Duo docentky: Feministky se smyslem pro vědu i humor baví stand-upem

Jak zaujmout publikum v době přesycení informacemi, je nekončící dilema. V Brně ale vzniklo v poslední době hned několik zajímavých projektů, které do veřejné diskuze nápaditým způsobem vnášejí výsledky feministického výzkumu. Před deseti lety se objevil feministický magazín FEMA, který sice již nevychází, ale zanechal za sebou nesmazatelnou stopu. A pak je tu feministické stand-up Duo docentky, které tvoří socioložky Lucie Jarkovská a Kateřina Lišková z Masarykovy univerzity. Když si stoupnou na podium a rozjedou pásmo vtipných historek z výzkumu sexuální výchovy a sexuality v minulosti i dnes, dozvíte se toho o genderových stereotypech, feminismu a kritice genderových nerovností mnohé. A pravděpodobně u toho budete slzet smíchy.

Lucie stála u zrodu obou těchto projektů. Jedním z impulzů pro vznik Dua docentky bylo její vystoupení u příležitosti udílení reklamní anti-ceny Sexistické prasátečko. Duo docentky poprvé vystoupilo na Mezinárodním dni žen v roce 2019 a od té doby jsou jejich vystoupení zážitkem pro akademiky a akademičky stejně jako pro širokou veřejnost. Při smršti vtipných postřehů o přístupech k sexu a sexualitě, soukromému životu a genderovým vztahům, postavení a emancipaci žen ovšem úsměv tak trochu tuhne na tváři s uvědoměním, že vše, co humornou formou obě protagonistky prezentují publiku, je založeno na jejich výzkumech, za kterými jsou týdny strávené v archivech, analýzou internetových fór, médií, či rozhovory s nejrůznějšími aktéry.

Duo docentky tak poodkrývá absurditu některých rad, které jsou v médiích a lidové moudrosti prezentovány jako jednou pro vždy daný zaručený návod na spokojený život, i to, jak se tyto rady proměňují v čase. Ve světle jejich vystoupení často skloňovaná „krize mužství“, „genderová ideologie“ či mediální hysterie kolem hnutí MeToo ztrácí pevnou půdu pod nohama. S Kateřinou Liškovou a Lucií Jarkovskou jsme si povídaly o motivacích vzniku Dua docentky i o tom, co má gender a sex společného s konzervativním naladěním části české liberální veřejnosti, debatami o socialistické minulosti nebo Evropskou unií.

Za rok a půl od svého prvního vystoupení se Duo docentky stalo nepřehlédnutelným fenoménem české feministické scény. Co stálo na začátku tohoto projektu?

Lucie: Obě pracujeme na Masarykově univerzitě a zabýváme se výzkumem v oblasti genderu a sexuality. Píšeme odborné články, které pak skoro nikdo nečte. Přitom máme za to, že to, na co jsme přišly, je zajímavé. Jenže odborné časopisy, ve kterých publikujeme, jsou často anglicky a nebývají ani volně dostupné. Proto jsme se rozhodly výsledky našich výzkumů standupizovat. To znamená, že je sdělujeme srozumitelnou formou, která je navíc vtipná, takže to lidi vyloženě baví a neříkají Dejte už nám s tím genderem a rovností pokoj. Místo toho se na konci dožadují přídavku.

Kateřina: Kdysi jsme měly společný příspěvek na Druhé česko-slovenské feministické konferenci v Brně o odpůrcích sexuální výchovy. Prezentovaly jsme výsledky analýzy, kterou jsme pak publikovaly v Sociologickém časopisu. Příspěvek byl ale taky svižný a dost vtipný a publikum nám říkalo, že bychom s tím mohly vystupovat jako se stand-upem. Ještě to pak pár let trvalo, ale nakonec jsme je vzaly za slovo.

Jaké jste zaznamenaly reakce na vaše vystoupení ze strany akademické obce i veřejnosti?

