„Tak mi to nevyšlo, no.“ Hodně z nás se omluvit neumí, říct promiň nestačí, říká psycholožka
Na schůzku s prezidentem přišel pozdě a místo omluvy jen utrousil, že mu to nevyšlo. Premiér Andrej Babiš schytal minulý týden za své vystupování kritiku. „Ve společnosti často panuje představa, že stačí říct promiň. Nestačí,“ upozorňuje psycholožka a autorka vzdělávacího programu Jak vychovávat a nezbláznit se Vlaďka Bartáková. Správná omluva podle ní zahrnuje několik kroků, včetně vyjádření lítosti nebo validace pocitů druhého místo jejich vyvracení. „Vyrůstali jsme v tom, že když něco pokazíme, přijde trest. Proto se mnozí z nás naučili chyby tajit místo omluvy,“ říká Bartáková v rozhovoru pro Heroine.cz. Jak se tedy správně omluvit?
Premiér Andrej Babiš (ANO) přišel pozdě na schůzku s prezidentem Petrem Pavlem. Když ho na to prezident upozornil, řekl mu Babiš: Tak mi to nevyšlo, no. Jaké dopady může mít, když děti v televizi vidí, že se premiér neumí omluvit prezidentovi?
Děti zřejmě budou mít pocit, že se omluvil, i když to tak nebylo. Ve společnosti panuje představa, že jako omluva stačí říct něco jako „tak mi to nevyšlo“, „promiň, já to tak nemyslel“ nebo „sorry jako“. Že stačí, když se k tomu dotyčný nějak vyjádří. Jenže tím nenapravíme, co jsme zkazili, což by měl být smysl omluvy a to, co bychom naše děti měli učit. My se místo toho snažíme vyvinit z dané situace. Proto je potřeba, aby se v naší společnosti posunulo vnímání toho, jak vypadá správná omluva.
Moje Heroine 2026
Hledáme ženy, které mění svět kolem sebe k lepšímu. Už pošesté chceme znát vaše nominace a budeme psát o ženách, které vás inspirují.
Ať už se jedná o lokální projekty, nebo o systémové změny. Lidská práva, rovné příležitosti, udržitelný život nebo vzdělávání – to jsou oblasti, kde vidíme úžasné ženy dělat velké věci. Ale ještě pořád zbývá dost práce. Zapojte se a buďte tou změnou, kterou chcete na světě vidět.
Jak by tedy měla vypadat?
Naučit se správně omlouvat je dlouhodobý proces. Nejdřív je potřeba si uvědomit, že je v pořádku, když něco zvořu, udělám přešlap, protože mám šanci to napravit a díky tomu se nemusím cítit provinile. A pak je to vlastně jednoduché. Když někomu ublížím, je nejdříve nutné mu dát za pravdu. Například říct „máš pravdu, přišla jsem pozdě“ nebo „je to tak, neposlala jsem ti to“. A to je někdy těžké, i my dospělí s tím míváme problém, cítíme se provinile a blbě se nám uznává, že jsme udělali chybu. Proto pak ani neslyšíme: „Máte pravdu pane prezidente, přijel jsem pozdě.“.
Proč je pro nás tak těžké umět uznat chybu?
Protože když jsme byli malí a něco jsme provedli, dostali jsme facku místo příležitosti to napravit. Když jsme něco zkazili, rodiče řekli: „Cos to udělala?“ nebo „Nemůžeš dávat víc pozor?“. Takovou jsme měli výchovu. Bylo pro nás důležité umět zatajit, co se stalo, aby nepřišel trest. Neučili jsme se soucítit s druhým, kterému jsme ublížili, ani přebírat odpovědnost za naše chování. Neučili jsme se, že když věci napravíme, nemusíme se cítit provinile. Učili jsme se říct „promiň“, jen abychom nedostali na zadek. Jenže to nestačí, říct „promiň“ není dostatečná omluva. To můžeme použít, jen když se jedná o naprostou drobnost.
Myslíte, že výchova, kterou popisujete, byla dřív specifická pro českou společnost?
Nevím, jak to je v jiných státech, ale u nás to tak bylo a my se to dnes musíme učit dělat jinak. A je to těžké právě kvůli tomu, že si s sebou neseme pocit viny. Myslíme si, že když uděláme chybu, jsme špatní lidé, lůzři. Proto se snažíme vyvinit z našich chyb a máme problém uznat, že jsme šlápli vedle. Vemte si, jak se vyjadřují třeba Petr Macinka nebo Filip Turek. Místo omluvy řeknou „No jo, hrozný jsme“. Dalším příkladem může být věta typu „Tak já se teda omlouvám, pokud se to někoho dotklo“. Tím se ale vůbec nepostarám o situaci, kterou jsem způsobila.
V rozhovoru se ještě dočtete:
- Že omluva a náprava není jen faktická, ale i prožitková. Je potřeba zajímat se o to, co moje chyba s druhým člověkem udělala.
- Že celý proces dobré omluvy má fáze: přijmout, co jsem provedl, projevit zájem o dopad na druhého, dát najevo emoce, napravit, co jde a dát závazek, že už to neudělám.
- Jak naučit správně se omlouvat své děti.
- Jak se zachovat, když vám ujely nervy a křičeli jste na dítě a ze situace vytěžit to pozitivní.
- V čem se liší hovadská výchova od té normální.
Chcete si přečíst celý rozhovor a mít přístup k dalším textům Heroine? Odemkněte si celý web a podpořte nezávislou redakci.
Předplatné začíná už od 149 Kč měsíčně a můžete ho i darovat.
Tomu rozumím, ale přeci jen říct promiň je stokrát lepší než třeba zmíněné „Tak mi to nevyšlo“, ne?
Samozřejmě, je to lepší, ale představte si, že když jste ke mně přicházela, třískla bych vám dveřmi před nosem. Pak bych je otevřela a řekla „promiňte, pojďte dál“. Pořád byste se necítila v pohodě. Navíc bych vám něco provedla a po vás chtěla, abyste mi hned odpustila. A jinak by se nestalo nic. Neuznala bych, že jsem něco provedla, nesnažila se to napravit, nezeptala se vás, jestli jste v pořádku nebo jestli vás moje chování nevylekalo. Tím, že bych jen řekla promiňte, bych se nezajímala o to, co se ve vás děje. Náprava není jen faktická, ale i prožitková. Je potřeba zajímat se o to, co moje chyba s druhým člověkem udělala, co to v něm vyvolalo, dát mu najevo, že mi to není jedno. Posledním krokem omluvy by měl být závazek do budoucna – pokud bych vám zavřela dveře před nosem, tak bych měla třeba říct, že si dám příště větší pozor, že ty dveře líp podržím.
