Dokážeme se zabít? Od schopnosti sebevraždy k přežití lidstva

11 299 | Joseph E. LeDoux | 8. 10. 2019 | Budoucnost

Člověk je jediné zvíře, které si dokáže být plně vědomé sebe sama. Unikátní mozek nás vynesl k nebývalým výšinám. Zároveň nás ale vybavil sebestředností a sobectvím, které můžou lidstvo dovést do záhuby.

Člověk je jako všechno živé organismus, tedy biologická entita, fyziologický celek, jehož jednotlivé části fungují s vysokou mírou spolupráce a nízkou mírou konfliktu. V jednom se ale lidský organismus od ostatních organismů liší. Jeho součástí je také jeden nevyzpytatelný prvek: mozková síť, která svévolně může zradit cíl, který sleduje zbytek organismu: snahu přežít.

Sebe-vědomý lidský mozek je v historii života na Zemi jediná entita, která je schopná o své vůli rozhodnout, že chce ukončit svou existenci, případně dokáže ohrozit existenci celého organismu jen pro své vlastní vzrušení z rizika, bez ohledu na ostatní buňky a systémy. Jistě, říká se, že sebevraždu páchají i jiní živočichové. Jsou to ale nepodložená tvrzení, respektive je sporné, že je chování těchto zvířat skutečně záměrné, tedy založené na myšlence přivodit konec vlastní existence.

Sociolog Émile Durkheim na sklonku 19. století navrhl používat slovo „sebevražda“ jen v těch případech, kdy je smrt přímým nebo nepřímým důsledkem pozitivního nebo negativního činu, o kterém jedinec ví nebo věří, že povede k zamýšlenému cíli – smrti. Podle Durkheima závisí schopnost stanovit si takový cíl na jisté reflexivní podobě vědomí, která jiným živočichům chybí – jejich fyziologická výbava je pro tento účel nedostačující. Vyvodil z toho, že skutečná sebevražda ve svých různých podobách je vlastní pouze člověku.

Jedinečné člověčí emoce

Podle toho, co víme, nebyli raní předkové dnešního člověka v porovnání s ostatní faunou jejich doby nijak výjimeční. Až po nějakém čase – podle odhadů to bylo před padesáti až dvěma sty tisíci lety – se stalo něco, co naše předchůdce odlišilo od zbytku živočišné říše. Vyvinuly se u nich nové schopnosti a způsoby, jak spolu žít a komunikovat – jazyk, složité hierarchické a vztahové uvažování, pojetí sebe sama a okolí, přemýšlení o minulosti a budoucnosti. A na konci stálo autonoetické vědomí, schopnost člověka pojmout svou vlastní existenci.

Jiní živočichové mohou v důležitých momentech svých životů zažívat určitý druh emočních prožitků, ale jejich „emoce“ jsou s našimi nesrovnatelné.

To, že je toto vědomí výhradně lidské, neznamená, že se objevilo zničehonic. Už naši primitivnější předchůdci disponovali pokročilými mentálními dovednostmi, jako je funkční paměť a rozhodovací schopnost. To jim umožnilo v reálném čase spojovat vnější vjemy a informace uložené v paměti nebo se v různých situacích rozhodovat mezi různými variantami jejich řešení. Víme, že tyto schopnosti závisí na sítích spojených s postranními oblastmi prefrontální mozkové kůry.

Tyto oblasti najdeme jen v mozku primátů, včetně člověka – jiní savci jimi nedisponují. Je možné, že to byly právě tyhle sítě, které umožnily našim předkům získat noetické (faktické nebo sémantické) povědomí o předmětech a událostech, tedy mimo jiné rozlišit, co je užitečné a co škodlivé, a s ním možná i jednoduché sémantické povědomí o sobě samém. Schopnost zažít sebe samého jako entitu s vlastní minulostí a představit si možné varianty budoucnosti, včetně uvědomění si své budoucí neexistence, ale neměli. Schopnost autonoetického vnímání se podle mého názoru vyvinula díky jedinečným, obohaceným vlastnostem prefrontálních mozkových sítí, které jsou vlastní člověku, ale které chybí i ostatním primátům.

Vznik autonoetického vědomí, které může zhatit snahu organismu o přežití, musel mít i užitečné důsledky. Možná umožnilo vnímat hodnotu předmětů a událostí ve vztahu k jedinci – k sobě samému. Bez povědomí o subjektivním já bychom nemohli zažít to, čemu my lidé říkáme emoce. Jiní živočichové mohou v důležitých momentech svých životů zažívat určitý druh emočních prožitků, ale protože jim chybí autonoetické vědomí, jejich „emoce“ jsou s našimi nesrovnatelné. 

Překračujeme hranice

Soukromá, sebestředná povaha autonoetické mysli vede k její představě, že je za každé situace pánem svého těla. Takzvaná svobodná vůle je ostatně jedna z nejposvátnějších lidských myšlenek. Židokřesťanská náboženství například učí, že lidé se po smrti dostanou do nebe díky rozhodnutím, která v životě udělají. Dualistická filozofie Reného Descarta byla pokusem toto náboženské pojetí sjednotit s plody vědecké revoluce rozpoutané Koperníkem a Galileem. O něco později napsal filozof Søren Kierkegaard, že tuhle svou možnost volby platíme úzkostmi. Byť se některé proudy moderní vědy, v první řadě behaviorismus, pokusily vědomí zavrhnout jako vědecký konstrukt, samo vědomí se s takovým odmítnutím nemohlo smířit. Dnes je zkoumání vědomí živou oblastí vědy.

