Péče o umírající je to nejtěžší. Zapojme do ní konečně i muže

Veronika Šmídová

23. prosinec 2019

56 555

Rovnost

Péče o vážně nemocného člena rodiny je obdivuhodná a zároveň extrémně náročná. Aktuálně ji poskytuje na „plný úvazek“ na 400 tisíc Čechů – obvykle jde o ženy, které tuto povinnost mnohdy přebírají i za své bratry či druhy. Se zapojením mužů se totiž stále úplně nepočítá, některé seniorky tak raději plánují starobinec než obtěžovat syny, říká socioložka Radka Dudová.

Podle posledních průzkumů pečují o své příbuzné nějakým způsobem zhruba dva miliony Čechů, na „plný úvazek“ pak zhruba 400 tisíc osob – v drtivé většině žen. Genderové rozdělení potvrzují také statistiky dlouhodobého ošetřovného, které pravidelně zveřejňuje ministerstvo práce. Jde o dávku vyplácenou po dobu tří měsíců těm, kteří se nepřetržitě starají o blízkou osobu po propuštění z nemocnice. Podmínky nejsou nastaveny zrovna ideálně, a tak je o tuto podporu malý zájem, přesto čísla leccos naznačují.

Čím náročnější péče, tím spíš ji dělají ženy

Za první tři kvartály letošního roku například dlouhodobé ošetřovné pobíralo 7959 osob, 6176 z nich byly ženy – tedy zhruba 77,5 procenta. Podle socioložky Radky Dudové, která se v roce 2018 pokusila genderové rozložení pečujících zmapovat, platí jasná úměra – čím náročnější situace nemocného, tím víc dopadá na ženy.

„V občasném poskytování péče jakéhokoliv charakteru, včetně například odvozu k lékaři, je podíl mužů a žen vyrovnaný. Ale čím je péče časově náročnější, čím větší je podíl osobní péče, jako je krmení či osobní hygiena, a čím vyšší je stupeň závislosti seniora, tím vyšší je podíl žen. U té nejnáročnější celodenní osobní péče je to asi 80 % žen na 20 % mužů,“ říká pro Heroine.cz Dudová.

Radka Dudová

Vystudovala sociologii na FF UK a na Université Paris 5 – René Descartes v Paříži. V roce 2007 získala titul Ph.D. za dizertaci Otcovství po rozchodu rodičovského páru. Od září 2001 působí v Sociologickém ústavu AV ČR. Zaměřuje se na témata sociologie soukromého života, rodičovství a péče, a na analýzu sociálních politik. V letech 2008 až 2010 pracovala jako postdoktorandka v Department of Political Science na univerzitě v Leidenu v Nizozemí. Zde se v rámci projektu FEMCIT (6th EU Framework) věnovala tématu ženského těla a výzkumu toho, jak se v Československu (České republice) v průběhu minulého století zacházelo s právem žen na tělesnou integritu a sebeurčení. V současnosti se zabývá tématem stárnutí, péčí o seniory a genderovými souvislostmi důchodových systémů.

Přesná čísla jsou ale mezi odborníky předmětem dohadů. Jedni tvrdí, že je podíl mužů pečujících o nemohoucí ve studiích podhodnocen, protože často pomáhají způsobem, který jde „mimo tabulky“ – zajišťují technickou údržbu domácnosti, odvoz autem, finance a organizování. Na druhou stranu jiní experti poukazují na to, že muži svou pomoc v průzkumech nadsazují, za péči navíc považují i praní a vaření, které ženy berou za tak samozřejmé, že je ani nezmiňují. Mužům-pečovatelům je také obecně věnována větší pozornost, jelikož se z pohledu společnosti nesobecky obětují, zatímco u žen je to bráno za automatické.

Zrozeny pro péči: o děti, domácnost i umírající?

