Jaké vzpomínky zanechá bloudění ve vesmíru?

6 460 | Boris Hokr | 19. 12. 2019 | Literatura

Volná trilogie Becky Chambersové se po dvou neproměněných nominacích na cenu Hugo dočkala souhrnného ocenění jako nejlepší série roku 2019. Závěrečný román Zpráva o životě vesmířanů opět ukazuje, že odvážná sci-fi nepotřebuje planetární konflikty ani přestřelky Hvězd smrti, ale jediné – živé postavy.

Na letošním Worldconu v Dublinu přebrala mladá spisovatelka Jeannete Ng ocenění Johna W. Campbella pro nejlepšího nováčka žánru. Ve své řeči zhodnotila muže, po němž byla cena pojmenována, jako fašistu a člověka, který je „zodpovědný za typ science fiction, který je pro žánr dodnes prokletím – sterilní, šovinistický a bílý. Oslavující ideologii imperialismu, kolonizátorství a velkokapitálu.“

Snad v žádném odvětví science fiction není toto obvinění prokazatelnější než ve space opeře. Ve většině – a to i u těch nejlepších zástupců tohoto subžánru od autorů jako Iain M. Banks nebo Dan Simmons najdeme epické konflikty, exotická prostředí balancující jen krůček od barvitých, barokně přezdobených kýčů z obálek starých pulpových časopisů, vizionářských úprav lidských těl i genomu a záchrany na poslední chvíli – milenců, planet, nebo rovnou vesmíru.

A pak jsou tu subtilní knihy Becky Chambersové, které připomínají, že to jde i jinak.

Becky Chambersová: Zpráva o životě vesmířanů. Přeložila Michaela Šprtová. Vydal Host v Brně v 2019. 439 stran, 339 Kč (cena u nakladatele)

Příběhy, které spojují

Romány Becky Chambersové jsou zasazené do vesmíru, kde velkou část naší galaxie kontroluje tzv. Galaktické společenství „sapientních“ ras. Což je označení, které si zaslouží zdůraznit. I Star Trek, všeobecně ve své čisté podobě považovaný za test lidskosti a vyjádření přesvědčení, že člověk jako druh nemusí být sebedestruktivní a ovládaný předsudky, hlásá, že lidé spolupracují takřka výhradně s humanoidními druhy. Becky Chambersová ale otevřeně říká, že vzhled a forma nejsou důležitější než schopnost uvažovat a cítit.

Ostatně nejdrtivější zvrat její debutové knihy Dlouhá cesta na malou rozzlobenou planetu spočívá ve skutečnosti, že umělá inteligence, která ovládá loď hrdinů a je pro ně dalším členem posádky (a pro jednoho dokonce někým, s kým má křehký milostný vztah), je nuceně restartována a ztratí svou osobnost. Román Dvě místa na slunci zase popisuje, kterak se následně tato UI v uměle vytvořeném těle snaží pod jménem Sidra začít nový život a jedinou oporou jí je svérázná mechanička, která byla vytvořena klonováním jako levná pracovní síla a o jejíž výchovu se starala na šrotoviště vyřazená vesmírná loď.

Scifistický ‚pocit úžasu‘ nemusíme zažívat jen v kontrastu s velikostí vesmíru a velkolepých dobrodružství, která v něm lze prožít. Můžeme jej najít i v prostém prožitku a poznání lidství.

Samozřejmě, že i čtení románů Becky Chambersové doprovází napětí, odkrývání tajemství a sem tam nějaká ta akční scéna (konkrétně asi tak dvě na trilogii), ale mnohem víc v souvislosti s nimi nastupují termíny jako útěšnost, hřejivost a empatie. Místo konfliktů odlišného a poměřování barev světelných mečů se zde příběh staví okolo hledání společného. A tak se v trilogii Poutníci hodně mluví, poslouchá (což jsou věci komplementárně spojené, nikoliv však jisté), vzpomíná, ale také objímá pro prostý fakt útěchy z blízkosti druhé osoby – a je jedno, jestli dotyční oba mají kůži a srst jen na hlavě, nebo jsou pokryti peřím či se vyvinuli v mělkých mořích a po souši se pohybují jen díky speciálním dopravním prostředkům.

