Děti, které systém neumí zachytit. Proč ústavní péče sama nestačí a práce s rodinami se nedaří

Když děti a dospívající začnou být agresivní, utíkají ze školy nebo se dostávají do konfliktů se zákonem, okolí přirozeně hledá způsob, jak jejich chování zastavit. Jenže právě v tom může být jeden ze zásadních problémů českého systému. „Místo toho, abychom se pořádně zamysleli, co musíme dělat jinak, viníme děti z toho, že stále častěji selhávají,“ říká v rozhovoru pro Heroine.cz Štěpán Jílka, zmocněnec Ministerstva školství pro ústavní a ochrannou výchovu. Podle něj se často soustřeďujeme jen na symptomy, zatímco příčiny problémů zůstávají stranou. Může jít přitom o zkušenosti se zneužíváním, týráním, zanedbáváním nebo vykořisťováním. Rizikové chování pak může být způsobem, jakým se děti s tím, co zažily, vyrovnávají.

Zároveň se proměňuje i podoba problémů, s nimiž děti do péče přicházejí. Psycholožka Tereza Konrádová z diagnostického ústavu upozorňuje, že vedle „tradičních“ výchovných potíží přibývá projevů spojených s duševním zdravím. Děti například nechodí do školy ne proto, že by se jim chtělo trávit čas s kamarády, ale protože zažívají úzkosti, pocity nepřijetí a psychické obtíže, které jim brání tam vůbec dojít. Přibývá také dětí, které užívají psychofarmaka a jejichž potřeby se prolínají s klientelou dětských psychiatrických oddělení. Ústavní péče však na takto různorodé potřeby není vždy připravená. Chybějí specializovaná oddělení, personál i místa, kde by děti mohly dostat odpovídající podporu.

Samotné umístění dítěte do ústavu navíc neřeší problémy prostředí, z něhož pochází. Pokud se během jeho pobytu v rodině nic nezmění, návrat domů může znamenat i návrat do starých kolejí. Práce s rodiči je přitom složitá: některé rodiny pomoc potřebují, ale kvůli sociální situaci nebo vlastním obtížím ji nedokážou využít. Jiné spolupracovat nechtějí a nelze je k tomu přimět. Rodinná terapie nebo nácvik rodičovských kompetencí by přitom mohly pomoci předcházet tomu, aby dítě muselo do ústavní péče vůbec nastoupit.

Problém nekončí ani ve chvíli, kdy se dítěti v ústavu podaří udělat pokrok. Často totiž chybějí návazné služby, které by mu umožnily přejít do méně intenzivní péče a připravovat se na samostatný život. Některé děti tak v zařízeních zůstávají, i když už by tak intenzivní podporu nepotřebovaly – jednoduše proto, že nemají kam jít. Změnu by měla přinést reforma ústavní výchovy, která počítá s větším důrazem na prevenci, práci s rodinami a specializovanou péči. Nová právní úprava by podle Jílky mohla přijít v roce 2029. Zda se ji podaří uskutečnit, ale závisí také na financování a spolupráci jednotlivých resortů.

Jak přesně dnes funguje cesta dítěte do ústavní péče, proč se některé rodiny nedaří zapojit do řešení a jak by mohl vypadat systém, který skutečně pomáhá? O tom mluví v dvojrozhovoru pro seriál Děti, kterých se bojíme na Heroine.cz Štěpán Jílka a Tereza Konrádová.