Ať jsou přesná čísla jakákoliv, není spor, že ženy v péči o nemohoucí a umírající dominují. Důvodů je několik, všechny se ale nějakým způsobem odvíjejí od genderových, společenských a kulturních stereotypů. Tedy víry, že je pro ženy role pečovatelek přirozená, naplňuje je, a tak tato povinnost musí logicky připadnout jim. Zároveň mají stále výrazně nižší platy než jejich mužské protějšky, jejich odchod z práce je pro domácí rozpočet tedy méně bolestivý. V neposlední řadě jsou doma zvyklé uklízet, vařit, krmit a koupat děti, tudíž jsou pro starost o nemohoucí vlastně „trénované“.

Rozhodně ne všechny ale tento názor sdílejí.

Ve filmech bývá smrt poetická, hrdinská a hlavně rychlá, ve skutečném životě to tak mnohdy není. Cesta k ní bývá těžká a extrémně náročná nejen pro samotného nemocného, ale i pro jeho nejbližší, kteří se o něj starají. Navíc zde neexistuje žádný šťastný konec ani odměna za nezměrné úsilí. Ženy mají ke všemu poměrně velkou pravděpodobnost, že tímto martyriem projdou hned několikrát – se svými rodiči, tchýní a tchánem, manželem a dost možná budou částečně pomáhat i dalším příbuzným.

Dlouhodobé ošetřovné

Dlouhodobé ošetřovné je dávka nemocenského pojištění. Po tři měsíce ji může pobírat zaměstnanec (nebo OSVČ s dobrovolně placeným nemocenským pojistným), který kvůli péči o nemocného člena rodiny nemůže do práce. Problém jsou podle expertů přísně nastavená pravidla. Pro nárok na dávku je totiž nutné nejprve splnit podmínku alespoň sedmidenní hospitalizace ošetřovaného v nemocnici. K té ale není například u pacientů v terminálním stádiu, kteří podstupují doma paliativní léčbu, důvod.

Deprese, nemoci i alkohol

Studie ukazují, že podobný zážitek, který mimochodem může trvat i měsíce až léta, může mít velmi negativní dopady na mentální i fyzické zdraví pečovatelů. Objevují se u nich deprese, větší sklon k užívání alkoholu nebo prášků, mnohdy nemají čas řešit své vlastní obtíže, a tak například zanedbávají prevenci nemocí. Opět platí, že negativa výrazně víc pociťují ženy-pečovatelky oproti mužům-pečovatelům. Může to být dané i tím, že na rozdíl od opačného pohlaví bývají zodpovědností za nemocného výrazně víc stresované. Teorií o tom, proč to tak je, je řada. Jedna například uvádí, že mají muži víc „manažerský“ přístup, dokážou oddělit emocionální a funkcionální stránku věci. Zároveň na sebe nemají tak vysoké nároky, netlačí je k tomu ani společnost.

„Dopady na pečovatele jsou samozřejmě obrovské. Starost o stárnoucího a umírajícího je ohromně náročná fyzicky i psychicky, to asi není třeba opakovat. O čem se málo mluví a co se v rozhovorech opakovalo, to je nedostatek spánku – starý člověk v noci špatně spí, budí se, je zmatený. Pečující s nimi pak raději spí v jedné místnosti, aby za nimi nemuseli pořád běhat, a mají ohromný spánkový deficit. Jako s malým dítětem, ale s tím rozdílem, že netušíte, jak dlouho to může trvat,“ říká Dudová. S tím také souvisejí dopady na profesní dráhu a finance.

„Když nevíte, jak dlouho budete mimo, tak si nemůžete nic plánovat a nikdo na vás nebude čekat. Nastává velmi problematická situace, třeba o někoho pečujete, pobíráte příspěvek na péči, odejdete ze zaměstnání – a ten člověk po dvou letech zemře. A vám je pětapadesát, ještě vám zbývá deset let do důchodu a máte se vracet na pracovní trh a jste bez prostředků,“ popisuje expertka s tím, že v minulosti mnohdy starost o nemocné připadla na ženy až těsně před důchodem. To ale už dnes neplatí.