Funguje to perfektně, protože Chambersová se ani na okamžik nesnaží předstírat, že píše „tvrdou“ sci-fi. Na technických vychytávkách je výrazněji založená kvůli zasazení děje jen Zpráva o životě vesmířanů. A i tady se jedná pouze o pozadí děje vycházející spíše z futurologické sociologie než z aplikace poznatků přírodních věd. Místo toho se autorka snaží domýšlet do důsledků a detailů, jak spolu můžou komunikovat různé druhy, kultury, jedinci… V už zmíněných Dvou místech na slunci tak narazíme například na scénu, kde Sidra tančí. A nejde jen o pro UI zvláštní, zdánlivě neúčelnou koordinaci pohybů, ale i o otázku, jak se tance můžou účastnit a co z něj můžou mít mimozemšťané, kteří nedisponují sluchem.

Krásně pokleslé žánry

Jak Terminátoři přicházejí o maminky

Do kin jde šestý Terminátor. Ženské hrdinky se od prvního dílu proměnily: od obětí, které potřebují chránit, přes matky rvoucí se za svoje dítě prostě k hrdinkám.

Joker: monstrum pro rok 2019

Komiksový záporák přestal být komiksový. O to je děsivější: není to geniální boss podsvětí, nemá speciální schopnosti. Je to obyčejný ušlápnutý chlápek odvedle, co neměl v životě štěstí a v hlavě pořádek.

Udělejme fantasy zase bílou!

Seriál Kolo času budí vášně dřív, než se začal točit. Tři z pěti ohlášených herců mají africké nebo aboriginské kořeny. Kam až nás dovedla zlá, zlá politická korektnost!

Fantasy revoluce: hrdinky nejsou chlapi v sukních

Hrdinky fantasy jsou většinou pořád jakýmisi potomky Pipi Dlouhé Punčochy. S nadsázkou: šermují, intrikují, chlastají i šukají „jako chlapi“. Jemisinová nabízí jiný typ postav.

Dojde ale i na vtipné momenty, kdy postavy porovnávají své přístupy k mateřství či rozmnožování obecně. Ve třetím románu to hned dvakrát glosuje Harmagiánka Ghuh´loloan. Autorka titulní Zprávy nejprve komentuje popis lidského těhotenství tak, že své nové přítelkyni doporučí, aby se její druh třel jako všichni ostatní, protože je to méně znepokojivé. V oficiálním shrnutí svého pobytu mezi lidmi však upouští od humorných bonmotů, když si všímá jednak role rodičovství v lidské kultuře a jednak prožívání smrti: „Lidští rodiče se neustále strachují. Jejich potomci se vyvíjejí nikoliv v závislosti na skále, ale na nich. A na rozdíl od Harmagiánců, kteří dají sbohem polypu a přivítají místo něj nové dítě, jejich potomstvo zemře jen jedinkrát.“

Je to prostá pravda, očividná. Ale právě na očividné a prosté věci se často nejen v literatuře zapomíná. Onen krok stranou, který Chambersová ve svých knihách dělá, je tím, co často rozšíří obzory a ukáže malichernost zdánlivě nepřekonatelných rozporů.

Co je v prázdnotě nejcennější?

