, že bychom my ženy měly v téhle situaci a pod vlivem všech těch společenských tlaků a očekávání dělat? Jaký je tvůj recept na přežití?

L: Edko mě naučil žít v přítomném okamžiku. A ta prsa mě taky něco naučila: Nebýt na sebe až tak přísná. Zvažovat, co skutečně potřebuji, a rozumět si. A když je pro mě něco důležité, tak to udělat, i když mě všichni odsuzují.

Z: Stát si za svou pravdou?

L: Nevím, jestli je to pravda. Tak nějak se mít radši. Já se pořád učím. Neměla jsem se ráda. Dokonce jsem se měla velmi nerada, ale zjišťuji, že mít se ráda je cesta. Ale recept nemám. Spíš se ještě těším, co mě život naučí. Jsem zvědavá. Vždycky mě překvapí něco, co nečekám. Na té sebelásce bych chtěla pracovat. 

Z: Když se řekne sebeláska, tak máš pocit, že se to jaksi nepatří, že je to sobecké.

L: Protože celá společnost tě nutí do toho, abys byla obětavá žena. Aby ses dávala a spolkla všechny své touhy a všechno dělala pro rodinu.

Z: Možná „láska k sobě“ nezní tak sobecky.

L: Když se máš raději, tak jsi taky milejší k okolí. Protože od něj nechceš, aby ti něco vracelo. Takže sebeláska je i cestou lásky k ostatním.

Z: A taky ti to umožní si říct o věci, které potřebuješ, přímým způsobem, který se nedoprošuje ani nevydírá, s pocitem, že žádáš jen o věci, které ti patří. Osvobodí tě to k tomu, si věci prostě vzít. Umožní ti to milovat a zároveň být aktivní a zařídit si svět tak, jak potřebuješ. Bez strachu nebo ostychu.

 

Obrazy Lucii Dovičákové doprovodily téma feminismu v zářijovém čísle časopisu Heroine. 

Zuzana Štefková

Zuzana Štefková

Kurátorka, kritička a historička umění. Získala doktorát v oboru dějin umění na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy s dizertací na téma genderové aspekty tělesnosti... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Očima expertů: Trump vs. Biden. Jak volby ovlivní ekonomiku a akciové trhy

Sestřelí výsledky prezidentských voleb v USA finanční trhy? Který z kandidátů je pro světovou ekonomiku přijatelnější? A kdo má větší šanci...

Peníze

Škube vás dodavatel energií? Nebuďte za kavku

Náklady na život rostou, inflace se pohybuje kolem tří procent. Výdaje se dají snížit třeba přechodem k levnějšímu dodavateli energií. Jak...

Finmag

Jestli na vás udělali švindl, suďte se i o prkotinu. Pro obecné dobro

Někdy spadnou Windows, někdy Boeing – a někdy selhává právní stát. S nedokonalostí práva se musíme smířit stejně jako s hrozbou infarktu,...

Finmag

Právo je sebenaplňující proroctví

Právo zjednodušit nejde, jeho složitost vyplývá ze složitosti společnosti. Potřebujeme je ale užívat statečněji, důsledněji a lidštěji,...