Lucie: Reakce jsou hodně pozitivní. Občas třeba už názvy různých genderových projektů zní dost nudně, bývá to plné termínů jako diskurz, postmaterialismus nebo performativita, jako by už nestačilo to cizí slovo gender, takže alespoň trochu poučená veřejnost je hodně zvědavá, co s tím my uděláme a jestli opravdu budou učůrávat smíchy bez ohledu na to, jak moc posilují pánevní dno, jak jsme jim slíbily.

Kolegové a kolegyně z akademické sféry zase oceňují, že je stand-up velmi komunikativní formát. Občas jsem měla svou část o sexuální výchově samostatně například na různých rodičovských nebo učitelských festivalech. Tam humor uvolnil napětí kolem témat, která jsou hodně tabuizovaná, a najednou jsme úplně s klidem a v příjemné atmosféře mluvili třeba o dětské masturbaci, rodičovských rozpacích kolem dětských otázek o sexu a rozmnožování, ale třeba i o prevenci sexuálního zneužívání.

Kateřina: Já jsem zas byla hodně potěšená, když se na nás přišly podívat pracovnice z fakultních oddělení pro vědu a výzkum. To jsou osoby, které samy výzkum nedělají a nutně se o genderová témata nezajímají. Přišly se podívat, jak že to popularizujeme vědu. A odcházely rozesmáté, že to je paráda a kolik se toho dověděly.

Obě jste velmi úspěšné a mezinárodně uznávané sociální vědkyně. Co vnímáte jako důležité sdělení svého výzkumu, které chcete předat širší veřejnosti?

Kateřina: Když standupizuju svůj výzkum, tak mi jde o to, aby lidi nahlédli, že realita je mnohovrstevnatá. Ne jen nějak banálně à la Ono to bylo všecko takový složitý, ale ve smyslu, že nejde o sociální realitě přemýšlet jako o jednolité nebo černobílé. Naší kolektivní paměti o socialismu by prospělo uvědomit si, že ve stejné době, kdy se u nás konaly monstrprocesy, lidem byly odebírány majetky a mnozí skončili v uranových dolech, u nás vstoupil v platnost zákon, který narovnával práva více než poloviny populace.

Ženy si konečně začaly být rovny s muži v manželství a děti získaly stejná práva bez ohledu na to, zda se narodily sezdaným či nesezdaným rodičům. Abychom rozuměli dějinám, musíme být schopni uvědomit si tyto dvě protichůdné skutečnosti: brutální pošlapávání práv a hned vedle, ve stejném čase a místě, jejich dramatické narovnávání.

Se zájmem sleduju vášnivé debaty o dějinách socialismu, které se rozpoutaly letos v létě. Je pozoruhodné, jak mnozí účastníci diskuse přiznávají barvu a odmítají jakékoli nuance v našem pohledu na socialistickou minulost, protože to podle nich podlamuje naše současné liberálně-demokratické zřízení. Není to u nás ještě jako v Polsku, kde mají historici a další sociální vědci a vědkyně problém dělat výzkum, aby se nedostali do křížku se zákonem, ale zdá se mi, že už v těch českých debatách zaznívá tón o „nepřátelích republiky“. Není to historická ironie?

Sexuální výchova na školách se stala výbušným tématem posledních let. Je zřejmé, že v oblasti vzdělávání dětí dochází k otevřenému sporu mezi konzervativním a progresivním pojetím genderových vztahů. Jak situace na poli sexuální výchovy vypadá dnes?

Lucie: V České republice to naštěstí není téma tak výbušné jako v Polsku nebo na Slovensku. Sexuální výchova je zakotvena v rámcových vzdělávacích programech a primárně preventivních minimech. Školy mají poměrně velkou autonomii, což je dobře. Nicméně by bylo ještě potřeba, aby získaly nějakou systematickou podporu v tom, aby si mohly samy připravit kvalitní programy třeba i ve spolupráci s organizacemi, které se těmto tématům věnují, jako jsou například Nesehnutí v Brně či Konsent v Praze.

