„Už ani jedna.“ Smrt mladé ženy v důsledku polského potratového zákona vyvolala další vlnu protestů

Jde o jeden z nejtragičtějších a nejvíce medializovaných důsledků zpřísnění potratového zákona v Polsku za uplynulý rok. Ženu v 22. týdnů těhotenství potkaly závažné komplikace, jela do nemocnice, lékaři v souladu se zákonem čekali, než plodu přestane bít srdce, a pacientka zemřela na septický šok. Kauza se zatím vyšetřuje, ale je víc než pravděpodobné, že s jiným potratovým zákonem by Izabela nezemřela.

Jedná se o ojedinělou situaci? Spíše ne. Když se kauza objevila v médiích, ukázalo se, že podobný případ se již odehrál. O dalších nevíme a možná se nikdy nedozvíme. Kaja Godek, ultrakonzervativní protipotratová aktivistka, má ale jasno. V postu na sociálních sítích uvedla: Pokud někdo považuje neúspěch při záchraně života pacienta za důsledek zákazu patologických potratů, mohou za to feministické kruhy. Je to jasný, za všechno zlo světa můžou feministky.

Pro tuto zvrácenou logiku bych při velké snaze měla nějaké pochopení, kdyby šlo o potrat bez udání důvodu do 12. týdne, u kterého by žena zemřela (co je extrémně nepravděpodobné, potraty jsou bezpečnější než porod). Izabela však již od září věděla, že dítě může mít různé vady, přesto se rozhodla těhotenství donosit.

To však některým fundamentalistickým kruhům v Polsku nestačí. Je to jen pár měsíců, co se objevila myšlenka zakázat možnost interrupce v důsledku trestného činu (incestu nebo znásilnění), a nadace Pro-Prawo do życia předložila návrh na potrestání podstoupení potratu odnětím svobody na 5–25 let nebo doživotním vězením.

Ano, čtete správně, někdo navrhl doživotí. Nevím, jaký ten návrh má šanci, chci věřit, že nulový, ale po událostech posledních let by nás překvapilo už máloco. V současné době je maximální trest za znásilnění 12 let vězení, naprostá většina případů se k soudu nikdy nedostane, a 40 % z nich je odsouzeno k podmíněnému trestu, nejčastěji na 2 až 3 roky. Za podstoupení potratu ale doživotí.

Vláda nejsou občané

Ani potratový „kompromis” z roku 1993 (který povoloval legální potrat, pokud těhotenství je následkem trestného činu, ohrožuje život nebo zdraví ženy nebo plod má vážnou embryopatologickou vadu), ani možný celkový zákaz potratů neznamená, že potraty nebudou a porodnost se zvýší. Potraty byly, jsou a budou. Porodnost za vlády strany PiS klesá a v roce 2020 byla nejnižší za desetiletí (i když důvody jsou složitější než prosté omezení reprodukčních práv).

Legálních potratů je od roku 1993 přes 1000–2000 ročně – v zemi, kde žije 20 milionů žen. I před zpřísněním zákona potrat mimo systém podstupovalo 80-150 tis. žen ročně, tzn. 200 až 400 denně. Samotné provedení potratu není trestné, takže si mnoho lidí v prvních týdnech těhotenství objednává na zabezpečených stránkách potratové pilulky. Část to dělá tajně u polských doktorů, občas stejných, kteří to v nemocnici odmítli z etických důvodů.

Mnoho z nich kvůli interrupci odjíždí do zahraničí, například i do Česka, kde si zákrok zařídí samy nebo se pro radu obrací na kolektiv Ciocia Czesia. Často si cestu samy organizují, vydávají na ni své úspory. I tak je tato situace dost stresující – co má dělat člověk, který neumí jazyk, nemá peníze, nikdy nebyl v zahraničí, nemá podporu okolí a nemůže se nikomu svěřit? I proto by mělo z médií urychleně vymizet sousloví „potratová turistika”. Jet stovky kilometrů do cizí země, abyste mohly přijít v šest ráno na kliniku na drahou a citlivou proceduru (cca 12 tisíc pro osoby bez českého pojištění)? To s rekreací opravdu nemá nic společného.

Toxický vztah

Jsem Polka, přestože v Česku jsem  prožila celý dospělý život. Ke svojí rodné zemi mám love-hate vztah. Na jednou stranu mě neuvěřitelné vytáčí, co se nyní děje (a to ani nezmiňuji situaci na polsko-běloruské hranici, to bych se mohla rovnou vzdát polského občanství). Za Polsko se v tomhle ohledu stydím, ale zároveň pořád vysvětluju novinářům, divákům během debat nebo kamarádům, že nejsme v Polsku všichni padlí na hlavu a nechodíme na kolenou do kostela každé ráno po snídani složené z nekvalitních potravin, které pak dovážíme do Česka.