E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Bude vaše příští auto jezdit na elektřinu? Nejčastější otázky kolem budoucnosti elektromobilů

01. prosinec 2021

Po letech to konečně začíná vypadat, že elektrická revoluce opravdu přichází. Elektrická auta už se nedělí na ta nepoužitelná a Tesly – naopak, snad každý měsíc se představí nový elektromobil od „tradiční“ automobilky. Znamená to, že budeme za pár let všichni jezdit na elektřinu, nebo je to jen slepá ulička?

Na jedné straně jsou velké plány automobilek na elektrickou budoucnost a nápady zakázat spalovací auta, na druhé sžíravé kritiky provozu elektrických aut v praxi a varování, že na ně není připravena infrastruktura. Jedna strana si maluje, jak budeme za pět či deset let jezdit všichni na elektřinu, nejlépe vyrobenou výhradně ze solárních panelů a větrných turbín, druhá tvrdí, že snaha o to zničí automobilový průmysl, automobilismus jako takový a nakonec i ekonomiku. A že je to celé spiknutí. Přitom s oblibou jako „slaměného panáka“ používají naivní představy elektronadšenců a tváří se, že když vyvrátili je, dokázali tím vyvrátit elektromobilitu jako celek.

Takže, jak je to tedy s těmi elektrickými auty a jejich použitelností v běžném životě? A je vůbec možné všechna ta budoucí elektrická auta nabít? Není elektromobil jen auto na uhlí? A kdy budeme opravdu všichni jezdit elektricky? 

Je elektromobil plnohodnotné auto?

Obvykle první otázka nedůvěřivců. A hned naráží na to, co elektromobilům zatím brání ve větším rozšíření. Jde o baterie. Kvůli nim je elektromobil drahý, těžký a nedojede příliš daleko, aniž by se musel zdlouhavě (většinou, ale k tomu se vrátíme) nabíjet. Kromě baterií se však není o čem bavit: elektrické auto je prostě lepší než to se spalovacím motorem. Obrovský výkon a točivý moment dostupný od nulových otáček mu dává fantastickou dynamiku. Vezměte si třeba Volvo XC40 Recharge P8. Na pohled nenápadné kompaktní SUV má dva elektromotory o celkovém výkonu 408 koní, což stačí ke zrychlení z nuly na stovku za 4,9 sekundy. Takovou akcelerací se ještě nedávno hrdě chlubil osmiválcový Ford Mustang GT.

Foto: Volvo Cars

Luxus: na elektřinu a bez kůže

Jak se jezdí v interiéru, který k pocitu prémiovosti a luxusu nepotřebuje zvířecí kůži, mohou zjistit i tuzemští klienti švédské značky. Volvo XC40 Recharge si zájemci mohou již nyní objednávat výhradně online v rámci objednávkového systému Site to Store. Startuje na ceně 1 184 000 Kč. Připravena je i možnost atraktivního pronájmu s balíčkem Care s cenou pro podnikatele od 15 609 Kč bez DPH měsíčně obsahující po dobu tří let servisní a asistenční služby, samozřejmostí je pojištění i prodloužená tříletá záruka. Nabídky s balíčkem Care jsou připraveny také pro fyzické osoby. Online dostupné je nyní již i Volvo C40 Recharge, první pouze čistě elektrické volvo. Více informací je k dispozici na www.volvocars.cz

Propagace Volvo Cars

Jenže ty baterie! Jsou velké, jsou těžké a hlavně: jsou drahé. Kvůli tomu mají elektroauta omezený dojezd a vysokou cenu. A je to tím nápadnější, čím menší a levnější elektromobil je – čím luxusnější vůz, tím spíš se cena baterie v celkových nákladech „ztratí“. Nejhorší je potom případ, kdy je elektromobil vlastně jen přestavěné benzínové auto, místo aby byl navržený od základu nově. 

Takové ale naštěstí rychle mizí. Ještě nedávno tvořila většinu elektrické nabídky tradičních automobilek auta s udávaným dojezdem leckdy i pod 200 kilometrů a málokdy přes 300 km, ale prodávaná obvykle za cenu o stovky tisíc vyšší než odpovídající spalovací konkurence. Pokud budete posuzovat smysluplnost elektromobility podle toho, jestli je jako primární dopravní prostředek použitelný elektrický Volkswagen Golf nebo BMW i3, velmi snadno dospějete k přesvědčení, že není a nebude.