„Ženy, se kterými jsem já ve svém výzkumu hovořila, byly ještě z generace, kdy se péče o rodiče víceméně kryla s jejich odchodem do důchodu. Není moc jasné, co se bude dít v té skutečné sendvičové generaci, která teprve nastoupí, kdy rodiče budou o třicet až čtyřicet let starší než děti a děti budou odcházet do důchodu v 65 letech,“ zamýšlí se socioložka.

Kdo pečuje o pečovatelky?

Otázkou samozřejmě také je, kdo se postará ve chvílích nejtěžších o samotné pečovatelky. Statistika nemluví úplně pozitivně. Podle americké studie mají například ženy, které onemocní rakovinou, až šestkrát větší pravděpodobnost, že je manžel opustí, než naopak. Vědci to zdůvodňují větším pudem sebezáchovy u mužů, kteří si ve vlastním zájmu najdou novou družku a vymaní se z dusivé situace.

To ale samozřejmě neznamená, že se velká většina partnerů o své družky nepostará. Naopak průzkumy ukazují, že se muži zapojují do role pečovatele nejvíc právě ve vztahu manžel a manželka. Málokdy ale na tuto situaci dojde, protože si vesměs berou mladší partnerky v lepší zdravotní kondici. „Většinový model je, že o muže se starají do jejich smrti partnerky, jelikož ženy jsou stejně staré nebo lehce mladší než jejich muži a navíc mají vyšší naději dožití. A o ženy se pak častěji starají děti, zpravidla dcery,“ říká Dudová.

Péče může být také příležitost pro setkání, vzpomínání, doteky nebo rozhovory, na které dřív nebyl čas ani prostor.

U ostatních příbuzných se muži obvykle zapojují ve větší míře až v případě, kdy nemají sestru nebo manželku ochotnou zastat jejich povinnosti. „Péče dcer je stále taková nepsaná norma, která byla zřetelná v rozhovorech, které jsem prováděla v rámci výzkumu. Muži, kteří pečovali, zpravidla neměli sestry – buďto byli jedináčky, nebo měli bratra. Zajímavé je, že ženy v rozhovoru nejprve na otázku, proč se pečovatelkami stály právě ony, neuměly příliš odpovědět, a své bratry v první polovině rozhovoru vůbec nezmiňovaly – od něho jednoduše péči nikdo neočekává,“ říká socioložka.

Podobná pravidla se pak přenášejí automaticky i na další generace. „Podobně to bylo s tím, co samy ženy očekávaly od svých dětí v budoucnu. Pokud měly syny, explicitně říkaly, že nemohou čekat, že se o ně postarají, protože jsou to přece kluci, takže plánují domov důchodců,“ uvádí Dudová.

I muži se starají o rodiče

Realita nebývá ale obvykle až tak chmurná. Studie dokazují, že se v případě nouze o své rodiče dokážou postarat samozřejmě i synové, i když obvykle ne sami. „Pokud jde o rodiče muže, je odpovědnost obvykle na muži nebo spíš jeho sestře, pokud nějaká je, a žena mu nějakým způsobem pomáhá. Ta pomoc ovšem vypadá trochu jinak, než když pomáhá muž své ženě s péčí o její rodiče. Tam ženy braly jako dostatečnou pomoc to, že manželovi péče nevadí a toleruje její větší vytížení a je ochoten ji živit,“ říká socioložka s tím, že když pečuje muž, jeho žena mu naopak pomáhá s praním, vařením i organizací. „Ale nepřechází na ni zodpovědnost za péči – snad jen s výjimkou tradičních venkovských oblastí,“ říká expertka.

