Jaké vzpomínky zanechá bloudění ve vesmíru?

Na letošním Worldconu v Dublinu přebrala mladá spisovatelka Jeannete Ng ocenění Johna W. Campbella pro nejlepšího nováčka žánru. Ve své řeči zhodnotila muže, po němž byla cena pojmenována, jako fašistu a člověka, který je „zodpovědný za typ science fiction, který je pro žánr dodnes prokletím – sterilní, šovinistický a bílý. Oslavující ideologii imperialismu, kolonizátorství a velkokapitálu.“

Snad v žádném odvětví science fiction není toto obvinění prokazatelnější než ve space opeře. Ve většině – a to i u těch nejlepších zástupců tohoto subžánru od autorů jako Iain M. Banks nebo Dan Simmons najdeme epické konflikty, exotická prostředí balancující jen krůček od barvitých, barokně přezdobených kýčů z obálek starých pulpových časopisů, vizionářských úprav lidských těl i genomu a záchrany na poslední chvíli – milenců, planet, nebo rovnou vesmíru.

A pak jsou tu subtilní knihy Becky Chambersové, které připomínají, že to jde i jinak.

Samozřejmě, že i čtení románů Becky Chambersové doprovází napětí, odkrývání tajemství a sem tam nějaká ta akční scéna (konkrétně asi tak dvě na trilogii), ale mnohem víc v souvislosti s nimi nastupují termíny jako útěšnost, hřejivost a empatie. Místo konfliktů odlišného a poměřování barev světelných mečů se zde příběh staví okolo hledání společného. A tak se v trilogii Poutníci hodně mluví, poslouchá (což jsou věci komplementárně spojené, nikoliv však jisté), vzpomíná, ale také objímá pro prostý fakt útěchy z blízkosti druhé osoby – a je jedno, jestli dotyční oba mají kůži a srst jen na hlavě, nebo jsou pokryti peřím či se vyvinuli v mělkých mořích a po souši se pohybují jen díky speciálním dopravním prostředkům.

Funguje to perfektně, protože Chambersová se ani na okamžik nesnaží předstírat, že píše „tvrdou“ sci-fi. Na technických vychytávkách je výrazněji založená kvůli zasazení děje jen Zpráva o životě vesmířanů. A i tady se jedná pouze o pozadí děje vycházející spíše z futurologické sociologie než z aplikace poznatků přírodních věd. Místo toho se autorka snaží domýšlet do důsledků a detailů, jak spolu můžou komunikovat různé druhy, kultury, jedinci… V už zmíněných Dvou místech na slunci tak narazíme například na scénu, kde Sidra tančí. A nejde jen o pro UI zvláštní, zdánlivě neúčelnou koordinaci pohybů, ale i o otázku, jak se tance můžou účastnit a co z něj můžou mít mimozemšťané, kteří nedisponují sluchem.

Jednotliví aktéři románu o sobě mnohdy ani nevědí, ale jejich činy zprostředkovaně ovlivňují uvažování ostatních, zda Flotilu opustit, snažit se ji změnit či naopak zachovat v co nejtradičnějším pojetí. Postupně se každý z nich po svém vyrovná s Flotilou, svým místem v ní i možnou budoucností. Odvyprávět podobně vystavěný příběh napínavě, aniž by se autorka uchýlila k berličkám typu teroristické hnutí požadující separaci nebo zápletkám motajícím se třeba kolem hospodářské špionáže, je velmi obtížné. Chambersové se to ale podařilo – víc jak čtyři sta stran vyloženě volá po přečtení na jeden zátah.

Po otočení poslední stránky je pak jasné jediné: scifistický „pocit úžasu“ nemusíme zažívat jen v kontrastu s velikostí vesmíru a velkolepých dobrodružství, která v něm lze prožít. Můžeme jej najít i v prostém prožitku a poznání lidství. Becky Chambersová píše ty široko daleko nejpoutavější příběhy o nezdolném lidském duchu – který se nemusí prosazovat na úkor někoho jiného, ale prostě v souladu s ostatními. V tomhle je její Zpráva jednou z nejcennějších, jaké nám současná sci-fi může nabídnout.

A mimochodem, názvy jednotlivých částí knihy dávají dohromady krédo Flotily i dojemnou tečku na závěr trilogie o jedincích, kteří bloudili samotou, aby nakonec našli bezpečný přístav ne na planetách, ale u dalších bytostí:

„Od začátku / jsme bloudili / a dodneška stále bloudíme / navzdory všemu našemu putování / nejsme ztraceni / letíme s odvahou /a vůlí nezdolnou.“