Mluvit s teenagery o sexu je opravdu fuška. Potřebujete nejen znalosti, ale i citlivost, sebevědomí, otevřenost, nepředsudečnost, ideálně i smysl pro humor, musíte být srovnaní s vlastním tělem a vlastní sexualitou. A hlavně potřebujete rozumět tomu, co teenagery trápí. Oni sice možná z porna znají víc sexuálních poloh, než kolik jste jich vy zkusili, ale jsou nejistí, úzkostní a nemají se často s kým na to téma pobavit. Trápí je otázka: Jsem já normální? Jejich úzkost často stojí za drsností a drzostí, kterou projevují, přitom touží po pochopení a porozumění.

V současné době i dominantně sekulární Česko zažívá vzedmutí konzervativních skupin a nálad, jejichž terčem se čím dál častěji stávají právě genderová studia i úsilí o odstranění sexistických projevů na veřejnosti. Z čeho to podle vás pramení?

Kateřina: Já se bojím, že to není o konzervativních skupinách, ale že je to český mainstream, který odmítá debaty o genderu a sexualizovaném násilí. Lidem v Česku se zdá feminismus přehnané hnutí, vyhrazují se vůči MeToo a odmítají kvóty pro ženy v politice nebo na řídicích pozicích. Na druhou stranu u nás téměř nejsou slyšet hlasy pro zákaz legální interrupce, a když říkám téměř nejsou, srovnávám situaci se sousedním Polskem, které má v současné Evropě naprosto bezprecedentní zákaz potratu, nebo Slovenskem, kde je na pořadu dne novela interrupčního zákona, která chce omezit reprodukční práva.

Česko má svou zlatou střední cestu a heslo všeho s mírou, což limituje sociální změnu - zatím i tím drastickým směrem, který by chtěl odebírat už nabytá práva. Ovšem s přiznáváním nových práv to jde ztuha. A všichni jednotlivci i organizace, kteří u nás volají po rozšiřování práv žen a sexuálních či etnických menšin, jsou většinovou společností zesměšňováni, odmítáni nebo zpochybňováni.

Lucie: To můžu potvrdit. Dělala jsem analýzu článků o sexuální výchově na proruských webech. Články o sexuální výchově jsou na nich využívány k tomu, aby zpochybnily důvěru lidí ve stát, nevládní organizace a mezinárodní instituce. Zjistila jsem, že zatímco slovenské články to dělají tím, že zdůrazňují morální nepřijatelnost sexuální výchovy ve škole, kterou prezentují jako zvrhlou snahu státu či EU děti naučit masturbovat a zneužívat je, v Česku tím olejem do ohně byl spíš gender a jakési zdravorozumové volání po odmítnutí EU za to, že fandí feminismu a snahám o genderovou rovnost.

Nikdo nám tu přeci nebude zpochybňovat, že lidi se rodí jako muži a ženy, muži jsou lovci, ženy sběračky, tak to bylo vždycky a vždycky bude. V Česku spíš získáte podporu pro odsouzení genderistek než k odmítnutí sexuální výchovy, a to dokonce i u části liberální veřejnosti.

Ve vystoupeních Dua docentky se ladně pohybujete mezi minulostí a současností. Kde tedy vidíte návaznosti a kde rozpory? A jak vidíte vývoj diskusí o feminismu a genderu za posledních 30 let?

Lucie: Mně nepřijde, že by se dalo paušálně mluvit o nějakém veřejném odmítání feminismu. Naopak se mi zdá, že je feminismus, genderová rovnost a ženská emancipace častěji součástí mainstreamu, že už tak často neslyšíme „nejsem žádná feministka“. Třeba i vznik časopisu jako je Heroine dokládá, že ženy jsou čím dál tím emancipovanější a nestydí se k tomu přihlásit.