Náš jedinečný mozek nám umožnil překračovat hranice. Dokážeme změnit okolní prostředí tak, aby naplnilo naše potřeby, uspokojovat naše touhy, fantazie a rozmary, a chránit se před svými obavami a úzkostmi. Přemítání nad neznámým nám dává inspiraci k hledání nových způsobů, jak žít. Jejich nacházení není bez rizika, případné hrozby ale umíme předvídat a předem si představit možná řešení.

Nikdy během existence života jako takového toho žádný druh nechtěl po životním prostředí tolik jako my.

Naše žízeň po vědění nás vedla k vědeckým a technologickým objevům, které nám v mnoha ohledech usnadnily život – tedy aspoň těm šťastnějším z nás. Nemusíme být lovci a sběrači, kteří se pohybují v nebezpečném prostředí, útoky jiných druhů, v živočišné říši tak běžné, jsou pro většinu lidí neexistující hrozba. Jídlo je díky chlazení čerstvé. Díky dalším užitečným zařízením snadno bojujeme se změnami teplot v průběhu roku. Máme přístup k lékům, které umí léčit běžná onemocnění, a dokonce nás před nimi chránit, a chirurgické zákroky, které umí opravit a někdy i nahradit poškozené části těla. A máme možnost okamžité elektronické komunikace s lidmi kdekoliv na světě.

Temná stránka sebeuvědomění

Internet proměnil život mnoha obdivuhodnými způsoby, ale stejně jako za většinu dobrých věcí za něj platíme určitou cenu. Posiluje sebestřednost tak, že dostal na výsluní proudy, které jsou v rozporu s obecným blahem a ke zpochybnění široce přijímaných pravd jim stačí klepy, polopravdy i otevřené lži. Nepravdivá tvrzení získávají častým opakováním na váze. Někteří lidé toho využívají, aby podryli význam vědy a jejího přínosu pro lidský život a blahobyt nebo aby útočili na samé základy našich společenských struktur, včetně našeho systému vlády, jejích ochranných sítí pro potřebné a jejích brzd a protiváh chránících nás před tyranií.

Tempo proměny našeho ekosystému začalo být rychlé a zběsilé. Na celém světě rostou teploty i hladiny moří. Destabilizovalo se počasí. Lesy hoří. Pouště se rozšiřují. Živočišné druhy vymírají nevídanou rychlostí. Pozorovatelé bijí na poplach a volají po snahách zvrátit, nebo alespoň zpomalit změny, které v důsledku našich rozhodnutí nastaly. Podle astrofyzika Adama Franka Země v nějaké podobě jistě přežije, je ale pravděpodobné, že nepřežijí všechny formy života. Historie nám říká, že velké organismy s životním stylem náročným na energii jsou na změny životního prostředí obzvlášť citlivé. Nikdy během existence života jako takového toho žádný druh nechtěl po životním prostředí tolik jako my.

Filozof Todd May si nedávno nad těmito tématy položil otázku, jestli by vyhynutí lidstva byla nějaká tragédie. Dospěl k tomu, že naše planeta by na tom bez nás dost možná byla lépe, ale že by takový výsledek tragédií byl, protože jsme jako druh dokázali pozoruhodné věci. Mám za to, že je to díky autonoetickému vědomí. Jenže to má i temnou stránku. S povědomím o sobě samém jde ruku v ruce sobeckost a narcismus, které v nás probouzejí ty nejhorší a nejzákladnější pudy – nedůvěru, strach, nenávist, chamtivost a nenasytnost. Ty jsou podle filozofa Christopha Menanta kořenem všeho zla.

Evoluce nás spasit nestačí

Jenže jen s povědomím o sobě samém můžeme jako May dospět k uvědomění, že je naší povinností postavit se své sobecké přirozenosti v zájmu dobra lidstva jako celku. Přejít k činům si žádá globální snahu. Pokud se dokážeme společně spojit proti krátkozrakým rozhodnutím a sebestředným touhám, můžeme zvrátit aspoň některé z drastických proměn našeho životního uspořádání a zanechat našim potomkům aspoň nějakou budoucnost.

Jako jedinci přežijeme jen tehdy, když přežijeme jako druh. Nemáme čas čekat na to, až nás zachrání biologická evoluce – na to je příliš pomalá. Musíme se vydat rychlejšími cestami změny – prostřednictvím evoluce kognitivní a kulturní – které závisí na našich autonoetických myslích. To, jestli budou lidé patřit do budoucnosti planety Země, je nakonec na nás – na rozhodnutích, které dělají naše mysli vědomé si nás samých.

Článek, který vyšel na webu AEON.co, je upraveným úryvkem z knihy The Deep History of Ourselves (Hluboké dějiny nás samých) od Josepha LeDouxe. Z angličtiny pro Heroine přeložil Michal Zlatkovský.

Joseph E. LeDoux

Joseph LeDoux je profesor biologie v Centru pro neurovědu na Newyorské univerzitě (NYU), kde řídí také Institut pro emoční mozek a Institut Nathana Klinea. Je i... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Nakoukněte do časopisu Heroine

Naše další projekty

Peníze

Bankomat slaví narozeniny. První v Česku nevěděl, kolik máte

Až kolem některého půjdete, můžete mu popřát. První bankomat v Česku začal fungovat právě před třiceti lety.

Peníze

Výpovědní doba nemusí být vždycky dva měsíce. Kdy je kratší nebo delší?

Na jiné výpovědní době se musíte dohodnout. Jsou ovšem výjimky, kdy je kratší nebo delší přímo ze zákona.

Finmag

Listopad 89 na vlastní čočku

Pokud jste před třiceti lety nebyli na Národní třídě osobně, zásah proti demonstrantům jste pravděpodobně viděli očima dokumentaristů Vlastimila...

Finmag

Překvapivé stavby Adama Gebriana: Mánes, radikální a krásný

Mimořádná formou – a kdysi I obsahem, říká Adam Gebrian o budově Spolku výtarných umělců Mánes.