Necitlivě sdělená diagnóza, zacházení s pacientem jako s miminem. Valachovičová učí lékaře empatii a lepší komunikaci s pacienty
Učí zdravotníky a zdravotnice mluvit s pacienty a pacientkami partnersky a empaticky. Měli by se totiž podle ní mnohem víc ptát a také víc poslouchat. Po letech práce zdravotní sestry v urgentní medicíně a na dialýze Jana Valachovičová zjistila, že komunikace je její superschopnost. Když pacientům a pacientkám něco vysvětlovala ona, fungovalo to. A tak začala komunikaci učit. Pomáhá do špičkové medicíny dostávat více lidskosti a respektu, a i proto je Moje Heroine.
Jako každých šest týdnů sedíme s dcerou ve fakultní nemocnici a čekáme na odběry krve. Ruce má namazané speciální mastí, která tlumí bolest při vpichu jehly, přes ni potravinářskou fólii pro lepší účinnost.
Partner projektu Moje Heroine: Nadační fond Propolis 33 Lilie Khousnoutdinové
Nadační fond Propolis 33 Lilie Khousnoutdinové si klade za své poslání tvořit a podporovat primárně ženské smysluplné iniciativy v oblastech plánovaného rodičovství, mateřství, ekologie, tělesné svobody a autonomie, feministické a genderové tematiky a také tabuizovaných témat ve spojení s plodností. Mezi projekty Propolisu patří například novy podcast Let It Scroll? o výchově dětí v digitální džungli, podcast Reproduktor, Žena v zenu nebo široce rozkročený osvětový a vzdělávací projekt Na porodu záleží. Fond přispívá nejen na vzdělávání, ale i služby porodních asistentek a podporuje pokroková zdravotnická zařízení v rozvoji péče založené na důkazech. Pořádá konference pro odborníky i širokou veřejnost, vydává knihy a podílí se na desítkách osvětových a kulturních projektů.
Bez toho bych dceru k odběrové místnosti nedostala – odběrů má za sebou už totiž více než sto. Když nás zavolají do místnosti, neděje se nic, co bychom už neznaly: sestra nemluví, při pohledu na zafačované ruce jen významně zvedne obočí. Přichází pravidelné pokárání za to, že kvůli jednomu vpichu absolvujeme tohle všechno. Prý jim tím znesnadňujeme práci. Už je přece velká. Musí to vydržet. Jenže opravdu musíme všechno vždycky vydržet? A nedalo by se o tom alespoň normálně komunikovat?
Zdánlivě drobné scény, které se v českém zdravotnickém systému odehrávají více či méně běžně, podle Jany Valachovičové, expertky na komunikaci ve zdravotnictví, ukazují, že se komunikace v řadě zařízení odbývá jako vedlejší produkt péče, a ne jako její nedílná součást. Právě na správné komunikaci přitom často závisí nejen zdraví, ale i důstojnost pacientů nebo jejich psychická pohoda.
Jana Valachovičová žila deset let v Curychu, kde měla na starosti komunikační trénink zdravotníků napříč Evropou, Blízkým východem a Afrikou. Pak se vrátila do své rodné země a zažila kulturní šok. K tématu komunikace se sama dostala z vyhoření v provozu.
Původně působila jako zdravotní sestra na jednotce intenzivní péče a na dialýze, časem se víc soustředila na to, jak pacienty naučit postupy domácí léčby. Pak začala školit i lékaře, lékařky i sestry a nakonec v komunikaci vybudovala mezinárodní kariéru.
V článku se ještě dočtete:
- Proč je přiznání chyby známkou profesionality?
- Jak může dobrá komunikace chránit zdravotníky před vyhořením?
- A proč by nemocnice měly investovat do komunikačního vzdělávání stejně samozřejmě jako do odborného rozvoje?
Chcete si přečíst celý článek a mít přístup k dalším textům Heroine? Odemkněte si celý web a podpořte nezávislou redakci.
Předplatné začíná už od 149 Kč měsíčně a můžete ho i darovat.
Dnes má titul MBA zaměřený na etické a komunikační aspekty informovaného souhlasu a rozjetý výcvik facilitace. Kromě komunikace se věnuje i paliativní péči a respektující komunikaci v porodnictví.
Vyšší chybovost, větší bezpečí
To, jak čeští zdravotníci s pacienty v současnosti mluví, hodnotí jako neideální. Pozitivní změny přitom stojí a padají s osobou šéfa nebo šéfové, protože tam, kde vedoucí lékař nebo primářka odbydou komunikaci větou „já se to učit nemusím, nepotřebuju to“, se špatný vzorec táhne celým oddělením.
Naopak tam, kde si vedení na komunikaci zakládá, se tým chová úplně jinak. Druhá proměnná je pak obor. Nejblíž k dobré komunikaci mají podle Jany Valachovičové paliativní lékaři a lékařky, pediatři a pediatričky a psychiatři a psychiatričky, tedy lidé, kteří tráví hodně času mluvením s pacienty a rodinami. Prostor pro zlepšení pak vidí v oboru chirurgie.
