„Dej ty nohy k sobě, takhle široký boky nemáš!“ Jak pro mě tanec objevil moje tělo

Body PositivityMoje těloPříběh
Eva Marková
| 29. 10. 2021 | 6 komentářů | 3 629
„Dej ty nohy k sobě, takhle široký boky nemáš!“ Jak pro mě tanec objevil moje tělo
Zdroj: Shutterstock

Na svých tělech oceňuje či zatracujeme různé partie, přičemž se mnohdy vztahujeme k nesmyslným ideálům krásy. Nepřijetí vlastního těla nám přitom může zbraňovat v tom, abychom dělali, co máme rádi: dali si dort v cukrárně, pomilovali se při rozsvíceném světle – anebo si třeba jenom s radostí zatančili.

Často potkávám gymnazistky, jež na sobě mají takové modely, které bych si v jejich věku nikdy nevzala: odhalují nevysportované břicho, celulitidu na stehnech, neoholené nohy… Tam někde uvnitř jsem na ně hrdá, že se za sebe nestydí. A dlouho jsem měla pocit, že já už ty svoje ďolíčky na zadku, občas nějakou prasklou žilku a oplácané břicho také přijímám s klidem… Ale pak mi tenhle vnitřní sebeklam rozmetala jedna nevinná, vlastně technická poznámka na lekci contemporary tance: Dej ty nohy víc k sobě, tahle široký boky nemáš!

Jasně, nejsem štíhlá, nemám žádnou závratnou fyzičku ani hybnost, občas mi dělá problémy zkoordinovat pohyby (obzvlášť jde-li pravá ruka jinam než levá noha) a dlouho mi trvá, než se naučím nazpaměť choreografii nebo než vůbec pochopím logiku nějakého konkrétního pohybu. Na základce jsem proto hodiny aerobiku trávila v poslední řadě, na vysoké jsem si jednou troufla přijít na stepaerobic, ale lektorka mi dala poměrně jasně najevo, že tenhle sport pro mě není. Taneční i tzv. pokračovačky jsem sice odchodila dokonce dvakrát, ale pořád ve mně vítězil pocit, že na to prostě nemám. Že na to moje tělo prostě nemá… Zdánlivě banální konstatování lektorky na lekci contemporary mě tím pádem dost překvapilo: Jak že nemám široký boky? Mám, vždycky jsem měla a vždycky mít budu. Anebo ne?

Druhý život baletek

Shutterstock

Baletky a tanečníci mají na první pohled krásné povolání. Radost z pohybu nebo úspěch v divadle ale obnáší nasazení a hodiny tréninků. Jak se liší kariéra tanečníků od sportovců a co je čeká ve chvíli, kdy už tancovat nemůžou nebo mají děti? Nastartování druhé kariéry řeší mnohdy ve chvíli, kdy na změnu nejsou připraveni.

Konec kariéry v pětatřiceti a začátek od nuly. To je druhý život baletek

Otočka, váha, kladivo

Na čtyřdenním festivalu umění jsem se při lekcích contemporary a jógy čtyři dny všelijak válela po baletizolu, připadala si jako Bridget Jones a v hlavě si pořád dokola převracela úvahy nad tím, jak to vlastně mám se svým tělem – fascinovaně jsem při tom pozorovala, jak si postupně zvyká na různé podivné pohyby, že vůbec není problém zopakovat jeden pohyb třeba dvacetkrát a že zrovna contemporary je báječná věc, která respektuje tělo každého tanečníka bez ohledu na věk nebo zkušenosti. Vybavovala jsem si rok starou zkušenost s workshopem Miřenky Čechové, na který jsem šla jenom proto, že jsem četla její Baletky, a tušila jsem, že bude mít pro moje široké boky jisté pochopení – navíc to byla dílna fyzického divadla, takže jsem doufala, že na něco takového není žádné závratné fyzická kondice zapotřebí. Nebylo. Naštěstí.

Tohle všechno mi běželo hlavou na pozadí stále opakovaných pohybů a pokynů jako špageta, otočka, váha, kladivo, bouchneš, šílená veverka… Tělo makalo, hlava běžela takříkajíc na volnoběh. Ale proč si na lekci contemporary přijdu jako Bridget Jones, když už osm let chodím na lekce orientálního tance? V čem se to liší? Raz dva tři, á dva tři… Odpověď není překvapivá, rozdíl je v mojí hlavě a v tom, jak uvažuju nad svým tělem: orientální tanečnice má mít zadek, větší prsa jsou vítaný benefit, s břichem se počítá. Je to sport, na který se můžu hezky obléknout, navěsit na sebe šperky, pustit si pěknou muziku a klidně si při tom dát decku červeného – takovým sportem se sice nehubne, ale hybnosti kloubů to vcelku prospívá. Navíc jsem tam ve známém prostředí, jsem ze všech nejmladší a naše lektorka ví, že mi všechno musí zopakovat desetkrát.

Josef Marek

Eva Marková se věnuje i orientálním tancům. Foto: Josef Marek

Kladivo, bouchneš, šílená veverka, opakuju ty samé pohyby do zblbnutí, postupně je precizuju a dochází mi, že mi orientální tance sice otevřely cestu k přijetí vlastního těla, jeho ženskosti a jeho pohybových možností – ale právě to poslední platí jen a pouze pro tento konkrétní druh tance. A možná ještě pro ty tance, které nás naučili v tanečních: tam jsem si totiž jistá, že perfektně ovládám techniku, takže si mohu dovolit i ta kila navíc. Forma ovlivňuje funkci.