Elektrická auta ale stále mají stigma „zboží pro bohaté“. A oprávněně – stále potřebujete poměrně drahé auto, aby se do něj rozpustila cena baterie. Ale už to není zdaleka takové, jako to bývalo. Ještě v roce 2017 jste za auto s rozumným dojezdem (Tesla Model S) zaplatili zhruba tři miliony. Dnes vám stejný dojezd nabídne Škoda Enyaq za 1,2 milionu. To je obrovský pokrok. Ale zhruba kolem hranice jednoho milionu je stále hranice, pod kterou se dostanete jen obětováním dojezdu. Volkswagen ale slibuje na rok 2025 auto za půl milionu korun s dojezdem 400 kilometrů. To by mohlo z elektromobilu udělat řešení téměř pro každého.

Není to jen Tesla

Tesla se stala téměř synonymem pro elektromobil a ještě nedávno pro to byl velmi dobrý důvod. Byla to první (a dlouho jediná) značka, která běžně nabízela elektrická auta s dojezdem přes 500 kilometrů. Dnes si ale můžete koupit elektrickou Škodovku s dojezdem přes 500 kilometrů. To už stačí skoro každému. A pokud ne, můžete mít Ford s dojezdem přes 600, či Mercedes, který ujede téměř 800 kilometrů. Navíc i evropské a korejské automobilky už staví svoji společnou síť superrychlých nabíječek pod názvem Ionity, která dokáže některá auta (například Porsche Taycan nebo Hyundai Ioniq 5) nabít na dojezd kolem 300 kilometrů už zhruba za čtvrt hodiny. Takže než si dáte kafe.

Celkové náklady navíc sníží nejen to, že nabíjení je levnější než benzín. Na méně peněz vyjde i servis (u Škody Enyaq stojí předplacený servis na pět let zhruba polovinu oproti odpovídajícímu Kodiaqu) a navíc má elektromobil, s výjimkou baterie, delší životnost. Pokud se konečně dočkáme baterek s životností milion kilometrů, které nám Tesla, Volkswagen i další slibují už roky, může vyšší cenu elektrického vozu vyrovnat to, že si ho zkrátka necháte déle.

Kdo to všechno vyrobí?

Zmínka o autech připravovaných pro nadcházející roky, o kterých už se zároveň roky mluví, může vyvolat otázku, proč to ty automobilky už dávno nevyrábějí, když to mají roky vymyšlené? Představa, že přechod na výrobu elektrických aut je něco, co se „prostě udělá“, je rozšířená zvláště mezi zastánci elektromobility z řad technických nadšenců. Když jste zvyklí na počítače a telefony, které se dají obměňovat každý rok, je snadné zapomenout, že výroba auta je něco jiného. Příprava výroby nového modelu trvá roky a změna na úplně jinou technologii ještě déle. Třeba takový Volkswagen už má potřebnou techniku, ale jeho elektrická éra se začne pořádně rozbíhat až v polovině dekády.

Už to je první trhlina v představách, že za pár let budou všichni jezdit na elektřinu. I kdyby dnes všechny automobilky začaly naplno pracovat na nahrazení celé své modelové řady elektrickými auty, nejspíš by se jim to nepodařilo do konce příští dekády. A to ještě nedošlo na problém největší, totiž opět… baterie. Nejsou továrny, nejsou doly, kde se těží lithium. Ne snad že by lithia nebylo na světě dost – ale začít těžbu zase není věc, kterou uděláte přes noc. Nebo za rok. A vývoj nových typů baterií, které by lithium nemusely potřebovat, bude také nějakou dobu trvat.

Pomoct samozřejmě může recyklace, ale i tak je potřeba vyrobit alespoň jednu baterii pro každé auto a spoustu dalších baterií pro domácí úložiště energie či úložiště u nabíječek. V současnosti je na světě zhruba miliarda aut a přibývají. I při současné produkci 80–90 milionů aut ročně bude obměna vozového parku trvat přinejmenším dekádu. A dostat se na kapacitu 90 milionů automobilových baterií (plus další desítky milionů baterií pro úložiště) nebude trvat rok a nejspíše ani deset let.

Z čeho to všechno nabijeme?

Ještě oblíbenější (a silnější) argument odpůrců elektromobility je, že se elektrická auta nedají rozumně nabíjet, protože neexistuje infrastruktura. A kdybychom postavili dostatek nabíječek, nezvládne to přenosová soustava, případně budeme kvůli nabíjení elektromobilů muset stavět nové uhelné elektrárny, takže vlastně Tesla jezdí na uhlí, což z ní dělá neekologickou věc a vůbec, vraťte nám šestiválce!

Uvažujete o koupi elektromobilu?

