Jak jsem se stal ambasadorem začátečníků v IT. Zakladatel junior.guru o výhodách komunity a sdílení

IT Heroine
Kariéra
Komunita
Honza Javorek
| 27. 4. 2022 | 777
Jak jsem se stal ambasadorem začátečníků v IT. Zakladatel junior.guru o výhodách komunity a sdílení
Foto: Jaroslav Novák

Jste zvyklí dělat si věci po svém spíš než čekat, až vám někdo znalosti nalije do hlavy? Místo kurzů preferujete vlastní tempo samouka? Chce to motivaci a disciplínu, ale jde to! Dejte si však velký pozor: vaše cesta může být osamělá. S komunitou, která vás podrží a pomůže, dojdete do cíle mnohem snáz. A rychleji. Ověřil jsem to pro vás v praxi, která mě už několik let živí.

„Najděte si kamarády,“ vybízím v jednom ze svých předchozích článků pro Heroine a popisuji praktické rady, jak toho docílit. Zmiňuji třeba model 70-20-10, podle kterého byste měli pětinu času během studia vyplňovat interakcí s lidmi. Zatímco prezenční studium vysoké školy nebo kurzu vám spolužáky a lektory nadělí v rámci „balíčku“, jako samouci si je musíte sehnat. A proč je tak nutně potřebujete? Zkusím to ilustrovat na své vlastní cestě do IT.

Mezi svými najdete pochopení. Zjistíte třeba, že jako vy se cítí i lidé, kteří jsou v oboru už dekádu. Vzájemná otevřenost a zranitelnost poskytuje úlevu. Nejste v tom sami. Nejste divní. Nejste neschopní, máte na to!

Jako kluk jsem měl jedno obrovské štěstí. O devět let staršího bráchu, který mě šťouchal správným směrem. Programovat jsem chtěl sám od sebe, ale on mi koupil knížku, motivoval mě do živnosťáku, sehnal počítač z druhé ruky, dal mi zpětnou vazbu, dohodil brigádu. Asi bych ke všemu došel i sám, ale díky němu to bylo pětkrát rychleji. Ne všichni mají skvělé starší bratry, ale mohou mít komunitu.

Honza Javorek je Junior Guru

Chcete programovat? Na junior.guru máte spoustu volně dostupných tipů, jak začít, na co si dát pozor a jak získat první práci v oboru. Kromě toho tam najdete i nabídky práce vyloženě pro juniory nebo podcast Pavlíny Froňkové pro začátečníky v IT.

Abyste v tom všem nebyli sami, můžete se přidat do junior.guru klubu, kde najdete parťáky z oboru. Nejen začátečníky jako vy, ale i profíky, kteří vám pomohou s motivací, poradí s kariérou, poskytnou zpětnou vazbu, rozseknou zapeklitý problém v kódu.

Jak jsem se stal ambasadorem začátečníků

Když jsem se chtěl ke konci VŠ naučit programovací jazyk Python, šlo mi to pomalu. Tušil jsem, že mezi lidmi s podobným zájmem by to bylo lepší. Pravidelně bych si na to našel čas, viděl bych, jak se co dělá, měl bych se koho ptát. Nic takového v Brně ale nebylo. Kamarád mě nakonec motivoval, že sezvat „pythonisty“ na pivo může kdokoliv, že na to Python umět nemusím. A tak vzniklo v dubnu 2011 brněnské Pyvo, které se koná dodnes.

Dozvěděl jsem se tam nekonečně věcí o Pythonu, naučil jsem se pořádat akce, propagovat je, oslovovat přednášející, nakonec i sám přednášet. A to jsem spíš introvert. Jako organizátor jsem byl vidět, dostávaly se ke mně nabídky, zakázky, příležitosti. Rostl jsem profesně i osobnostně, získal jsem skvělé nové přátele. Když jsem se později stěhoval do Prahy za prací, místní „pythonisti“ mě vřele uvítali. Začali jsme pořádat i konference PyCon CZ a rozjeli jsme začátečnické kurzy pro ženy pod hlavičkou PyLadies. Díky těm jsem se naučil pomáhat začátečníkům a prohloubil svůj vztah k feminismu.

Když jsem po angažmá v úspěšném startupu zakládal projekt junior.guru zaměřený na všechny začátečníky v programování, nejdřív mě nenapadlo, že bych jim mohl své vlastní dobrodružství s Python komunitou nějak zprostředkovat. Díky PyLadies jsem věděl, že programovat se lze naučit zdarma z internetu a stačí to i na první práci v oboru. Hlavním cílem tedy bylo psát volně přístupné návody, jak na to.

