Kde končí svoboda projevu a kde začíná pokrytectví? Na sportující a organizátory her platí dvojí olympijský metr

Ukrajinský zimní sport je primárně spojený s úspěchy běžců na lyžích nebo biatlonistů. Nikdo z nich však nezískal během letošních zimních olympijských her takovou pozornost jako účastník na Ukrajině relativně okrajového sportu – skeletonu. Vladyslava Heraskevyče Mezinárodní olympijský výbor vyloučil za to, že chtěl uctít památku přátel sportovců padlých ve válce s Ruskem. Jejich fotografie chtěl mít na helmě nejen v průběhu tréninků, ale přímo během závodu.

Nebyla to první politická akce sedmadvacetiletého vlajkonoše ze zahajovacího ceremoniálu v Cortině. Už na hrách v Pekingu v roce 2022 vyvěsil po své jízdě banner „No war in Ukraine“. I tehdy se mluvilo o možnosti diskvalifikace, ale olympijský výbor to nakonec posoudil jako obecnou výzvu k míru. Jen několik dní po skončení tehdejší olympiády v Číně, bez ohledu na navazující paralympiádu, během které by měl být také dodržován klid zbraní, napadl ruský prezident Vladimir Putin Ukrajinu.

Mezinárodní olympijský výbor (MOV) se v posledních patnácti letech, kdy se svět výrazně společensky polarizuje a vzrůstá v něm geopolitické napětí, „zaklíná“ neutralitou a apolitičností sportu víc než kdy dřív. Jenže, když se podíváme do historie, sport nikdy apolitický nebyl, přestože si to zakladatel moderního olympismu Pierre de Coubertin přál. Taky si ale přál, aby ženy nezávodily, což v důsledku bylo velmi politické rozhodnutí, nebo aby demokratické státy nebojkotovaly hry v Berlíně v roce 1936, které pak jeden z největších válečných zločinců dějin Adolf Hitler bezostyšně a beze zbytku politicky kapitalizoval.

Symbolické válečné střety i boj za lidskoprávní hodnoty

Po druhé světové válce následovalo období bipolárního rozdělení světa na východ a západ, kdy se právě soupeření na velkých sportovních událostech, jako byly olympijské hry, považovalo za symbolický válečný střet. Mocnosti na nich mohou zápolit bez ztrát na životech a geopolitický trpaslík tu může pokořit Goliáše, jako tomu bylo v případě slavných vítězství Věry Čáslavské nad sovětskými gymnastkami v Mexiku 1968. Když už nevyhrála, tak při sovětské hymně na stupních vítězek odvrátila hlavu. Šlo o velmi statečné a politické gesto, které k okupaci Československa přitáhlo velkou mezinárodní pozornost, a následně gymnastce doma přivodilo obrovské problémy.

Vlivní západní hráči v MOV, poučeni hrami v Berlíně, se také prostřednictvím udělování pořadatelství her, případně diskvalifikací z nich (např. Jihoafrické republiky kvůli apartheidu), pokoušeli tlačit na země, aby ve své společnosti podpořily zlepšení, které by bylo v souladu s olympijskými hodnotami. To se změnilo se vzrůstající finanční náročností olympiád. Hry jsou dnes obrovské nejen sportovní, ale především komerční a zábavní události, které si zdaleka ne každá země může dovolit, a výbor se tak stal do značné míry závislým na nedemokratických, ale o to bohatších pořadatelích (byť z hlediska organizátorů her se teď blýská na lepší časy). Lidskoprávní tematika i důraz na dodržování hodnot ze strany organizátorů se začaly vytrácet. Co se naopak posílilo, byla nejrůznější „náhubková“ opatření proti svobodě projevu sportovkyň a sportovců na hrách, pod záminkou nepolitičnosti a bezpečnosti sportu. A podobné trendy jsme viděli i na jiných velkých akcích, jako je například mistrovství světa ve fotbale.

Pojďme si říct, že je důležité, aby byly hry bezpečné, a to jak pro sportující, tak pro publikum. Tenze ovšem nezmizí tak, že nebude projevována. Naopak, může se nahromadit a vybouchnout naprosto nežádoucím způsobem. Hry mají sloužit jako místo, kde se lidé vzájemně poznají, překonávají odlišnosti na sportovištích i v hledištích. Zároveň mají právě pro celosvětovou pozornost obrovský symbolický význam, a logicky se tak ti, kteří se cítí ukřivdění nebo marginalizovaní, chtějí se svým případem připomenout. Argument proti je, že se těmito gesty krade pozornost od sportu jako takového. Na druhou stranu – není důležitější, aby se po celém světě vědělo o utrpení lidí ve válečných zónách, ať už jsou kdekoliv, a aby publikum kromě sladkého úniku mysli u fandění sportu taky jako aktivní občanstvo tlačilo na svoje politické lídry, aby byl bezpečnější především svět jako takový? Ne jen izolované a velmi dočasné bubliny olympijských vesnic? A to, že taková témata „kradou“ pozornost, není vinou sportujících, ale představitelek a představitelů zemí, kteří geopolitické krize nedokážou řešit.

Sportující přicházejí a odcházejí, hrdinky a hrdinové zůstávají

V minulosti řada sportovců a sportovkyň ukázala, stejně jako zmiňovaná Čáslavská, afroameričtí sprinteři Smith a Carlos zaťatou zdviženou pěstí v rukavici proti rasismu, nebo na mistrovství světa ve Stockholmu v roce 1969 hokejisté Jiřík, Havel, Reindl, Dzurilla a Jaroslav Holík symbolickým přelepením sovětské hvězdy nad českým lvem v národním znaku na dresu, že jim není jedno, co se děje s jejich národem, i když věděli, že je to přijde draho. A zatímco jména jejich soupeřek a soupeřů si dneska vybaví málokdo, odkaz těchto hrdinů žije napořád.

Olympijské hry i jiné velké sportovní události mají být oslavou fair play, rovnosti a svobody. Možností pro kohokoliv, kdo je dost dobrý a tvrdě dřel, čestně zápolit o vítězství. Měly by být taky organizované v zemích, které souznějí s olympijskými hodnotami, kde je možné se bezpečně projevit, pokud neurážíme nebo nenapadáme druhého, kde není jeden metr na cizince, a druhý, mnohem přísnější na domácí obyvatelstvo. V neposlední řadě bychom neměli zapomínat na to, že sport je placen z veřejných peněz a logicky i veřejnosti mají být odpovědní sportovci, sportovkyně i jejich funkcionářstvo. A protože veřejné peníze už při dnešní náročnosti profesionálního sportu nestačí, měli by i soukromí sponzoři splňovat nároky olympijských hodnot a neprat přes ně svoje reputační problémy typu přispívání k závislostem, jako to dělají sázkové společnosti nebo výrobci alkoholu.

A teď si otevřeně projděme, kteří pořadatelé a sponzoři posledních 15 let u velkých sportovních akcí typu olympiád i mistrovství světa a národních týmů tohle splňují a kteří ne. Spoiler alert – dost z nich ano, ale část ne. A pak tady vylučujeme z olympijských her sportovce za to, že připomene své kamarády, kteří šli bránit svou zem do války, kterou nevyvolali, a už nikdy nebudou moct závodit.