Rozdíl je tedy v tom, že na rozdíl od žen se muži dokážou o svou povinnost rozdělit i s dalšími příbuznými, říct si o pomoc či využít sociální služby. Právě na ty by se tak měl stát zaměřit, pokud by chtěl starost o nemohoucí genderově trochu vyvážit a pečovatelkám ulevit.

Lepší síť sociálních služeb by pomohla všem

„Zjednodušeně platí, že muži přijímají zodpovědnost za péči o rodiče a pečují, ale není pro ně představitelné, že by kvůli tomu odešli z práce. Takže častěji využívají různé sociální služby, které jim umožňují nevzdat se úplně života, který vedli předtím. Co tedy může pomoci, je rozvoj terénních sociálních služeb, kdy k seniorovi či seniorce dochází profesionální pečovatel, nebo péče v denním stacionáři,“ říká Dudová.

Tyto služby prý nejsou v tuzemsku stále dostatečně dostupné, a navíc jsou dražší než domovy pro seniory. „Pomohla by také větší možnost flexibility a citlivost zaměstnavatelů k tomuto tématu: moci si odskočit s rodičem k lékaři, dojít ho v poledne zkontrolovat, vzít si volno, když se nějak zhorší zdravotní stav seniora. To všechno by pomohlo samozřejmě i ženám a muže to navíc podpoří v rozhodnutí se do pečování pustit,“ věří odbornice.

Péče obohacuje

Jindřiška Prokopová, psychosociální pracovnice Cesty domů, neziskovky, která se na domácí péči o seniory specializuje, k tomu dodává, že si každý pečovatel hlavně musí uvědomovat své limity a nepřepínat je. Pak mu může čas strávený s nemocným také hodně přinést. „Péče v domácím prostředí není pro mnoho lidí uskutečnitelná a není nic špatného na tom využít jiné varianty. Vždycky je třeba v mezích možností nějakým způsobem doplňovat zdroje a neváhat využít pomoci dalších členů rodiny nebo i profesionálů,“ popisuje expertka s tím, že péče může být také příležitost pro setkání, vzpomínání, doteky nebo rozhovory, na které dřív nebyl čas ani prostor. „Pak je možné, že péče nemusí být jen stres, ale také obohacení a něco, na co bude později pečující vzpomínat. Dokonce s vděčností a hrdostí na sebe a všechny, kteří pomáhali a co všechno spolu zvládli,“ uzavírá Prokopová.

Kde hledat pomoc?

Radí Jindřiška Prokopová, Cesta domů

„Existují sociální pracovnice v nemocnici, je mnoho poraden, které pomůžou zorientovat se v tom, co je třeba zařídit nebo jaké pomůcky zapůjčit. Existují i pacientské organizace, které poskytují poradenské služby. Mnoho informací se dá najít na internetu i na poradenských portálech. A pak též mohou pomoci služby poskytující přímou péči – ať už zdravotnickou nebo odlehčovací a asistenční, terénní i pobytovou. Není jich nadbytek a nemají vždy dostatečnou kapacitu, často musí pečující obvolat mnoho služeb, než najde nějakou, která mu alespoň trochu pomůže. Vyplatí se obvolávání a hledání podpory nevzdávat hned.“

Cesta domů

Cesta domů poskytuje v Praze péči o umírající nevyléčitelně nemocné. Komukoliv z České republiky poskytuje poradenské služby v oblasti péče o nevyléčitelně nemocné a umírající. Pomáhá pozůstalým v době zármutku. Zároveň se snaží o zvýšení povědomí v oblasti paliativní péče formou vzdělávání odborníků a osvětových kampaní. Jindřiška Prokopová zde pracuje od roku 2002 jako psychosociální pracovnice. Absolvovala výcvik Práce s rodinou, výcvik Psycho-Spiritual Support and Guidance for the Dying, pětiletý psychoterapeutický výcvik, výcvik Péče o rodiče po perinatální ztrátě. Je certifikovaným poradcem pro pozůstalé.