Tornádo v hlavě. Unikátní reportáž o katastrofě a naději od fotografky Jany Plavec

„Pojďte dál, dejte si něco na jídlo, uvařte si kafíčko, jsou tam buchty!“ volá na nás bodrým hlasem mladší paní od branky školní jídelny v Lužicích, jedné z obcí, kde se ve čtvrtek 24. června prohnalo ničivé tornádo. Zve nás na něco teplého do žaludku jako každého, kdo prochází kolem momentálně nevídaně rušnou ulicí, kde mezi červenými vozy hasičů a nákladními armádními vozy plnými sutě a stavebnin sem a tam pobíhají lidé s nářadím. Lužice jsou první zastávkou na naší cestě za příběhy lidí, které postihla katastrofa.

Vydáváme se hlavní ulicí a kopírujeme tak trať téměř 26 kilometrů dlouhé stopy po živlu, který jako by si vybral nejhorší z možných variant a zpustošil nejhustěji obydlené části mezi Břeclaví a Hodonínem. Stopa je patrná podle modrých „zaplachtovaných“ střech, z nichž na konci visí PET lahve naplněné vodou. Typický výjev pro všechny zasažené obce. Kromě nich jsou to i šrámy na fasádách, kde jsou jako projektily zabodané kusy střešních krytin a dalších předmětů z dalekého okolí.

Obrovská síla

V Lužicích se živel hnal hlavní ulicí směrem k trati, mezitím s sebou vzal také krov rodiny Svobodových. Na jejich domě nyní pracuje několik dobrovolníků, snaží se dům, původně určený k demolici, přivést zpět k životu. Znamená to co nejrychleji zabezpečit, aby do interiérů nevnikala voda při dešťových průtržích a zajistit statiku horního patra hrozícího zřícením. Vnuk Boris, který přijel se svým otcem ještě téže noci na pomoc, ukazuje, jak v místech, kde kdysi spával, leží ve srolované matraci zaseknutý kus betonového stropu. „Kdybych tam ležel, už bych tady teď nebyl,“ poznamenává.

Průlet tornáda trval jen několik málo minut, přesto tento moment mnozí popisují jako nesnesitelný, zejména kvůli ostrému hvízdavému zvuku, který jej provázel. Pan Svoboda ho líčí jako průlet stíhačky F-16, staří manželé Janíkovi a majitelé přilehlého vinohradu ze spodní části Lužic u železnice zase jako by člověk stál čelem k vagonům rozjetého rychlíku.

Síla, jež tornádo provázela, byla jako obří vysavač luxující vše, co mu stálo v cestě. Sousedovi pana Svobody zmizely ovce, jinému obyvateli Lužic síla zvedla do výšky volně stojícího koně. Při dopadu si zlomil dvě nohy. Marie, starší veselá žena, která od samého začátku katastrofy na krizovém štábu v Lužicích vydává vojákům jídlo, mi vypráví, že majitelé prosili jejího vnuka, myslivce, aby přijel a koně zastřelil. „Je hrozný, když vidíte chlapa brečet,“ říká. 

Už je večer a rychle se smráká, počasí ale maluje obdivuhodnou scenérii, perfektně zapadající do celkového obrazu zkázy a naděje, který jsme za celý den stačili nasát. Nad nejpostiženější oblastí se po dešti utváří obrovský oblouk dvojité duhy, jejíž paprsky se dotýkají v dálce i věže poničeného kostela v Moravské Nové Vsi. Vypadá to, jako by duha vznikala právě tam. Krátce zastavujeme a celý výjev si fotíme, na chvilku dokonce zajíždíme ke kostelu, nad nímž se pak náhlý úkaz pozvolna vytrácí.

Vracíme se, máme domluveno ubytování na nádraží v Hruškách v přistavěném vlaku pro místní, co přišli o střechu nad hlavou, pro složky IZS a dobrovolníky. Najít ubytování může být v postižené oblasti problém, a tak je vlak vítanou možností, kde v klidu složit hlavu, najíst se a za drobný příspěvek i popít s partou lidí. Vlak má několik pravidel, jedním z nich je i přísná večerka po 22. hodině, kdy se nesmí hlučet, aby si jeho „klienti“ mohli v klidu odpočinout a připravit se na další den úmorné práce na žhnoucím slunci. Přece jen jsme tu na práci, ne pro zábavu, což je psáno i ve „vlakovém kodexu“ jako bod 8. „Alkohol striktně zapovězen není, budeš dbáti, abys neupadl do stavu podnapilého, sic budeš exkomunikován dekretem věčným.“

Vlak smutku i naděje

Stačím ještě poklábosit s Bohdanem, dobrovolníkem, který přispěchal na pomoc kamarádce z klubu cyklistů. Ubytovávám se v jednolůžáku pro stevarda, kde je prostý kavalec. Výhodou této kabiny je soukromí, nevýhodou krátkost onoho kavalce a horko stojící kabiny. V noci ob hodinu projíždí na přilehlé koleji velkou rychlostí nákladní vlak a tlakové vlny narážejí prudce do oken. Nemůžu usnout a představuju si, jak se asi cítili manželé Janíkovi, když byli uvězněni za doprovodu podobného zvuku několik minut ve svém domě a nevěděli, co se okolo nich děje. 