Nejčastějším terčem kritiky je samotná síť nabíječek, která ale zároveň představuje ten asi nejmenší problém. Ano, současná nabídka nabíječek u nás, která většinou sestává z nabíječek CCS o 50 kilowattech, je poněkud tristní. Za hodinu zvýšíte dojezd v ideálním případě o 250, reálně spíše o méně než 200 kilometrů. Zároveň ale síť výrazně rychlejších Superchargerů společnosti Tesla, která za posledních sedm let vyrostla v západní Evropě a roste i u nás, ukazuje, že se taková věc dá postavit a nemusí to trvat nijak dlouho.

Zároveň německé automobilky v rámci sítě Ionity připravují síť nabíječek o 350 kW, které jsou teoreticky schopné dobít vaše auto o nějakých 400 kilometrů dojezdu za 20 minut (i když zatím žádné auto neumí využít plnou rychlost). To už zhruba odpovídá tomu, že si na benzince po tankování dáte kafe.

Rychlonabíječky ale nikdy nemůžou být primární metodou nabíjení. Nejenže kladou vysoké nároky na přenosovou soustavu (o tom ještě později), ale především razantně snižují životnost baterie. Naštěstí málokdo jezdí takové porce kilometrů, aby musel auto o dojezdu 500 či 600 kilometrů nabíjet každý den do plna. Většině z nás bude stačit nabíječka v garáži doma a v práci. Případně – s tím, jak se budou rozšiřovat nabíječky u parkovacích míst (například v Praze už se objevují) – nabíjení na ulici nebo parkovišti. I relativně pomalým tempem nabíjení za noc dobijete to, co druhý den ujedete.

Pomalé nabíjení přinejmenším částečně řeší i další problém, kterým je zatížení přenosové soustavy. Zvlášť nabíjení přes noc, s využitím „nočního proudu“ nebo nějaké jeho pokročilejší variace v rámci „chytré přenosové soustavy“ (Smart Grid) umožní přesunout velkou část nabíjení elektroaut do časů, kdy je elektřiny nikoliv nedostatek, ale přebytek. Elektromobily tak paradoxně můžou být pro přenosovou soustavou spíše způsobem, jak si lépe poradit s kolísajícím výkonem větrných a solárních elektráren.

Kdo bude elektromobily kupovat?

Posledním úhlem, ze kterého se na přechod k elektromobilitě musíme podívat, je pohled zákazníků. Koneckonců, pokud lidi elektrická auta nebudou sami od sebe chtít, nebo pro ně nebudou použitelná, těžko je něco (mimo brutálních státních zásahů) donutí utrácet za ně peníze.

Elektrická auta se budou pochopitelně rozšiřovat postupně. První byli nadšenci. Dnes jsou to lidé, kteří si můžou dovolit Teslu nebo jiný podobně schopný elektromobil, a mají ho kde nabíjet.

Oblíbeným argumentem pro to, že elektromobilita nemá budoucnost, je vzít příklad člověka, pro kterého jsou dnešní elektromobily nepoužitelné. Což je opravdu hodně lidí. Stačí že nemáte vlastní garáž s možností nabíjení, nebo ji máte, ale pravidelně jezdíte třeba k babičce na Moravu. Nebo že se po většinu času pohybujete mimo hlavní tahy, kde se dá očekávat stavění nabíječek. Možností je spousta.

Jenomže nic z toho vlastně není argument. Elektrická auta se budou pochopitelně rozšiřovat postupně a jejich rozšíření začíná – nebo už začalo – u těch, pro které jsou výhodná. První byli nadšenci. Dnes jsou to lidé, kteří si můžou dovolit Teslu, Volvo nebo jiný podobně schopný elektromobil, a mají ho kde nabíjet. Nebo ti, kteří potřebují druhé auto na ježdění ve městě.

S příchodem dostupnějších elektromobilů, jako budou menší modely od koncernu VW na současné platformě MEB, nebo již zmiňovaný „půlmilionový“ VW ID.2 a jeho klony od dalších značek, to bude stále více lidí, pro které jsou obtíže při delších cestách snesitelné nebo mají doma víc aut. Až dlouho poté přijde řada na člověka bydlícího na panelákovém sídlišti nebo na firemní flotilu obchodních cestujících – a mezi tím vývoj elektrických aut, baterií a výstavba infrastruktury postupně vyřeší jednotlivé problémy.

Takže, kdy to přijde?

