Desetileté dívky chodí místo školy pro vodu. Nejen konflikty, ale i klimatické změny dopadají nejtvrději na ženy  

Ještě před pár lety jste pracovala v byznysu, retailovém marketingu. Kudy vedla vaše cesta do neziskového sektoru? 

Úplně původní profesí jsem novinářka, kromě žurnalistiky jsem studovala i politické vědy, v prvním ročníku na vysoké jsem vyhrála konkurz do zpravodajství TV Markíza a zaměřovala jsem se především na ekonomickou žurnalistiku. Chvíli jsem působila v úřadu vicepremiéra, pak v jedné z největších bank na Slovensku, kde jsem měla možnost vést poměrně silný tým a hodně jsme se naučila o managementu a principech retailového marketingu. Před devatenácti lety jsem dostala nabídku uvést jednu značku na trh v Čechách a už jsem tady zůstala. Myslím, že dnes by mi trvalo mnohem déle, než bych se k takovým pozicím dostala. Velmi rychle jsem profesně dospěla. Ke změně mě ale nejvíc motivovaly mé tři děti. Krom toho, že jsem si kvůli nim potřebovala práci trochu jinak zorganizovat, jsem měla pocit, že i kvůli nim potřebuji dělat něco smysluplnějšího. 

Přenesla jste si něco z byznysu i do práce pro Care? 

V Care hledali člověka, který má strategické myšlení, dokáže předvídat a má trochu „out of the box“ přístup. To, že jsem nebyla zatížená břemenem toho, co by se v neziskové organizaci mělo a nemělo, mě vybavilo čerstvým pohledem. Myslím, že jsem dokázala skloubit to byznysové nastavení s tím, co je pro naši organizaci důležité. 

Care se v náročných oblastech zaměřuje především na podporu žen a dívek. Proč tomu tak je? 

Protože jasně vidíme, že když dostanou ženy příležitost, tak ji dokážou velmi dobře využít nejen pro sebe, ale i pro širší komunitu – jsou více sdílné a často přemýšlí společně. A i když mám velký respekt k úloze otců, tak jsou to právě ženy, které v nějaké fázi života ovlivňují své děti mnohem víc a zároveň chápou, že když se bude dařit komunitě, bude se dařit všem. Vidíme to krásně především v afrických v zemích, kde změna postavení žen v určité oblasti ovlivní spoustu dalších věcí.  

Jak konkrétně s těmi ženami pracujete?  

Většina z nich vlastní hodně málo zdrojů v porovnání s tím, kolik času stráví prací. Začíná to u malých holčiček, které nemůžou chodit do školy, protože musejí doma uklízet a vařit. Čili jde o přístup žen ke vzdělání a ke zdrojům, což potom posiluje i jejich hlas v rámci systému. A obrovsky pomáhají příklady. Třeba že si nějaká žena ve vedlejší vesnici otevřela krejčovskou dílnu, začala vydělávat, a stala se tak respektovaným partnerem svého muže, který je historicky, společensky považovaný za toho, kdo rozhoduje. Najednou má ale žena zdroj, který je pro rodinu důležitý, a rozhodují víc společně.  

Opravdu muži zvládají, když žena takto vyroste? 

Je to samozřejmě i o práci s nimi. A jsou oblasti, jako například Blízký Východ, kde jsou podmínky trochu specifičtější. Většinou ale i muži vidí, že to je vlastně lepší řešení pro všechny a konkrétní příklady nám dávají velkou naději, že se postavení žen velice pomaličku mění. Naši práci v tomto směru ale teď bohužel často hatí zvyšující se dopady klimatických změn. 

Jakým způsobem?  

Na základě faktů a čísel víme, že když se klimatická krize v některých zemích zintenzivní, přijde třeba dlouho trvající vlna veder, padají tamní společenství zpět do předchozích stereotypů, protože nevidí jiné řešení. Pod tlakem toho, že rodiny nedokážou uživit své děti například znovu stoupá počet dětských sňatků. Nedostatek vody také nutí lidi pro ni chodit, což je v těchto zemích hlavně úkolem žen. Cesta trvá často třeba pět hodin. Se zvyšujícím se suchem pro ni musí chodit i desetileté holčičky, a tak přestanou navštěvovat školu. Když pro ni chodí samotné, jsou navíc v obrovském riziku, protože v těchto zemích je hodně běžné fyzické násilí a ženy jsou často jeho primární obětí. 

V letošním roce jste se v Care hodně věnovali pomoci Sýrii. Z jakého důvodu? 

Blízký Východ je pro nás tento rok trošku speciální. Akutní konflikt je pryč, a tak se nám podařilo navštívit města a části Sýrie, která byla ještě nedávno pod nadvládou předcházejícího syrského režimu, nebo ISIS. Sama jsem v severovýchodní Sýrii byla těsně před občanskou válkou a musím říct, že ten rozdíl, který jsem letos viděla, je brutální. Města jsou zničená, vesnice jsou ve zbídačeném stavu a neexistuje žádné bezpečné právní zázemí. Sýrii navíc v posledních dvou letech postihlo obrovské sucho a části, které ovládala ISIS, byly bez jakéhokoliv přístupu k energetické infrastruktuře. Zároveň jsou tam ale v zimě teploty kolem nuly, a když nebylo možné si zatopit jinak, vykáceli lidé pod tlakem situace lesy. Komplikovaný je také přístup k vodě. Koryta řek vyschla a jsou plná smetí. V zemi, kde nefunguje základní infrastruktura, ale nemá nikdo šanci se starat o odvoz odpadu. Máme projekty také v Jordánsku a Libanonu, což spolu hodně souvisí, protože v Jordánsku je veliký uprchlický tábor a v něm množství Syřanů, kteří začínají uvažovat o návratu. Pod vlivem dalších momentálních konfliktů je ale velmi pravděpodobné, že se na Sýrii začne zapomínat. Krajina a život v ní se ale neobnoví ze dne na den. 

Co vám dává každý den sílu v práci pokračovat? Zažíváte hodně propadů, změny bývají pomalé… 

Smysl toho celého. Je normální, že se nedaří. Myslím, že je třeba velmi dobře naslouchat, abyste se někam dostali, naše představy často nemusí korespondovat s realitou. Každopádně v každém projektu je nakonec nějaká radost a nějací lidé, kterým se díky němu zlepšil život. Ale největším motorem jsou opravdu mé děti. Těší mě, že jim nemusím vyprávět, jak pracuji na tom, aby lidé si lidé koupili více parfémů, nebo videoher.