Pochybnosti kolem Zátopkova hesla. Ovládat bolest a posouvat hranice? Dnes už by to neobstálo

Běh
Emil Zátopek
Motivace
Sport
Barbora Šťastná
| 19. 9. 2022 | 12 komentářů | 7 788
Pochybnosti kolem Zátopkova hesla. Ovládat bolest a posouvat hranice? Dnes už by to neobstálo
Zdroj: Shutterstock

V pondělí si připomínáme sté výročí narození legendárního běžce Emila Zátopka. Má smysl se jeho pověstným maximálním nasazením a heslem "Když nemůžeš, tak přidej" inspirovat?

Na olympiádě v Helsinkách roku 1952 si vysloužil přezdívku Satupekka, Pohádkový Péťa, když získal zlatou medaili za běh na pět kilometrů, na deset kilometrů a za maraton, který tehdy běžel poprvé v životě. V každé z těchto disciplín zároveň vytvořil nový olympijský rekord. Stal se běžeckou legendou a inspirací nejen pro generace běžců, ale i pro všechny, kdo úspěch považují za otázku disciplíny, pevné vůle a sebepřekonání.

Šestnáctiletý Emil Zátopek pracoval v Baťových továrnách a začínal běhat v Baťově atletickém klubu. Jeho vzestup je ostatně legendě Tomáše Bati v mnohém podobný. Stejně jako obuvnický magnát vyznával střídmost, neúnavnou píli, sebekázeň a vymýšlel si svérázné metody pro zvýšení výkonu. Dobře známé jsou historky o tom, že trénoval v kanadách namísto speciálních běžeckých bot, takže při závodech měl pocit lehčích nohou, anebo běhal s manželkou na zádech.

Po absolvování vojenské akademie roku 1949 působil v Milovicích jako velitel tankové čety. Čas na trénování tak měl až v noci, kdy v naprosté tmě běhal na hřišti s okraji vyznačenými bílým vápnem, které mu umožňovaly aspoň trochu se orientovat a nespadnout do příkopu. Běhu zcela podřizoval svou životosprávu, ale v dobách, kdy ještě neexistovali výživoví poradci, prováděl na poli jídelníčku nejrůznější svépomocné experimenty: pojídal syrová obilná zrna, listí z pampelišek, česnekové stroužky anebo požíval citronovou šťávu, kterou si míchal s nastrouhanou křídou, aby ji neutralizoval.

Ovládnout bolest

„Je to hranice bolesti a utrpení, která dělí chlapce od mužů,“ říká Emil Zátopek v životopisné knize Jana Nováka. Byl pověstný bolestným výrazem při běhu a meze svých možností dokázal stále posouvat právě díky schopnosti ovládnout bolest a únavu. Pavel Kosatík v životopisu Emil Běžec popisuje historku, která je pro Zátopka charakteristická: „Jeho cesta do práce vedla ve Zlíně z kopce alejí topolů. Jednou ho napadlo, že vyzkouší, jak dlouho vydrží jít se zatajeným dechem, a dal si za úkol, že to vydrží ke čtvrtému topolu v řadě. (…) Když to dokázal, přidal si druhý den jeden topol navíc. A další den zase. Každý den o jeden topol navíc a celou cestu k němu bez jediného nadechnutí, s čím dál větším tlakem v hlavě a v prsou. (…) Jednoho dne, kdy bez dechu konečně dorazil až na konec aleje, vyčerpáním omdlel.“

Jeho tréninky se zakládaly především na intervalech rychlého sprintu a pomalého meziklusu, které střídal v ohromném množství: například čtyřicetkrát čtyřistametrový sprint prokládaný sto padesáti metry meziklusu. Současní odborníci ovšem doporučují opačný postup: zhruba osmdesát procent tréninku by měl sportovec absolvovat při nízké zátěži, dvacet procent při vysoké. Většina běžců podle nich dělá chybu, když se většinu času pohybují ve střední intenzitě, kterou považují za nízkou zátěž, a tak trvale atakují hranici svých možností. Bolest a vyčerpání pokládají za nutnou daň podle zátopkovského hesla „když nemůžeš, tak přidej“.

Když nemůžeš, naber síly

Jak ale Zátopkovo heslo obstojí v reálném životě? Zrodilo se v době, kdy tlak na výkon nebyl zdaleka tak všudypřítomný jako dnes. Jistě, Baťa se snažil maximalizovat výkon dělníků ve svých továrnách a komunisté v padesátých letech v honbě za údernickými rekordy stachanovců zašli ještě o něco dál. V současnosti ovšem vedle pracovního zápřahu startujeme i v celé řadě jiných „závodů“, ať se jedná o vzhled, zdravou stravu, ekologický životní styl, nebo výchovu dětí. S heslem „když nemůžeš, tak přidej“ se tak snadno můžeme ocitnout v pozici běžce, který na začátku nasadil příliš vysoké tempo a na „přidávání“ už prostě nemá kde brát.