Na druhý den musíme vstávat dřív, vlak se přeskládá a některé vagony se odpojují a odjíždějí neznámo kam. Později jsou přistaveny jiné vagony s novými (retro) kupé s italskými nápisy, s o mnoho pohodlnějšími lůžky s čistým povlečením, kde si už můžu natáhnout nohy. Snídaně a vyrážíme druhý den zrána dál.

Cestou z Hrušek nás doprovází robotické hlášení místního rozhlasu, které v dalších dnech slýcháme i v ostatních obcích. Zprávy jsou jako z apokalyptického románu: „OFICIÁLNĚ DEMOLICE V RÁMCI LIKVIDAČNÍCH PRACÍ ZATÍM NEJSOU POVOLENY. POKUD NĚKDO PROVÁDÍ DEMOLICE NA VLASTNÍ RIZIKO, UJISTĚTE SE, ŽE JE ODPOJEN PŘÍVOD VODY, PLYNU A ELEKTŘINY!“ 

Demolice celých domů, kterých není v oblasti málo, jsou označeny písmenem D, fosforeskujícím křížem pak ty, jejichž statika je silně narušena a čeká je nejspíš podobný osud. Podle oficiálních zdrojů jich má jít úplně k zemi na 180. Jeden kříž a „D“ jsou nasprejovány v Lužicích i naproti Janíkovým. Vilce chybí střecha, okna a přístup do domu. Ten den má jít k zemi i pohotovost na konci obce, sousedící s průmyslovou zónou. V noci katastrofy zde hořela osobní auta, naházená v sutinách, jako když se na koberci rozkopne dětský autodrom.

Kusadla bagru se zahryzávají do krovu polikliniky, v obnažených místnostech je k vidění rameno světla ordinace. Vzduch v dědině je prosycen prachem z bouraček, který se snaží kropit hadicí jeden z hasičů. Stejný ortel byl statikem vynesen i nad obytným domem naproti, obyvatelé se narychlo stěhují a nemají čas na rozhovor. Balí si to nejnutnější a nejpotřebnější a mezitím se kvapně loučí se starými vzpomínkami. Pohybovat se v domě je nebezpečné, uletělo celé horní patro s veškerým vybavením, kde se teď už jen bezmocně třepotají kusy modrých plachet a díra v krovu zírá zlověstně do krajiny.

Vyrážíme pěšky do Mikulčic, cestou míjíme autobazar, na umělecké plastice před vchodem je omotaný plech jako kus plátěného šátku. Snažíme se najít místo, kde tornádo odhodilo linku autobusu, ve kterém bylo zraněno několik lidí. Míjíme železniční sloupy zohýbané v nezvyklých polohách, v polích mezi obcemi se válí několik autovraků, silnici lemují trčící torza stromů. V dálce žehná neporušená socha svatého Urbana, ochránce vinic, za níž na střeše vinného sklípku pracují tesaři. 

Plachty a lopaty

Před Mikulčicemi nás vítá improvizovaná plachta s nápisem DĚKUJEME, orámovaná dvanácti červenými srdci. Stejná jako ta v Lužicích. Později se dozvídám, že je instalovala dobrovolnice Vlaďka z Lužic se svou sestrou z Mikulčič jako poděkování všem, kteří přijeli pomáhat. Cestou do centra obce potkáváme notoricky známé výjevy modrých plachet a dělníků hemžících se na hřebenech domů.

Před kulturním domem jsou vyskládány desítky lopat a dalšího náčiní k rozebrání, uvnitř podobná struktura jako v krizovém štábu v Lužicích. Balíky humanitární pomoci leží na zemi. Každý dostane to, co zrovna potřebuje nebo na co si ukáže. Materiální sbírka postiženým oblastem se musela pozastavit, protože kapacity byly přeplněny. V předsálí hlavního sálu se vydává jídlo všem, kteří si stoupnou do fronty, nikdo se neptá, odkud kdo je. Dnes jsou to špagety s rajskou omáčkou, s vděčností si je dáváme i my.