Ty sice měly velký ohlas, ale měl jsem problém najít způsob financování. Soukromé zprávy se mi přitom začaly plnit dotazy, dlouhými popisy životních situací, ale také tipy na další materiály pro začátečníky. Nestíhal jsem. Napadlo mě rozjet online komunitu zaměřenou na začátečníky, kde bych byl já a další profíci s chutí pomáhat. Každému bych se tam mohl trochu věnovat a zároveň by tam byli všichni spolu. Vstup za pár korun, aby mě to akorát uživilo. Rady od těch, kteří to s juniory umějí, a ne od náhodných chytráků na Facebooku. Prostředí, kde se lidi neshazují, ale podporují se a kde neexistuje nic jako hloupý dotaz.

A tak na junior.guru vznikl klub. Původně jsem si myslel, že tam lidem poradím, a když si najdou práci, tak zase zmizí. Brzy mi však začalo docházet, že jsem vdechl život svébytnému organismu, který dokáže začátečníkům pomoci v úplně jiných dimenzích, než by to kdy dokázal jakýkoli můj návod. Díky klubu navíc teď mohu psát návody pro všechny s ohledem na to, jak junioři reálně svou cestu prožívají.

Success stories, které se opravdu staly

Cesta juniora je strastiplná a náročná. Dřete na sobě a máte nemalé úspěchy, přesto si však nevěříte a propadáte pocitům beznaděje. Mezi svými najdete pochopení. Zjistíte třeba, že jako vy se cítí i lidé, kteří jsou v oboru už dekádu. Vzájemná otevřenost a zranitelnost poskytuje úlevu. Nejste v tom sami. Nejste divní. Nejste neschopní, máte na to!

Například Robertovi takhle pomohlo i to, že si v mém klubu hlavně četl. „Vděčím mnoha věcem, avšak jednou z těch vůbec nejzásadnějších je tento klub. Fakticky. Od psychické opory, kterou jsem získával pročítáním vašich zkušeností a rad, až po samotný inzerát v místnosti #práce.“

Čtěte také: Jak získat první práci jako programátor(ka)

Jste zvyklí dělat si věci po svém spíš než čekat, až vám někdo znalosti nalije do hlavy? Místo kurzů preferujete vlastní tempo samouka? Chce to motivaci a disciplínu, ale jde to! Dejte si však velký pozor: vaše cesta může být osamělá. S komunitou, která vás podrží a pomůže, dojdete do cíle mnohem snáz. A rychleji.

Ověřil jsem to pro vás v praxi, která mě už několik let živí.

 

Některé success stories na webech vzdělávacích agentur mohou působit až jako hrdinské eposy, kvůli kterým se ale v konečném důsledku cítíte méněcenně. „Změnila kariéru, přitom má dvě děti,“ dočteme se. Jakou měla podporu v rodině nebo kolik desítek CV musela poslat, to se už nedozvíme. Pak mě nemá dojmout, když Lucie, kritička barvotiskových úspěchů, jednoho dne napíše: „Změnu do IT jde udělat i po čtyřicítce, se třemi dětmi, nevěřícím manželem a trojkou z matiky na gymplu. Dnes jsem podepsala smlouvu a od dubna nastupuju.“

Je možné, že nevíte, co přesně byste chtěli v IT dělat a jak to vlastně celé pojmout. Chcete programovat a jako všespásné řešení hledáte kurz, motáte se v tom. Holka na střední ale nebude mít stejnou cestu jako účetní na rodičovské. Někdo má na studium dva roky po večerech, někdo dal už výpověď a potřebuje najít práci do pár měsíců. Když máte kolem sebe lidi s pestrou minulostí, nejrůznějším zázemím a z mnoha koutů republiky, vždy se najde někdo, kdo poradí na míru.

Pokud jste nikdy neviděli softwarovou firmu, můžete si myslet, že nastoupíte a šéf vám pak od prvního dne kouká přes rameno, jak rychle z vás padají řádky kódu. Nám z IT to přijde úsměvné, ale pro běžného člověka jsou takové představy logické. A je to i ohromná dávka stresu před první prací v oboru. Hodí se tedy mít kolem sebe lidi z praxe, kteří vám popíší, jak věci probíhají. Nepropadnete falešným představám a vyhnete se zklamáním. Dokážete mávnout rukou nad nepříjemnou zkušeností a netrápíte se jí, protože po diskuzi s ostatními zjistíte, že šlo jen o nějakou haluz.