Nezapomeňme, že Emil Zátopek své teorie o překonávání sebe sama uskutečňoval pouze a jedině na běžecké trati. Běhu podřídil celý život, s manželkou Danou neměli děti, a přestože v běhu se trénoval ke zvládání diskomfortu, jeho osobní situace byla naopak velmi komfortní v tom smyslu, že dělal jen to, co považoval za své životní poslání.

Ostatně v mnoha osobních a občanských situacích naopak selhal: v padesátých letech spolupracoval s vojenskou kontrarozvědkou a vícekrát posloužil totalitnímu režimu k propagaci jeho ideologie. V roce 1968 sice podporoval Pražské jaro, takže v době normalizace zmizel ze světa vrcholového sportu a musel hloubit studny pro podnik Stavební geologie, ale ještě v roce 1984 v Rudém právu podpořil neúčast československých sportovců na olympiádě v Los Angeles.

Přesto se mnozí z nás k jeho sloganu obracejí zejména v náročných životních situacích a dlouhodobých krizích. Snadno uvěříme tomu, že když zatneme zuby a vydržíme, nasadíme na vyřešení problému všechny dostupné síly, rychleji se probijeme do lepších časů. Psychologové ovšem upozorňují, že se v první řadě musíme zaměřit na doplňování zdrojů energie, nesmíme se nechat strhnout k bezhlavému honu za co nejrychlejším řešením. „V dlouhodobé krizi nemůže být na prvním místě její řešení. Na prvním místě musí být zachování energie, jinak dojde nevyhnutelně dříve nebo později k vyhoření,“ říká terapeut Michal Mynář. Lepší než zakousnout se a investovat veškeré síly do toho, co nás nejvíc trápí, je tedy i v nejnáročnějších obdobích hledat zdroje naděje a pozitivních prožitků, okamžiky bezpečí, blízkosti a třeba i zábavy.

Řídíte se heslem, že když už člověk nemůže, má naopak přidat?

Najít vlastní styl

Zátopkův zlatý hattrick na olympiádě v Helsinkách před sedmdesáti lety se už s největší pravděpodobností nedá zopakovat. Běh se od jeho časů výrazně změnil a vrcholoví běžci se úzce specializují, takže šampioni tratí na pět a deset kilometrů nevyhrávají maratony, a naopak. Podnětem k zamyšlení tak pro nás dnes může být paradoxně spíše skutečnost, že Emil Zátopek běhal podle dobových odborníků úplně špatně. Nejenže přitom nepůsobil ani trochu elegantně, ale navíc údajně běžel neekonomicky, s nepřirozeně vytočenou hlavou, takže vynakládal zbytečně moc energie. Přes všechny výtky teoretiků ale na závodech vyhrával. Chceme-li si tedy dnes z jeho legendy odnést kus inspirace, tak v tom, že na běžecké dráze si dokázal vytvořit vlastní, nenapodobitelný styl, který mu vyhovoval, bez ohledu na posměšky i názory kritiků.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 12 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Lukáš T. | 19. 9. 2022 16:32

Beztak si dědci jen stěžují na mladé proto, že si jim dovolí odporovat. Na to nejsou zvyklý. Je to hodně vidět u postarších trenérů, kteří se snaží svěřence drezůrovat, jako zvířata, až do selhání těla, pak je zahodí a najdou si jiného. Že jim zničí kariéru a tělo je nezajímá. Jde jim jen o sebe a výkony, se kterými se sami vychloubají (a peníze). Středověká představa, že čím větší a delší zátěž, tím lépe, je zažraná v jejich rozměklých mozečcích. O jejich ohledu na psychické zdraví svěřenců ani nemluvě. Názorný příklad je spor běžkyně Barbory Malíkové s trenérem. Typický dinosaurus, co jistě taky mele kraviny o snowflakes a -za nás tohle nebejvalo-. Prostě svět se mění a postarší rozumbradové to nestíhají pobrat. Něco jako Macek. :-D

+3
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

B | 20. 9. 2022 9:29

No, já jsem zrovna narazila na lepší heslo: rich land fosters talent
Můžem postupně probrat platnost všech trapných hesel světa, vy bando sticků v mudu.:D

-2
Reagovat