Už jste určitě pochopili, že hlavním faktorem je tady čas. Čas, který automobilky potřebují k vyvinutí nových elektrických aut, k jejich testování a zavedení do výroby, k přizpůsobení logistických řetězců a dealerské sítě. Čas, který je potřebný k rozjezdu výroby baterií a těžby surovin pro ně. Čas, který je potřeba k vybudování infrastruktury, přizpůsobení rozvodné sítě a dobudování dalších zdrojů elektrické energie. A čas, který lidé potřebují na to, aby si na elektrická auta zvykli, přestali se jich bát, a také na to, aby jimi postupně nahradili ta stávající.

Foto: Shutterstock

Návod na udržitelný život

Svět se nachází na pokraji klimatického kolapsu. Je jasné, že bez rozsáhlých systémových změn zlověstný osud sami těžko zvrátíme, ale i přesto chceme žít jinak, udržitelněji. Jenže často nevíme jak na to. Udržitelnost neznamená bydlet v maringotce u lesa. Paradoxně může být šetrnější právě život ve městech. V čem je ekologická stopa života ve městě nižší než na venkově a jak ji můžeme ještě snížit?

Jak žít udržitelně, když bydlíme ve městě?

Průměrný věk osobních aut v západních zemích se pohybuje mezi 10 a 15 lety, což logicky znamená, že podstatné množství je ještě starší. Několik let by trvalo jen to, než na elektřinu přejdou ti, kdo kupují nové vozy. Dalších mnoho let pak bude trvat přechod těch, kteří kupují ojetiny – protože ty budou k dispozici teprve až s nimi budou ti první „hotovi“. Jenomže my už jsme si řekli, že i kdyby automobilky dělaly, co můžou, a nebrzdil je žádný jiný problém, nejspíš by kompletní přechod na elektrickou modelovou řadu trval minimálně deset let. Cykly obměny modelů, časy potřebné na vývoj, přestavby továren – to všechno je neúprosné. 

Nejoptimističtější variantou, kterou si reálně dokážu představit, je rok 2050. A pokud bych si měl vsadit, přidal bych ještě deset let. Ano, elektromobilitu čeká v následujících letech a dekádách překotný rozvoj. Je možné, že za pět let budou elektrická auta relativně běžná, a v roce 2030 klidně můžou tvořit významnou část všeho provozu. Ale představy o tom, jak mávneme kouzelným proutkem a všichni budeme jezdit na elektřinu, jsou na jedné straně naivním snem elektronadšenců a na druhou stranu slaměným panákem, na kterého rádi útočí elektroskeptici.

Když si naplno uvědomíte, o jaké časové škále tu mluvíme, začnou vám problémy jako výstavba sítě nabíječek nebo posílení přenosové soustavy či výroba baterií, připadat jako sice ne nicotné, ale řešitelné. Takže, milí elektroskeptici, ono to půjde. Ale, milí elektronadšenci, nebude to zdaleka tak rychle, jak si možná myslíte.

Foto: Volvo

Auto test

XC40 Recharge P8 je typickým elektrickým autem dneška: využívá technický základ společný s benzínovými a naftovými verzemi XC40, ale i sesterským Polestarem 2. Jako kompaktní prémiové SUV patří přesně do té kategorie, kam se dnes elektromobily hodí nejlépe a kde nejvíce vyniknou jejich výhody a upozadí se nevýhody.

Malá SUV se skvěle hodí do velkých měst, kde využijete jak kompaktní rozměry, tak skvělý výhled. Zároveň vás nebude nijak omezovat udávaný dojezd 400 – 423 km, který bohatě stačí nejen po městě, ale i na většinu výlětů za jeho hranice. Navíc na 80 % kapacity baterie nabijete na rychlonabíječce už za 33 minut, což dělá XC40 Recharge použitelným i na delší cesty.

V městských ulicích ale přesto zazáří nejvíce – a v hustém provozu také oceníte bleskovou akceleraci, kterou mu dopřává dvojice elektromotorů. Jinak je to XC40 tak, jak jsme na ní zvyklí. Praktická jako každé Volvo, bezpečná a nově i s chytrým infotainmentem využívajícím systému Android. To nejzajímavější je vlastně možná to, jak „normálně“ tohle auto působí. Elektromobil totiž už nemusí být něco výstředního.

#spolupráce s Volvo Cars

Článek poprvé vyšel na Finmag.cz v roce 2019 a prošel faktickou revizí. 

Aktuální číslo

  • Kulturní války režisérky Barbary Herz
  • Může být matka dobrý „vědec“?
  • Jak vychovat odolné děti
  • Rodičovská půl na půl 
Popup se zavře za 8s