Zpočátku si lidé ťukali na čelo, že jsem se zbláznila, říká partnerka finanční skupiny Partners

Taková razantní změna oboru musela být složitá i z pohledu vašeho okolí. Zrazoval vás od ní někdo?

To ano. I rodiče a hodně dalších lidí, kteří mi zpočátku nevěřili a ťukali si na čelo, že jsem se zbláznila. Znali mě jako sporťačku a cestovatelku a byli z toho překvapení. Zkraje byla těžká i časová organizace, začínala jsem na vedlejší výdělečnou činnost a dál učila ve škole.

Pomohly vám i zkušenosti z učitelství?

Stoprocentně. Vystudovala jsem kromě tělesné výchovy i němčinu a francouzštinu, jezdila jsem hodně do zahraničí, ráda jsem byla v novém prostředí a učila se nové věci, což bylo užitečné i při té změně. Všechno to znamená práci s lidmi, komunikaci, psychologii. A i ty zkušenosti tělocvikářky se hodí – smysl pro týmovost, umění lidi motivovat, organizační schopnosti…

Dala jste si rok na zkoušku. Jak dlouho trvalo, než se podnikání rozjelo?

Start byl dost rychlý a úspěšný. Už po třech měsících jsem se rozhodla věnovat podnikání stoprocentní pozornost a ve škole jsem dala výpověď. Po roce už to fungovalo velmi dobře. Klíčový moment byl, že se mi povedlo rychle sestavit výborný tým lidí.

Zároveň jste od začátku věděla, že chcete mít brzy rodinu.

Ano, měla jsem to tak nastavené a věděla jsem, že chci hledat cesty, jak to skloubit dohromady: mít rodinu, pro kterou budu mít čas, a zároveň pracovat.

Jak se pak realita lišila od vaší představy?

Asi rok po začátku podnikání jsem otěhotněla. Tehdy jsem také do byznysu přizvala manžela. Líbilo se mu, že se nám daří, a sám cítil, že se chce také posunout. Chtěli jsme miminko a řekli si, že když budeme podnikat společně, zvládneme to. Dopředu jsem samozřejmě nevěděla, jak přesně to půjde. Ale důležité bylo nebát se a pak to průběžně ­ladit.

Co vám v tom nejvíc pomohlo?

Hlavní je nastavení v hlavě. Věřím, že to jde, a hledám cesty. Důležité jsou ale i konkrétní možnosti v Partners. Podnikání nám umožňuje být s dětmi podle jejich potřeb a našich představ, zároveň nejsem na všechno úplně sama, mám skvělé zázemí a servisní zastřešení centrály. Třetí pomocí pak je umění delegovat, vyhodnocovat priority a plánovat. Když se mě lidi ptají, jak to stíhám, říkám, že stíhám to, co je pro mě v dané fázi důležité.

Máte nějakou praktickou radu, jak na to?

Ano, měj odvahu dělat věci svým originálním způsobem, cesta vždy existuje. Spolupracuj, neporovnávej se. Čistě prakticky je také důležité mít pravidelné schůzky sama se sebou.

Jak to funguje?

Pokládám si otázky, co chci, co je pro mě důležité, jak to můžu udělat, jaké jsou možnosti. Zásadní je mít se sebou kontakt. Aby člověka nesemlelo, že se něco dělá a nedělá, stereotypy, řeči, že maminky by měly, manažeři by měli… na to zapomeňte.

Jak často si takovou schůzku dáváte?

Vytvořila jsem si návyk, že se jednou týdně zastavím, vyhodnotím si týden a promýšlím další. Větší rande se sebou si dávám jednou za rok, kdy si rekapituluji uběhlý rok a promýšlím plány a priority pro další. Protože podnikáme oba s partnerem, dáváme si podobné schůzky i spolu. Osvědčilo se nám, že ji máme naplánovanou v diáři, potkáme se mimo domov a probíráme byznys i organizaci rodiny.