Zpráva o životě vesmířanů je ze všech tří příběhů trilogie Poutníci nejvíc zaměřená na lidstvo. Konkrétně na jednu jeho část. Podle Chambersové se totiž našemu druhu podařilo zničit Zemi. Následně se část lidí přesunula na Mars, kde vytvořila společnosti adorující ve svých příbězích boj a individualismus. Zároveň však na svou pouť vesmírem vyrazila Flotila. Uskupení mnoha lodí navržených tak, aby na nich mohly žít celé generace. Po několika staletích cesty a přijetí lidstva do Galaktického společenství (mimochodem jakožto nestabilního a nepříliš důležitého druhu) je Flotila konečně zakotvena. A logicky se nabízí otázka, zda by neměla být kompletně opuštěna, především když dojde k závažné nehodě s mnoha tisíci obětí…

Chambersová vystavěla knihu jako mozaiku osudů několika postav – archivářky, mladého chlapce toužícího „vypadnout“, matky starající se o malé děti, zatímco její manžel pracuje mimo Flotilu, a uvědomující si, že její pozice bude díky technologickému pokroku brzy zbytečná…, ale také třeba muže vyrostlého na planetě, který se k Flotile připojil, aby objevil své kořeny. Jednotící linií je pak návštěva Harmagiánky, která o Flotile píše vědecké pojednání.

Jednotliví aktéři románu o sobě mnohdy ani nevědí, ale jejich činy zprostředkovaně ovlivňují uvažování ostatních, zda Flotilu opustit, snažit se ji změnit či naopak zachovat v co nejtradičnějším pojetí. Postupně se každý z nich po svém vyrovná s Flotilou, svým místem v ní i možnou budoucností. Odvyprávět podobně vystavěný příběh napínavě, aniž by se autorka uchýlila k berličkám typu teroristické hnutí požadující separaci nebo zápletkám motajícím se třeba kolem hospodářské špionáže, je velmi obtížné. Chambersové se to ale podařilo – víc jak čtyři sta stran vyloženě volá po přečtení na jeden zátah.

Po otočení poslední stránky je pak jasné jediné: scifistický „pocit úžasu“ nemusíme zažívat jen v kontrastu s velikostí vesmíru a velkolepých dobrodružství, která v něm lze prožít. Můžeme jej najít i v prostém prožitku a poznání lidství. Becky Chambersová píše ty široko daleko nejpoutavější příběhy o nezdolném lidském duchu – který se nemusí prosazovat na úkor někoho jiného, ale prostě v souladu s ostatními. V tomhle je její Zpráva jednou z nejcennějších, jaké nám současná sci-fi může nabídnout.

A mimochodem, názvy jednotlivých částí knihy dávají dohromady krédo Flotily i dojemnou tečku na závěr trilogie o jedincích, kteří bloudili samotou, aby nakonec našli bezpečný přístav ne na planetách, ale u dalších bytostí:

„Od začátku / jsme bloudili / a dodneška stále bloudíme / navzdory všemu našemu putování / nejsme ztraceni / letíme s odvahou /a vůlí nezdolnou.“

Boris Hokr

Rok narození 1984 jej předurčil k výpravám do světů fantastiky, kde se zabydlel okamžitě, jakmile se naučil číst. Ve světě empirických zkušeností vystudoval PF JČU... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Dacia Duster na LPG: Trefa pro spořivého Čecha

Terénní Dacia je oblíbencem českých motoristů už po celou dekádu. Když jsme nedávno otestovali její vrcholnou verzi, zjistili jsme, že je...

Peníze

Změny v daňovém přiznání. Co všechno je letos jinak

V polovině letních prázdnin je to pro řadu lidí už dávno vyřízená věc. Díky dvěma mimořádným odkladům se ale termín pro podání přiznání...

Finmag

Korona prohloubí zombifikaci americké ekonomiky. Po ní by ale měla přijít očista

Spojenými státy se potácejí zombie a s globální pandemií to souvisí jen částečně.

Finmag

Pionýr kulturních válek Allan Bloom a uzavírání americké mysli

Allan Bloom je jedním z otců kritiky politické korektnosti na amerických univerzitách – byť jeho dnes proslulá kniha o úpadku vysokoškolského...