Střed Mikulčic je zcela pobourán. Domy, mezi jejichž zbytky bylo možné se ještě před týdnem procházet, už existují jen jako záznam v katastrech. Vydáváme se na mikulčický hřbitov, který identifikujeme už podle kříže před vstupem, nyní nepřirozeně vyvráceným směrem vzad k pobořené zídce hřbitova. Z areálu vychází žena vedoucí kolo. Říká nám, že se právě byla rozloučit s manželem.

Většina náhrobků je pokosených a rozbitých, podobně jako v Moravské Nové Vsi nebo v Hruškách. Stromy na zadním okraji stojí jako holé stožáry a pod nimi, na prázdném konci hřbitova, zpozoruji nehybnou postavu ženy stojící zády. Mlčky se dlouho dívá do krajiny s převráceným karavanem. Když se letmo otočí, ve tváři má mírný, smířený úsměv. Její dům stojí ve spodní části obce, kde se často potýkali s přívalovými dešti. Je to ta část obce, které se tornádo nedotklo. Vede nás k atypicky nízkému hrobu, jednomu z těch mála neponičených. Poklekne k urně matky, již před dvěma měsíci pochovala na onemocnění covid-19, a něžně ji obejme.

Na náhrobku je ještě jeden nápis, jméno čtyřletého dítěte, které kdysi ztratila. Alena říká, že je vděčná, že to tu „zvládli“. Nabízí pak, že nás vezme podívat se na dům své matky. V jednom prostranství malé uličky, před bagrem sunoucím před sebou změť cihel a hlíny, se najednou zastaví a dívá se na nás znovu tím pohledem.

Cestou z Mikulčic si bereme stopa zpátky do Lužic, vůz ČT, jedoucí kolem, je obsazen, ale za ním nám zastavuje zpravodajka Českého rozhlasu Brno. Dozvídáme se, že se v oblasti pohybuje premiér Andrej Babiš a mapuje firmy zasažené tornádem. Reportérka ho „stínuje“ a my se rozhodujeme, že ho budeme chvilku trasovat s ní.

Nejdřív navštěvuje areál Kapřiska a poté míří směr Hodonín s mezizastávkou v areálu hodonínské firmy WESTPRA. Škody na majetku stejně jako u jiných firem v okolí, se odhadují na desítky milionů korun. Podobně dopadla i společnost Agromoravia z Moravské Nové Vsi, která je nyní na hraně likvidace. V jejím kravíně uhynulo pod zřícenou střechou 70 býků a zdemolováno bylo veškeré vybavení včetně zemědělských strojů i přilehlé budovy. 

Delegace z Prahy

Chvíli čekáme v areálu, než se objeví první terénní auta delegace s ochrankou, která vystoupí, aby se ujistila, proč jsme tu a koho máme fotit. Poté z jedné limuzíny vystupuje i Andrej Babiš. Hasičské jednotky jsou seřazeny do šiků ve zdemolovaných exteriérech podniku, připravené na rozhovor s politikem. Najednou ke mně přijde mluvčí ANO, která doteď stála stranou, rozmlouvajíc v dobrém rozmaru s členy ochranky. Rozhovoří se o tom, že je výprava napůl tajná a že úplně nerozumí, jak jsme se o ní dozvěděli. Pak mi ale důvěrně šeptá do ucha, že výjezd je hodně low-cost, že pan Babiš a pan Havlíček jeli dokonce v jednom autě.

V Lužicích navštěvujeme Radovana a Alexe, známého spíš pod jménem „Miluna“. Jejich video, na kterém z balkonku svého domu zachytili příchod tornáda hlavní ulicí, se stalo okamžitě hitem sociálních sítí. Na kameru ani záznamník ale mluvit nechtějí, pozornosti prý už zažili dost. Berou nás dovnitř brankou, jež vypadá, jako by přes ni přelétl meteorit, do zahrady a ukazují nám způsobené škody. I přes ztráty je vidět péče, se kterou se o ni starali.

Alex spolu se svou kapelou se chystá v Břeclavi pořádat koncert na podporu staré sousedky z protějšího domu, jíž tornádo vzalo střechu a podťalo smrk – moment, který je vidět i na Radovanově videu. Přátelsky se loučíme a přejeme si vše dobré, když najednou Alex někam odběhne a nese nám dárek – trička s nápisem „Plague Called Humanity“.

Jako jedna rodina

Vracíme se znovu do Moravské Nové Vsi, kde domlouváme schůzku s místním farářem. Střecha ulétla nejen kostelu sv. Jakuba Staršího, ale i přilehlé faře, a tak není snadné ho dostihnout. Hodiny na kostelní věži se zastavily přesně v 19.25, kdy se návsí prohnala smršť. Osmička, čtyřka a jedenáctka z ciferníku kamsi vypadly. Domlouváme si mezitím narychlo prohlídku. Stojíme na provizorním bednění nad hlavní lodí a díváme se do krajiny pod sebou. Obklopuje nás klapání kladívek o dřevěné latě, hukot motorových pil a agregátů. Zpoza věže mezitím vylétá pár holubů. 

