Portál do přítomnosti

„Barva určuje prostor,“ tak se jmenovala vaše předposlední výstava a ten název myslím velmi jasně shrnuje ústřední motiv vaší tvorby…

Někdy mým pocit, že celá moje tvorba je o hledání způsobů, jak sama sebe v životě obklopit barvou. Odjakživa silně vnímám, jak na mě barvy působí, až tak živočišně. Někomu to může připadat banální, ale myslím, že je velmi důležité, jak jsme barvami obstoupeni, protože nás velmi silně ovlivňují i podprahově. Jsou pro mě zdrojem nekonečné inspirace a pokaždé se nemohu dočkat, až zase vezmu štětec do ruky a budu zkoumat další způsoby, jak barvu dostat na plátno. Je to skoro obsese. Tím nechci říct, že máme doma všechny stěny barevné. Jsem člověk, který je celkem rychle přestimulovaný, a tak moje oči potřebují i oddychové plochy. Obraz na stěně vnímám jako takový portál. Jako když se zadíváte na dvě hodiny do ohně a jste úplně v přítomnosti. Obraz je branou do tohoto stavu mysli.

Barvami jste se v rámci své tvorby zabývala rovněž teoreticky.

Ano, měla jsem období, kdy jsem barvy intenzivně zkoumala z psychosociálního, kulturního a fyzikálního hlediska. Téma barev je opravdu mnohovrstevnaté. Zároveň se ale stejně pořád vracím k nějakému jejich základnímu vnímání, k vztahům mezi nimi a zážitku, který v nás vyvolávají.

Vaše obrazy jsou nainstalované i na několika odděleních psychiatrie ve slovenských nemocnicích, takže o pozitivním působení barev na psychiku není pochyb.

Je pravda, že moje obrazy jsou lidmi často vnímané jako pozitivní, i když to pro mě při jejich tvorbě není cílem. Na tento projekt jsem ale opravdu hrdá. Celé to začalo spoluprací s Dětským kardiocentrem v Bratislavě, které mě oslovilo, jestli bych nepomohla dotvořit dětskou kardiochirurgii. Zasáhnout do sterilního prostředí, kde jsou děti často celé týdny připojené na přístroje a dívají se do stropu, nebo do strašidelných velkých strojů, pro mě byla zajímavou výzvou. Teď tam visí zhruba třicet mých obrazů a projekt měl velký úspěch u pacientů i jejich rodičů. Brzy se pak rozšířil do čtyř psychiatrických nemocnic po Slovensku. Musím podotknout, že jsem při výběru obrazů na tato dvě pracoviště nevnímala rozdíl mezi dětským divákem a divákem s psychiatrickou diagnózou. Ani jednoho z nich nijak nepodceňuji.

Většinu obrazů tvoříte v sériích. Co vás k tomu vede?

V prvé řadě asi moje povaha. Ráda se dívám na věci z více stran a zohledňuji všechna východiska. Černobílé odpovědi a definitivnost mi nikdy v umění nedávaly smysl. Mám pocit, že žádné téma se nedá vyčerpat a obsáhnout jedním obrazem. Někdy se také při tvorbě obrazu dostanu na rozcestí a tuším ještě jeho další verze, paralelní vesmíry. Když je poté realizuji, cítím větší lehkost. Série někdy vnímám jako takové spirály. Začnou vznikat, když prožijí nějakou novou zkušenost, a za nějakou dobu se k tomu stejnému motivu vrátím, obohacená vším, co jsem mezitím zažila.

Ve svém životopise máte zajímavou položku „Mateřství a nezávislá práce v ateliéru.“

Jsem máma dvou malých dětí a život a tvorba jsou pro mě maximálně propojené. Vždy se snažím život uchopit tak, aby v něm byla tvorba přítomná. V kočárku tak někdy vozím svá plátna jako kočka koťátka a moje malířské vyjádření často reflektuje změny v osobním životě. Po narození druhého syna jsem usoudila, že čistá geometrie nedává smysl. Mít dvě malé děti a zároveň se snažit malovat je jeden velký, částečně organizovaný chaos. Když měl druhý syn rok, dostala moje tvorba hodně nový rytmus. Během jeho krátkých spánků jsem zběsile malovala a když se probudil a hrozilo, že začne štětce olizovat, tak jsem plátna bez lítosti stříhala na menší kusy a sešívala je, zatímco on si u toho hrál. Mateřství mě také otevřelo většímu kontaktu s divákem. Zároveň si myslím, že díky tvorbě jsem lepší matkou.