Pokud si teď kladete otázku, jaký je vlastně vztah mezi šířkou boků, koordinací pohybů a tancem, pak vězte, že v ideálním světe žádný. V naší společnosti je ovšem hluboce zakořeněné přesvědčení, že kdo je hubený, ten je také fyzicky zdatný. Ale každý, kdo se někdy pokoušel nějak kontinuálně sportovat na amatérské úrovni, ví, že tahle přímá úměra zkrátka neplatí. 

Když mě pak ostatní chválili, jak krásně jsem zhubla, byla jsem vlastně v rozpacích: ano, moje tělo zhublo, odpovídá jisté společenské konvenci, ale jen zvnějšku.

A tak přestože jsem měla pocit, že ačkoli se s topmodelkovským idolem 90. let jsem se vyrovnala dávno a vím, že ne každá žena může být Heidi Klum, jakmile jsem vlezla na kurz contemporary, moje sebevědomí bylo fuč: současnému tanci se přece věnují jenom extrémně fyzicky zdatní jedinci, ne? Nechala jsem se zkrátka přesvědčit, že schopnost koordinovat pohyby je závislá na mé fyzické konstituci. Takže mě hodně překvapilo, když lektorka na lekci hodnotila jenom to, jak stojím, a moje konstituce ji vůbec nezajímala.

Štíhlá a nešťastná

Ano, bylo období, kdy se moje figura nebezpečně blížila mírám 90–60–90. Samotnou mě ovšem překvapovalo, že v obdobích, kdy jsem byla štíhlá, jsem zpravidla moc nesportovala. Tenhle nepoměr mě zarážel, dokud mi nedošlo, že mé tělo umí být tzv. štíhlé jenom tehdy, když je nešťastné nebo nemocné. Třeba když jsem se rozešla s klukem, nešťastně se zamilovala, měla brutální chřipku a ve výsledku zhubla během tří měsíců asi 12 kilo. Nebo těsně před maturitou, kdy jsem byla dva týdny téměř v bezvědomí v nemocnici se zánětem ledvin, tehdy jsem zhubla skoro deset kilo...

I kdybych chtěla, tak bych se během svých hubenějších období nějaké fyzicky náročnější aktivitě nemohla věnovat, protože jsem měla stěží dostatek síly na běžné každodenní fungování. Když mě pak ostatní chválili, jak krásně jsem zhubla, byla jsem vlastně v rozpacích: ano, moje tělo zhublo, odpovídá jisté společenské konvenci, ale jen zvnějšku. Nastal rozpor mezi formou a funkcí.

Své uplatnění by tanec jistě našel i v tělesné výchově, kde by mohl být zdravou protiváhou výkonovým či techniku vyžadujícím sportům, přičemž by umožňoval vyniknout těm, kteří mívají v tradičněji pojaté tělesné výchově problém uspět.

Obloukem se můžeme opět vrátit ke contemporary, ale klidně také k tanci pěti rytmů, józe, orientálním tancům nebo klidně jenom banální improvizaci na hudbu. Všechny tyhle aktivity totiž mají společné jedno, a tím je jejich nízkoprahovost: na jedné straně existují náročné jógové asány a složité orientální rytmy, ale na druhé straně máme také asány a rytmy velmi snadné, které zvládne každý. Skvělou vlastností tance navíc je, že v sobě obsahuje rytmus, a tedy implicitní opakování a rutinu, které nám umožňují postupovat vlastním tempem a průběžně se zlepšovat. Pro vyšší úrovně jakéhokoli tance už je jistě velkým benefitem i to, pokud máme rozvinutou nejen fyzickou kondici, ale také hudební sluch. Není to ovšem podmínka nutná k tomu, abychom se vůbec roztančili.

Není třeba přijít v páru

Alternativní pedagogické směry si uvědomují, že tanec a rytmický pohyb je lidem vlastní, a tudíž má i široké pedagogické využití. Není nutné, aby každé dítě umělo vytancovat abecedu, ale učinit intuitivně prožívaný tanec součástí kurikula hudební výchovy by jistě nebylo těžké, a navíc by to mohlo dětem pomáhat od jejich každodenního školního stresu. 

Své uplatnění by tanec našel i v tělesné výchově, kde by mohl být zdravou protiváhou výkonovým či techniku vyžadujícím sportům, přičemž by umožňoval vyniknout těm, kteří mívají v tradičněji pojaté tělesné výchově problém uspět. Jo, a ještě jednu výhodu tyhle méně klasické taneční formy mají: můžete je dělat úplně sami! Jen tak, pro radost. Anebo ve větší skupině lidí, ale přijít v páru tvořeném ženou a mužem není nutné. I za tohle si contemporary a spol. zaslouží malé, ale významné plus.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 6 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Ela | 31. 10. 2021 23:19

Průměrný chlap taky nemusí poslouchat na denní bázi, že přibral, že má se sebou něco dělat, ať zhubne, že jeho postavě tyhle kalhoty vůbec nelichotí, co mu sluší, nesluší, ani na něj nikdo neřve přes celou ulici, že má dobrej zadek. Je těžký neřešit něco, co vám furt někdo hází do ksichtu.

+2
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

umfa | 29. 10. 2021 20:25

Průměrný chlap toho za celý život nenapřemýšlí na téma "moje tělo" tolik, co jedna ženská v jednom článku :D Přestaňte holky přemýšlet o blbostech a pak nebudete ani potřebovat kvóty, kolik se ve vás najednou najde kapacity.

-5
Reagovat