Na stejném místě prohlížel druhý den ráno stopy po katastrofě i farář Marián Kalina. V noci, kdy živel řádil, zrovna na poslední chvíli dojížděl sloužit mši svatou. Když vypadla elektřina, což zde není neobvyklé, domluvil se s farníky, že budou pokračovat dál při světlu svící. Za několik málo minut ale ucítili obrovský tlak do vitráží a běželi se s farníky schovat pod kůr a do zákristie.

„Jak padaly na klenby trámy z krovu, vydávaly zlověstný, dunivý zvuk, až se kostel třásl,“ líčí. Zeleň kolem kostela úplně chybí, vzrostlé lípy, které pro něj byly po desetiletí tak charakteristické, padly. Stejně tak byl vytrhán i starý sad, aby se k záchranným pracím mohla dostat technika IZS. Na jednom dvorku v centru obce stojí před domem pan Josef a říká nám: „Jak se zrušily ty ploty, teda větr to zrušil, tak už jsme jak jedna rodina.“

„Mě si vyfoťte, jak tu jedu s kolečkem!“ zdraví a směje se na nás postarší muž v Hruškách, v poslední vesnici na naší cestě po Břeclavsku. Pan František měl v obci velké vinařství, které zrovna zrekonstruoval, než mu na střechu spadl velký kontejner a rozmetal ji. Přistál sousedovi o několik domů dál v obývacím pokoji. Vybavení vnitřku vinárny je posekáno drtí z tašek a dalších drobných předmětů. „Mám asi smolu,“ říká.

„Když jsem začal podnikat, třikrát mi zmrzly vinohrady, a když jsem začal konečně vydělávat, přišla finanční krize a pak korona.“ Jakmile se o chvíli později rozhovoří o manželce, kterou zasáhl metr a půl dlouhý trám letící kuchyní a rozpáral jí nohu a bok, zlomí se mu hlas. Sanitky se v tu noc nemohly ke zraněným kvůli zavaleným cestám dlouho dostat a linky byly přetížené. „Najhorší je, když nemůžete nekomu pomoct a jste bezradní.“ Když se loučíme, volá na nás ještě: „Dojeďte za rok sa podívat a pohárek popít! A když dojedete, zazvoňte, navečer bývam doma!“

Mezi Hruškami a Moravskou Novou Vsí leží obrovská hromada suti. Z ní vykukuje nepoměrně menší drapadlo bagru, který ji pomalu přihrnuje. Představuju si, kolik ložnic, dětských pokojíků a předmětů osobní potřeby v ní muselo skončit.  

Outsideři

Jestli má vést celou naší cestou něco jako červená nit, je to obrovská vůle zúčastněných lidí pomoct. Byla cítit ze strany policie, hasičů, zdravotníků a pak především dobrovolníků, kteří sem jeli na vlastní pěst z celé republiky. „My si tu často děláme srandu z Pražáků, ale musím se jim omluvit, protože tolik Pražáků, jako sem teď přijelo pomáhat, jsem tady na Moravě v životě nepotkal,“ říká dobrácky Moravan Lukáš, který přijel hned druhý den do vesnic ošetřovat zraněné.

V krizovém štábu v Lužicích jsem u výdejního stolku s kávou potkala dobrovolnici Ivu, v civilním životě umělkyni z Prahy, jejíž rodiče bydlí v nedalekém Hodoníně. Na otázku osobní motivace být tady říká: „Pokud ti někdo vezme tvý místo, kde jsi vyrůstal, kde jsi trávil svoje dětství, jako by ti vzal kus duše.“ A když se jí zeptám, co jí dala role dobrovolnice a koordinátorky pomoci na Moravě, odpovídá téměř okamžitě, že „tornádo v hlavě“.

Přátelé, od nichž čekala, že pojedou, dali přednost zábavě a výletům, a naopak ti, do kterých by to nikdy neřekla, sedli okamžitě do auta a vyrazili směr Morava. „Tady si moc dobře uvědomíš, které lidi chceš mít ve svém životě, a které už ne. Až budu zpátky, plánuju se obklopovat už jen těmahle lidma.“ S hasiči, s nimiž se poznala teprve před pár dny, se domluvila, že k nim přijedou do dědiny na ples. 

Iva v kávovaru nabírá další kelímek s horkou kávou, když se najednou otočí se a říká: „Ta událost změní lidi. Až se vrátíme, tak budem jiný. Všechno bude jiný a těším se na to.“

Výpovědi vznikly za účelem natáčení medailonků lidí pro benefiční koncert Společně pro Moravu. Za spolupráci na natáčení děkuji Rayi Baselymu.