Celkově je důležitá zpětná vazba na vše, o co se snažíte nebo co předpokládáte. Učí mě na kurzu správně? Jak se to dělá v praxi? Je toto chování na pohovoru běžné? Kdy mám začít odpovídat na inzeráty? Co říkáte na můj projekt? Vzali byste mě s tímhle CV? Díky skupině, kde jsou i profíci, můžete být nohama na zemi. Třeba Nina: „Díky klubu jsem se z neúspěchů nehroutila, nastudovala jsem si, co jsem nevěděla, a jelo se dál. Nenechala jsem se strhnout k učení nové technologie jen pro účely pohovoru, podle rad jsem se držela toho, co už umím, a prohlubovala znalosti.“

Skupina, nebo mentoring?

V úvodu jsem zmiňoval, jaké štěstí jsem měl v osobě svého bratra. Pokud máte k ruce jednoho člověka, s nímž jste si sedli a který se vám pravidelně věnuje, je to ideální situace. Většinou je však těžké takového „osobního trenéra“ sehnat nebo je to drahé.

Správně nastavená komunita může roli mentora suplovat. Se zapeklitými problémy, s nimiž byste se jinak trápili týden, vám pomohou také. Výhodou, ale i nevýhodou je, že dostanete víc pohledů na věc. Je důležité ptát se v menší, koherentní komunitě, kde vás trochu znají, protože jinak se vám dostane názorů až příliš. Hledejte něco jako „skupinovou jógu“, kde se možná střídají lektoři a nemají na vás tolik času, ale v zásadě vědí, kdo jste a co potřebujete.

Závěrem nemůžu napsat, že komunita vás něco naučí do tří měsíců, namaluje vám certifikát nebo garantuje práci. Vliv party kamarádů na váš úspěch nejde změřit. Je to prostě podhoubí, jehož ohromný užitek si často uvědomíte až zpětně.

Nakonec je jedno, kde ten svůj klub najdete. Jestli to bude na tom mém junior.guru, na pravidelném srazu v hospodě, mezi spolužáky, v kurzu, nebo zda máte vlastní gang kamarádek, s nimiž na IT zaútočíte společně. Důležité je, abyste tento aspekt nepodcenili a uvědomili si, že vaše cesta bude mnohem pohodovější s někým, kdo vás podrží. 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • PRVNÍ MUŽ NA TITULCE HEROINE Lukáš Houdek je muž mnoha talentů a zájmů. Aktivista, novinář, vedoucí projektu HateFree Culture, světoběžník i humanitární pracovník. Jako výrazného umělce, který dokáže svými projekty tnout do živého a naštvat spoustu lidí, ho představuje polský spisovatel Mariusz Szczygieł. „Mám takové pravidlo: nikdy nikomu neříkám, že má hrozné názory. Lidi neodsuzuju, nestavím je na pranýř. To totiž nikdy nefunguje,“ říká Lukáš Houdek. Prvním mužem na obálce Heroine nemohl být nikdo jiný!
  • ACH TI MUŽI! Nové číslo časopisu Heroine je tentokrát hodně o mužích a od mužů. Říká se, že přišli o své tradiční role a nové teď horko těžko hledají, což s sebou nese spoustu mrzutostí. A tak jsme si chtěli na onu pověstnou „mužskou krizi“ posvítit. Co to vůbec je? Kdo za ni může? A kde je svět ještě v pořádku? Dali jsme mužům možnost mluvit o tom, co je trápí a čeho se děsí.
  • LIBUŠE JARCOVJÁKOVÁ Její černobílé, často neostré, emotivní a obnažené snímky jdou na dřeň. Fotí už od šedesátých let, její tvorba byla ale téměř neznámá až do výstavy v Arles v roce 2019. Tu pak deník The Guardian vyhlásil nejlepší výstavou roku a z Jarcovjákové byla rázem světová senzace. S Marikou Pecháčkovou si v intimním rozhovoru povídala o bolesti nohou, o vztazích s muži i ženami, a hlavně o focení. „Já věděla, že to nikdo neuvidí, tak jsem byla absolutně bez cenzury. Pak se posunulo vnímání toho, co je přípustné pro svět umění. Miluju fotografickou chybu; když se objeví, vítám ji.“
  • BOŽÍ VODA Taky milujete přírodní nápoje jako kombucha, kvašené tibi limonády nebo domácí zázvorové pivo? Pak prostě nesmíte vynechat ani březovou mízu. Čepovaná přímo ze stromu chutná jako osvěžující, mírně nasládlá pramenitá voda. Když ale vyzrává v lahvích obohacená o trnky, višně, květy růží nebo třeba kopřivy, můžete se těšit na chuťový koncert. A prý má téměř zázračné účinky!

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Partneři projektu

Randstad
Asseco Solutions
Unicorn
Datamole
Czechitas
Jobs
Martinus.cz
Green Fox
ČMAPM
Red Hat
Mews
Ataccama
Avast
Asseco Solutions
Anect