„Uleví se mi, až když cítím bolest.“ Sebepoškozování dětí není móda, může vzniknout i závislost

„Řezání mi připadá jako jediná věc, co mi opravdu dokáže pomoct,“ píše čtrnáctiletá dívka v jedné z internetových diskusí. A další účastníci jí přizvukují. Jejich zkušenosti mají podobného jmenovatele: pocity osamění, trápení, stres, lítost, pocity beznaděje – zkrátka psychická nepohoda a bolest. A nejsou v tom rozhodně samy.

„Statistiky nám ukazují, že takových dětí v posledních letech přibývá. Jsou zkrátka křehčí, než jsme byli my. Je to určitě dobou, která je příliš rychlá a moc zaměřená na výkon. Dělo se to i dříve, ale ne tolik. V naší klinice máme v současné době asi 80 dětí a teenagerů, sebepoškozování jich má v anamnéze 72,“ říká v textu Barbory Vajsejtlové adiktoložka, psychoterapeutka a zakladatelka Terapeutického centra Calmea Kristýna Šorfová.

Ale ačkoli sebepoškozování řeší stále více rodin, je pořád spojeno s obrovským množstvím fám a předsudků. Jedním z nejčastějších je přesvědčení, že se tím teenageři jen snaží být zajímaví a říkají si o pozornost. Podstata sebepoškozování je ale úplně jiná: „Sebepoškozování je opakovaný akt násilí vůči sobě sama, kdy postižený formou tělesné bolesti přehlušuje bolest duševní. Nejedná se tedy o jednorázový akt, o zanedbatelná poranění z touhy po experimentování či skarifikaci,“ vysvětluje Marie Funke.

Jakou roli hrají v sebepoškozování sociální sítě? Co o svých pocitech říkají v diskusích děti, které se poškozují? Jak se má chovat rodič, který něco podobného zjistí u svého dítěte? Kam se obrátit a jak by měla vypadat léčba? Podrobné odpovědi na tyto otázky přinášíme v následujícím textu.